ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.1180.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 1180/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2010 o dovolání O. H., proti usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 10 To 240/2010 ze dne 8. 6. 2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 14 T 340/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 14 T 340/2009 ze dne 8. 2. 2010 byl dovolatel shledán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž jeho výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Dále bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
O odvolání O. H. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením sp. zn. 10 To 240/2010 ze dne 8. 6. 2010, a to tak, že podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) podané odvolání zamítl.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal O. H. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že nesprávné právní posouzení předmětného skutku spočívá v tom, že nebyly naplněny všechny požadované znaky trestného činu, který v popsaném skutku spatřují soudy, a to zejména jeho subjektivní stránka. Namítl, že soudy také nerespektovaly zásadu in dubio pro reo. V této souvislosti uvedl, že jeho jediným úmyslem bylo v kritické době odjet autem z místa (konfliktu mezi ním a poškozeným), když v této činnosti mu poškozený neoprávněně bránil. Ze skutkových zjištění také zjevně plyne, že dovolatel (při vzniku zranění poškozeného) nejednal ani v úmyslu nepřímém, když ani odvolací soud řádně neodůvodnil, jak k takovému závěru dospěl, když i soud prvního stupně dovodil v jednání dovolatele vědomou nedbalost. Dále poukázal na nevěrohodnost výpovědi poškozeného ve vztahu ke svědecké výpovědi jeho manželky s tím, že také nebylo jednoznačně prokázáno, že úraz poškozeného vzniknul jeho pádem právě z kapoty vozu řízeného dovolatelem s tím, že ten mohl vzniknout jinak v důsledku dalšího počínání poškozeného. Uzavřel s tím, že to byl naopak poškozený, který bránil dovolateli v odjezdu z místa, omezoval jej tak v jeho osobní svobodě s tím, že konflikt vyvolal a jeho pokračování chtěl dovolatel právě odjezdem z místa ukončit. Má tedy za to, že popsaný skutek byl soudy obou stupňů nesprávně právně posouzen, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadené rozhodnutí zrušil a „sám ve věci v souladu s ustanovením §265m tr. řádu na základě zjištěného skutkového stavu rozhodl rozsudkem a to tak, že obžalovaného obžaloby zprostí“.
Dovolací soud k dnešnímu dni neobdržel písemné podání, kterým by nejvyšší státní zástupkyně případně uplatnila svá práva vyplývající z ustanovení §265h odst. 2 tr. ř., zejména právo vyjádřit se k dovolání obviněného.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
V dané věci z hlediska popisu napadeného skutku, který je obsažen v příslušném výroku rozhodnutí soudu prvního stupně dovolatel namítl, že zjištěný skutkový stav nevyjadřuje (ani ve formě srozumění) dovolatelův úmysl způsobit jinému těžkou újmu na zdraví a že závěr o takovém úmyslu neplyne ani ze soudy učiněných skutkových zjištění. Takto vedená námitka byla uplatněna právně relevantně, je však zjevně neopodstatněnou. Trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví a způsobí takovým činem těžkou újmu na zdraví. Úmysl pachatele tedy musí směřovat ke způsobení závažnější poruchy zdraví nebo vážnému onemocnění, které zákon taxativně uvádí v ustanovení §89 odst. 7 písm. a) až ch) tr. zák. Protože trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. je trestným činem úmyslným, a tak je třeba, aby jeho úmysl zároveň směřoval k následku spočívajícímu v těžké újmě na zdraví. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví musí být zjištěno, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit zákonem předpokládaný těžší následek a pro tento případ s tím byl srozuměn (§4 písm. b/ tr. zák.). Na takové srozumění potom lze usuzovat zejména ze způsobu útoku, z povahy předmětu (zbraně), kterou bylo útočeno, na kterou část těla poškozeného apod. V posuzované věci nepochybně z učiněných skutkových zjištění vyplynulo, že v rámci konfliktu dovolatele s poškozeným se právě dovolatel rozjel osobním autem proti tělu poškozeného v době, kdy ten před autem stál. Tomu potom nezbylo nic jiného, než (ve snaze zabránit svému zranění) nalehnout na přední kapotu vozu se snahou se na ní udržet. To se mu však s ohledem na způsob jízdy dovolatele nepodařilo a pádem z vozidla potom utrpěl zranění, které bylo v souladu s ustanovením §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. právem kvalifikováno jako těžká újma na zdraví. Z učiněných skutkových zjištění také zjevně plyne, že dovolatel si svým (popsaným) jednáním musel být vědom toho, že může způsobit následek v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného a ze způsobu jeho jednání je také zjevné, že s takovým následkem musel být srozuměn. To proto, že pokud se rozjel s osobním autem v době, kdy proti němu stál poškozený, toho potom vezl zachyceného na kapotě, kdy zvyšoval rychlost jízdy, musel si být vědom také toho, že poškozený může z auta spadnout a utrpět i těžké zranění. Nic na tom nemění ani to, že se jednalo v dané chvíli již o další jízdu stejného charakteru, když při první takové ke zranění poškozeného pouze náhodou nedošlo. Tvrzení dovolatele, že jej poškozený v dané chvíli nechtěl z místa pustit a takto jej omezoval, přičemž dovolatel popsaným způsobem chtěl další konflikt ukončit, je právně bezvýznamné a způsob jednání dovolatele v tomto směru nejen nepřijatelný, ale i protiprávní.
K dalším námitkám dovolatele je namístě ve stručnosti uvést, že se jedná o námitky skutkového charakteru, které nemají oporu v provedeném dokazování. Není důvodu zpochybnit výpovědi poškozeného (potvrzené i lékařskou zprávou o zranění poškozeného i odborného vyjádření lékaře, ze kterého plyne mechanismus, kterým došlo ke vzniku zranění a který koresponduje tvrzením poškozeného), když učiněná skutková zjištění plynou i ze svědecké výpovědi J. K., včetně způsobu jízdy dovolatele, její délky i toho, že po pádu poškozeného z vozidla pokračoval dovolatel v jízdě. Pokud by tyto námitky zůstaly osamocené, nezbylo by dovolacímu soudu než je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. října 2010
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka