ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.1217.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 1217/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 6. října 2010 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným J. V. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 5 To 74/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 320/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2009, č. j. 9 T 320/2008-188, byl obviněný J. V. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/), kterého se měl dopustit tím, že „dne 25. 5. 2008 v 11:20 hodin v B. jako řidič vypůjčeného, plně obsazeného a naloženého nákladního automobilu Avia 31, majitele P. H. při jízdě po ulici J. směrem od středu města za odbočkou k ulici Š. na rovném a přehledném úseku vozovky při nedovolené rychlosti nejméně 60 km/h nezvládl řízení vozidla, vjel vpravo mimo vozovku do porostu keřů a stromků, čímž porušil ustanovení §4 písm. a) zákona č. 361/2001 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, §5 odst. 1 písm. b), ustanovení §11 odst. 1 citovaného zákona a §18 odst. 4 citovaného zákona, zde havaroval převrácením se na pravý bok; při uvedené dopravní nehodě utrpěl jeho nepřipoutaný spolujezdec M. K., luxační zlomeninu pravého kyčelního kloubu, tržnou ránu obočí s krevním výronem kolem pravého oka, pohmoždění hrudníku a tržnou ránu stěny hrudníku, což si vyžádalo operační řešení zlomeniny, úvodní hospitalizaci do 4. 6. 2008 a následné léčení s citelným omezením obvyklého způsobu života v důsledku možnosti omezeného pohybu pouze s pomocí 2 holí po dobu asi 12-ti týdnů, přičemž se dle ošetřujícího lékaře jedná o zranění těžké a poškozený pociťuje dosud následky v podobě bolestivosti kyčelního kloubu, další spolujezdkyně D. Š., pak utrpěla otřes mozku, oděrky na tváři a přední straně hrudníku, což si vyžádalo pouze úvodní ošetření s hospitalizací do 26. 5. 2008“. Za to byl obviněný podle §224 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému P. H. škodu ve výši 152.479,- Kč. Se zbytkem svého nároku pak byl jmenovaný poškozený odkázán podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 2. 2010, č. j. 5 To 74/2010-188, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným toliko trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. na částečně pozměněném skutkovém základě oproti rozsudku soudu prvního stupně, a sice že obviněný „dne 25. 5. 2008 v 11:20 hodin na silnici mimo obec B. jako řidič vypůjčeného, plně obsazeného a naloženého nákladního automobilu Avia 31, majitele P. H., při jízdě od B. po ulici J. směrem k obci O. u B., za odbočkou k B. ulice Š., na rovném a přehledném úseku vozovky při rychlosti nejméně 60 km/h nezvládl řízení vozidla, vjel vpravo mimo vozovku do porostu keřů a stromků, zde havaroval převrácením se na pravý bok; při uvedené dopravní nehodě utrpěl jeho nepřipoutaný spolujezdec M. K., luxační zlomeninu pravého kyčelního kloubu, tržnou ránu obočí s krevním výronem kolem pravého oka, pohmoždění hrudníku a tržnou ránu stěny hrudníku, což si vyžádalo operační řešení zlomeniny, úvodní hospitalizaci do 4. 6. 2008 a následné léčení s citelným omezením obvyklého způsobu života v důsledku možnosti omezeného pohybu pouze s pomocí 2 holí po dobu asi 12-ti týdnů, přičemž se dle ošetřujícího lékaře jedná o zranění těžké a poškozený pociťuje dosud následky v podobě bolestivosti kyčelního kloubu, další spolujezdkyně D. Š., pak utrpěla otřes mozku, oděrky na tváři a přední straně hrudníku, což si vyžádalo pouze úvodní ošetření s hospitalizací do 26. 5. 2008“. Podle §224 odst. 1 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §49 odst. 1tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému znovu uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvanácti měsíců. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený P. H. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání , přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že svým jednáním nenaplnil dva obligatorní znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., a to subjektivní stránku (zavinění) ani protiprávnost jednání. Z výroku napadeného rozsudku podle něj alespoň nijak nevyplývá, v čem konkrétně mělo spočívat jeho nedbalostní (§5 tr. zák.) jednání a v čem protiprávnost tohoto jednání. V úseku, kde došlo k dopravní nehodě, byla povolená rychlost 80 km/h, přičemž podle výroku rozsudku mělo jeho protiprávní jednání spočívat v tom, že „nezvládl na rovném a přehledném úseku při rychlosti nejméně 60 km/h řízení vozidla, vjel vpravo mimo vozovku do prostoru keřů a stromků a zde havaroval převrácením na pravý bok“. Dovolatel proto zastává názor, že odvolací soud zcela nesprávně vyložil zákonné ustanovení §224 odst. 1 tr. zák., jestliže shledal protiprávnost jeho jednání v nezvládnutí řízení vozidla v souvislosti s jeho rychlostí, a v tomto směru jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265i odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný poukázal také na výpověď svědka – poškozeného M. K., který při hlavním líčení uvedl, že neví, co bylo důvodem nehody, kdy obviněný z ničeho nic vyjel ze silnice, ačkoliv před tím neměl problémy s řízením, netelefonoval ani nic nehledal. Co bylo skutečnou příčinou „nezvládnutí vozidla“ a následné dopravní nehody, přitom nebylo soudem zjištěno. Dovolatel dále namítl, že se soud náležitě nevypořádal ani s právní otázkou, zda poškozenému byla skutečně způsobena těžká újma na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 tr. zák., tj. vážná porucha zdraví či vážné onemocnění v některé z forem předpokládaných v písm. a) až ch) cit. ustanovení. V této souvislosti poukázal na neúplnost výroku o vině, v němž „zcela absentuje“ zákonné ustanovení určující podle §89 odst. 7 tr. zák., jaká těžká újma byla jeho údajným jednáním poškozenému způsobena. Při právním posouzení skutku pak mělo být vzato v úvahu i spoluzavinění poškozeného, který především v kritickou dobu nebyl připoután bezpečnostním pásem a tím se spolupodílel na vzniku škodlivého následku.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům pak obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 5 To 74/2010, ve výroku o vině a trestu a věc podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby ve v ní znovu jednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), jenž uvedl, že dovolání sice bylo podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak část uplatněných námitek směřuje výlučně proti odůvodnění napadeného rozsudku. To znamená, že v této části je dovolání podle §265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné.
V souladu se shora citovaným dovolacím důvodem byly podle státního zástupce uplatněny toliko námitky nenaplnění subjektivní stránky trestného činu formou vědomé nedbalosti podle §5 písm. a) tr. zák. a nedostatku protiprávnosti jednání obviněného. K nim uvedl, že ze skutkové věty rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že obviněný nezvládl řízení vozidla, vjel vpravo mimo vozovku do porostu keřů a stromků a zde havaroval převrácením vozidla na pravý bok, v důsledku čeho utrpěli oba jeho spolucestující zranění. Podle státního zástupce je podstatné, že dovolatel nebyl uznán vinným porušením žádné důležité povinnosti , kterou by bylo třeba blíže specifikovat a popsat ve skutkové větě výroku rozsudku. Zároveň nebylo třeba konstatovat notoricky známou skutečnost, že po vozovce se jezdí vpravo (§11 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o silničním provozu). Tím, že dovolatel z vozovky vyjel a poté havaroval, je zřejmé, že výše uvedenou právní povinnost porušil, přičemž v důsledku nedbalosti přímé (§5 písm. a/ tr. zák.) zapříčinil následek (účinek) spočívající u poškozeného M. K. ve způsobení těžké újmy na zdraví podle §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák.
Podle státního zástupce se dovolatel mýlí i v tom, že ze skutkové věty nevyplývá, jaká zranění poškozený K. utrpěl a že tato zranění jsou zároveň těžkou újmou na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 tr. zák. Zranění poškozeného M. K. jsou ve výroku rozsudku dostatečně specifikována a ze skutkové věty je také zcela jednoznačně patrno, že omezení poškozeného spočívala v nutnosti používání 2 holí po dobu 12 týdnů a s tím spojeným omezením pohybu, což dvojnásobně překračuje judikaturou uznávanou hranici těžké újmy na zdraví podle §89 odst. 7 písm. ch) tr. ř.
K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. pak státní zástupce poznamenal, že v dovolání není blíže uvedeno, který konkrétní výrok v napadeném rozhodnutí vlastně chybí nebo je neúplný. Lze pouze spekulovat o tom, že dovolatel má na mysli vady, na které již bylo reagováno v souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Své vyjádření proto státní zástupce ukončil návrhem, aby dovolání obviněného bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné, a to v neveřejném zasedání (§265r odst. 1 písm. a/ tr. ř.). Pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyjádřil státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný J. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. , je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný.
Z odůvodnění podaného dovolání skutečně není zcela zřejmé, v čem konkrétně obviněný naplnění uvedeného dovolacího důvodu, ať už v jedné či druhé alternativě, spatřuje. Pokud má tato vada spočívat v dovolatelem namítané nepřesnosti či neúplnosti skutkové věty výroku rozsudku vzhledem k absenci dikce ustanovení §89 odst. 7 písm. ch) tr. ř., nelze takové námitce přisvědčit. Skutečnost, že pachatel zaviněně způsobil následek (resp. účinek) v podobě těžké újmy na zdraví podle §89 odst. 7 tr. zák., musí být v tzv. skutkové větě výroku popsána nikoliv dikcí zákona, ale uvedením všech rozhodných skutkových okolností, včetně popisu poruchy zdraví (poranění) poškozeného a délky jeho léčení či obtíží spojených se vzniklou újmou na zdraví. V tomto smyslu není výrok napadeného rozsudku neúplný, neboť zahrnuje všechny rozhodné skutečnosti, nejen pokud jde o zaviněné protiprávní jednání obviněného (dovolatele), ale specifikuje i způsobený následek. Rovněž tzv. právní věta výroku rozsudku plně odpovídá právní kvalifikaci skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil dovolatel právně relevantně námitkou, že jednání popsané v rozsudku odvolacího soudu bylo nesprávně právně posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., protože z výroku o vině nelze podle dovolatele dovodit naplnění všech obligatorních znaků skutkové podstaty daného trestného činu, zejména příčinný vztah mezi zaviněným protiprávním jednáním a způsobeným následkem. Dovolatel relevantně namítl rovněž to, že se odvolací soud náležitě nevypořádal s otázkou jeho zavinění ani s povahou způsobeného následku (účinku).
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k těmto závěrům:
Trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který jinému z nedbalosti (§5 tr. zák.) způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt . Pojem „těžká újma na zdraví“ je v zákoně vymezen jako vážná porucha zdraví odpovídající některé z forem taxativně vymezených v ustanovení §89 odst. 7 písm. a) až ch) tr. zák. Za těžkou újmu na zdraví podle §89 odst. 7 písm. ch ) tr. zák. se (obecně) považuje delší dobu trvající porucha zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovaly způsob života postiženého nejméně po dobu šesti týdnů. To znamená, že musí jít o citelnou újmu v obvyklém způsobu života, jež je způsobena jak samotnou závažností vzniklé poruchy zdraví, tak délkou léčení a s ní spojených přetrvávajících obtíží (např. postižený měl déletrvající bolesti, musel se pohybovat pomoci berlí apod.).
Se zřetelem k povaze projednávaného případu je zapotřebí dále poznamenat, že příčinný vztah, který spojuje jednání pachatele s následkem, je nezbytným obligatorním znakem tzv. objektivní stránky trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. např. R 20/1981 SbRt., R 21/1981 SbRt.). Zejména u trestných činů ublížení na zdraví podle §224 tr. zák. spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou bývá každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsobem ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislosti mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. R 37/1975 Sb. rozh. tr.). Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby. Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, současně nemusí být stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti), je důležité, aby konkrétní činnost (jednání) pachatele byla pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou.
Skutková zjištění vyplývající z popisu skutku v napadeném rozsudku odvolacího soudu a zároveň i z odůvodnění obou soudních rozhodnutí, na jejichž základě byl dovolatel J. V. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., lze stručně shrnout tak, že dovolatel jako řidič vypůjčeného nákladního automobilu Avia 31 na rovném a přehledném úseku vozovky vyjel v inkriminovanou dobu z nezjištěných důvodů vpravo mimo vozovku do porostu keřů a stromků, kde se vozidlo převrátilo na pravý bok. Přitom oba jeho spolujezdci utrpěli v rozsudku popsaná zranění.
Ačkoliv odvolací soud ve svém rozhodnutí přímo netvrdí, že příčinou nehody byla rychlost dovolatelovy jízdy (ostatně rychlost v daném úseku povolená), poněkud zavádějícím způsobem tuto skutečnost přesto včlenil do popisu skutku ve výroku rozsudku, aniž by v odůvodnění zároveň vysvětlil, jaký význam přikládal tomu, že dovolatel automobil na přímém a přehledném úseku vozovky řídil rychlostí „nejméně 60 km/h“. Z rozhodnutí obou soudů současně nevyplývá, že by se podařilo zjistit, co vlastně vedlo k tomu, že se dovolatel neudržel s nákladním automobilem na vozovce a řízení „nezvládl“, neboť sjel do příkopu, kde se automobil převrátil. Dovolatel sám v tomto směru nenabídl žádné vysvětlení. Na druhé straně soudy z výpovědi poškozeného spolujezdce ani z dalších provedených důkazů nezjistily jakékoliv skutečnosti nasvědčující tomu, že by k nehodě mohly - vedle chybné řidičské činnosti obviněného (dovolatele) - vést i jiné důvody (např. jeho náhlá zdravotní indispozice, technická závada na vozidle, jednání další osoby apod.).
Za skutkového stavu věci, který měl odvolací soud k dispozici, proto bylo dovolatele možno činit odpovědným jen za porušení obecných řidičských povinností vyplývajících z ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (zákona o silničním provozu), neboť jeho povinností bylo věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích. Tuto právní povinnost dovolatel porušil tím, že při řízení ztratil potřebnou kontrolu nad vozidlem a v důsledku toho s ním opustil vozovku a havaroval. Poněvadž se soudům nepodařilo zjistit, zda si dovolatel byl vědom též toho, že svým počínáním může způsobit nehodu a zároveň bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že ji nezpůsobí, lze mu (vzhledem k zásadě „in dubio pro reo“) přičítat k tíži toliko zavinění z nevědomé nedbalosti (§5 písm. b/ tr. zák.). V posledně uvedeném směru je odvolacímu soudu třeba vytknout, že se ve svém rozhodnutí otázkou zavinění blíže nezabýval, ačkoliv soud prvního stupně dovodil zavinění v závažnější formě, a to nedbalosti vědomé podle §5 písm. a) tr. zák., ovšem na skutkovém a právním základě, který - pokud jde o nedovolenou rychlost jízdy v obci - odvolací soud nepovažoval za správný a v důsledku toho sám nově ve věci rozhodl.
Nejvyšší soud zároveň považuje napadené rozhodnutí za správné v tom směru, dovodil-li odvolací soud existenci příčinného vztahu mezi zaviněným protiprávním jednáním obviněného (dovolatele) a způsobeným následkem. Primární (hlavní) příčinou dopravní nehody bylo totiž nezvládnutí řízení vozidla dovolatelem. Jednání další osoby - poškozeného, jenž se nepřipoutal bezpečnostními pásy, může mít v daném případě povahu toliko sekundární (vedlejší) příčiny, jako možný podíl poškozeného na závažnosti způsobeného následku, aniž by však tato osoba předmětnou poruchu sama přímo vyvolala. Jinými slovy, tato skutečnost nemůže dovolatele zbavit trestní odpovědnosti za vzniklý následek. Zároveň je třeba konstatovat, že ani Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že soudy zjištěný charakter zranění poškozeného, nutnost operačního řešení zlomeniny a délka následného léčení a trvajících obtíží nepochybně dovolují závěr, že poškozený M. K. při inkriminované nehodě utrpěl těžkou újmu na zdraví podle §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák.
S ohledem na důvody rozvedené v předcházejících odstavcích je možno uzavřít, že zjištěné vady nemají přímý dopad na věcnou správnost napadeného rozhodnutí, jestliže odvolací soud oproti soudu prvního stupně posuzoval jednání obviněného jen v základní a nikoli též v kvalifikované skutkové podstatě (s vyšší trestní sazbou), tedy pouze jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví. Pochybení odvolacího soudu (viz výše) nejsou tedy natolik významná, že by pro ně nemohlo dovoláním napadené rozhodnutí obstát a na jeho právní moci a stabilitě by nebylo možno spravedlivě trvat.
Projednání dovolání by přitom nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, a to ani ve vztahu k výroku o trestu či k výroku o náhradě škody. Uložený trest lze z obecných hledisek považovat za mírný (trest zákazu činnosti byl dokonce uložen na samé spodní hranici zákonné trestní sazby) a o škodě bylo (odkazem na pořad práva civilního) rozhodováno jen ohledně majitele vozidla P. H. Otázka, která byla z podnětu dovolání řešena, současně není po právní stránce zásadního významu a nečiní ve výkladové praxi žádné obtíže.
Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného J. V. podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl . Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. října 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler