ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.257.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 257/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. března 2010 o dovolání podaném L. T. , proti usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 10 To 85/2009 ze dne 20. 10. 2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 3 T 40/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku, sp. zn. 3 T 40/2008 ze dne 22. 12. 2008 byl dovolatel uznán vinným trestným činem obecného ohrožení podle §180 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) trestního zákona (dále jen tr.zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v délce dvou let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl také uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu vykonávání funkce výpravčího na dobu tří let. Dále bylo rozhodnuto o vzneseném nároku na náhradu škody.
O odvolání L. T. (a poškozeného L. K.) proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením, sp. zn. 10 To 85/2009 ze dne 20. 10. 2009 tak, že jej podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal L. K. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v §256b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou založena na nesprávném hmotně právním posouzení skutku a na nesprávném hmotně právním posouzení předpisů na úseku dopravy, konkrétně čl. 29, 67 a 1419 služebního předpisu ČD D2. Dovolatel vyjádřil nesouhlas s tím, jak odvolací soud ve zrušujícím rozsudku hodnotil zjištění skutkového stavu soudem nalézacím, stejně jako s odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 22. 12. 2008. Napadenému rozhodnutí soudu odvolacího ze dne 20. 10. 2009 vytkl, že se v něm soud důsledně nevypořádal s obsahem znaleckého posudku znalce MUDr. Z., jakož i s obsahem výpovědi této znalkyně učiněné v hlavním líčení dne 5. 5. 2008, neboť ze závěrů této znalkyně vyplývá, že nemohlo dojít k naplnění subjektivní stránky dovolateli přisuzovaného trestného činu. V souvislosti s tímto znaleckým posudkem dovolatel poukázal na absenci subjektivní stránky trestného činu, kdy u něj nejde dovozovat ani zavinění z nedbalosti nevědomé. Dále se ve svém podání zabýval mírou odpovědnosti policisty, který mu předmětnou událost (nehodu automobilu na trati) nahlásil, neboť dovolatel si byl obsahem informace naprosto jist a při neexistenci zákonné povinnosti se o obsahu takovéto informace ujišťovat, měla povinnost zachovávat i nutnou míru opatrnosti především osoba předávající informaci. Dle názoru dovolatele pokud bylo nějaké pochybení shledáno na jeho straně, mělo být taktéž konstatováno u operátora Policie ČR. Proto poukázal na tu skutečnost, že došlo k jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení předmětného skutku (jak předpokládá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g tr. ř.), a to konkrétně při posuzování obsahu příslušných předpisů na úseku železniční dopravy. Toto nesprávné hmotně právní posouzení je dovolatelem spatřováno zejména ohledně čl. 67 předpisu ČD D2, z nějž podle jeho názoru vyplývá, že povinnost postarat se o odstranění překážky se vztahuje na vedoucího pracovní skupiny na trati a nikoli na něj. Dále podle jeho názoru soud pochybil i v posouzení otázky „přejezdu“, neboť tento termín není vyjmenován mezi zařízeními dráhy, další chybou bylo, že se předmětem dokazování nestala Zpráva o šetření mimořádné události vypracovaná Drážní inspekcí, jako nezávislým vyšetřovacím orgánem a zamítnutí opakovaného výslechu svědka K. V souvislosti s předpisem ČD D2 soudy dle dovolatele vadně aplikovaly i čl. 1419 v souvislosti s čl. 1418, který je taxativní povahy. Dle dovolatele jsou rozpory mezi tím, co uvedl soud prvního stupně v rozsudku, kterým dovolatele zprostil obžaloby, a tím, co uvedl odvolací soud v prvním zrušujícím usnesení, sp. zn. 10 To 356/2008, kdy dovolatel uvedl „že soud prvního stupně objektivně nehodnotil posuzování subjektivní stránky trestného činu a pominul některé další okolnosti, jež jsou pro posouzení věci významné, oproti protichůdnému závěru odvolacího soudu, že po objektivní stránce byl skutkový stav beze zbytku objasněn“, čímž si odvolací soud dle dovolatele zjevně protiřečil. Rozsudek, jímž byl dovolatel uznán vinným, dle jeho názoru postrádá zdůvodnění toho, na jakém základě soud podstatně změnil svůj názor, kterým bez jakéhokoli dokazování popřel svůj názor ve věci dovolatelovy jistoty o informaci v obecném a věcně přijatelném slova smyslu. Významnou procesní vadou je dle dovolatele i ta skutečnost, že jeho vyjádření k zrušujícímu rozhodnutí soudu druhého stupně nebylo čteno v hlavním líčení jako důkaz, kdy tímto došlo k porušení ustanovení §213 tr. ř. Další námitkou dovolatel zpochybnil, že v jeho případě došlo k naplnění skutkové podstaty jemu přisuzovaného trestného činu, neboť se dokazováním neprokázalo, jak jsou zaměstnanci Českých drah školeni ve světle jím zmiňovaných interních předpisů. Podstatnou část dovolání pak dovolatel věnoval polemice se závěrem soudů ohledně naplnění subjektivní stránky jemu přisuzovaného trestného činu, kdy podle jeho závěrů s odkazem na znalecký posudek znalkyně MUDr. Z., k naplnění subjektivní stránky v jeho případě nedošlo, a to ani ve formě nedbalosti nevědomé. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jeho dovolání vyhověl, „a aby zrušil usnesení Krajského soudu v Praze, sp. zn. 10 To 85/2009 ze dne 20. 10. 2009 a zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na toto usnesení a přikázal tomuto soudu o věci znovu jednat a rozhodnout.“
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření poukázal na to, že dovolání je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však významná část námitek směřuje proti neúplnosti dokazování a proti hodnocení provedených důkazů, čímž dovolání v této části fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění a dále proti údajným vadám procesního charakteru, které důvodem dovolání být nemohou. V další části pak dovolání dle státního zástupce směřuje proti odůvodnění napadeného rozhodnutí, což je podle §265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné. Skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Přezkoumáním však ve shora naznačeném směru dle státního zástupce žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry zjištěny nebyly. Údajně nesprávná skutková zjištění ani namítané procesní vady důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř. být nemohou. Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá dle státního zástupce toliko námitka nedostatku nedbalostního zavinění podle §5 tr. zák., ať již ve formě nedbalosti vědomé či nevědomé, a dále námitka nesprávnosti hmotně právního posouzení čl. 67 a čl. 1419 předpisu ČD D2, neboť se „narušení průjezdného průřezu“ svým jednáním (přesněji řečeno nečinností) vůbec nemohl dopustit a aplikaci čl. 1419 brání taxativní ustanovení čl. 1418. Tyto námitky však považuje státní zástupce za zjevně neopodstatněné, neboť soudem učiněný závěr, že skutek byl spáchán ve formě nedbalosti nevědomé podle §5 písm. b) tr. zák., je naprosto v souladu se zákonem a taktéž čl. 67 a čl. 1419 předpisu ČD D2 posoudily soudy správně hmotně právně. Tím, že námitky ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné, lze dle státního zástupce tento závěr vztáhnout i na uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Státní zástupce uzavřel své vyjádření s tím, že s ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako je zjevně neopodstatněné. Vyjádřil souhlas s tím, aby navrhované rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, s jehož konáním souhlasil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže o trestný čin nejde nebo jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě popsán.
Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít tedy takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování. Nejvyššímu soudu tedy nepřísluší v rámci dovolacího řízení hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen proto, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů.
Námitky dovolatele, kterými napadl způsob, jakým soudy hodnotily důkazy (výslech svědků, znalecký posudek) nemohou být předmětem dovolání, nejsou námitkami právními, tedy takovými, které lze pod deklarovaným dovolacím důvodem uplatnit, ale námitkami skutkovými, které není možné podřadit pod žádný ze zákonem vymezených dovolacích důvodů. Stejně tak nelze pod deklarovaným dovolacím důvodem právně relevantně uplatnit ani námitky týkající se šíře provedeného dokazování (zamítnutí opětovného výslechu svědka K., Zpráva o šetření mimořádné události vypracovaná Drážní inspekcí). Soudy zejména v odůvodnění svých rozhodnutí pečlivě a srozumitelně vysvětlily, jak které (jednotlivé) důkazy hodnotily, jak posuzovaly výpovědi jednotlivých svědků, jak hodnotily výpověď znalkyně MUDr. Z. a jak je hodnotily v souhrnu s ostatním (provedeným) dokazováním (nahrávky telefonních hovorů Policie České republiky, interní předpisy Českých drah). Učiněná skutková zjištění pak mají v provedených důkazech věcné a logické zakotvení a k závěru, že jsou s nimi naopak v extrémním nesouladu takto dospět nelze. Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Nepřípustné jsou i námitky proti odůvodnění rozhodnutí (§265a odst. 4 tr. ř.), neboť dovoláním lze napadnout jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění. Stejně tak neobstojí ani námitka dovolatele, že „hmotně právní posouzení trpí absencí judikování podle §9, kdy přejezd není vyjmenován mezi zařízeními dráhy“ v souvislosti s informací Policie ČR o nehodě na přejezdu. Zmíněným „§9“ je patrně míněn §9 tr. ř., což je však norma procesní a nejedná se tedy o hmotně právní posouzení. Nicméně Nejvyšší soud považuje v této souvislosti za nutné uvést, že posouzení dané otázky postrádá jakýkoli právní význam, když je zcela zřejmé, co je přejezdem míněno a absence vyjmenování „přejezdu“ mezi zařízeními dráhy nemá pro právní posouzení o vině dovolatele jemu přisuzovaným trestným činem jakýkoli význam. Pod deklarovaný dovolací důvod nespadá ani procesní námitka dovolatele v tom smyslu, že došlo k porušení §213 tr. ř., když nebylo při hlavním líčení čteno jeho vyjádření k obsahu usnesení odvolacího soudu, kterým byl zrušen rozsudek zprošťující dovolatele viny. Dovolací soud však k této námitce (jako obiter dictum) uvádí, že toto (vyjádření), jak již uvedl odvolací soud, je součástí spisu a jako důkaz se neprovádí. Podle ustanovení §213 odst. 1 tr. ř. se posudky, zprávy státních a jiných orgánů a další listiny a jiné věcné důkazy při hlavním líčení předloží stranám k nahlédnutí, a pokud je to třeba, předloží se k nahlédnutí i svědkům a znalcům vyjádření, čtou se pouze pokud některá ze stran jejich přečtení při hlavním líčení navrhne (§213 odst. 2 tr. ř.), což však dovolatel neučinil. I za předpokladu, že by tedy předmětné vyjádření bylo další listinou ve smyslu výše uvedeného ustanovení, nebylo s ohledem na výše uvedené povinností soudu ji při hlavním líčení přečíst. Další okruh námitek směřuje proti způsobu, kterým soud druhého stupně odůvodnil zrušení rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl dovolatel zproštěn obžaloby, avšak takovéto námitky nejsou přípustné, neboť se nejedná o dovoláním napadené rozhodnutí, když navíc námitky proti odůvodnění rozhodnutí nejsou ze zákona přípustné v žádném případě (§265a odst. 4 tr. ř.). Pokud by tedy obsahem byly pouze tyto námitky, nezbylo by Nejvyššímu soudu než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Z námitek, které vznesl dovolatel v rámci deklarovaného dovolací důvodu, jsou právně relevantně uplatněny toliko námitky, týkající se absence subjektivní stránky trestného činu a otázka posouzení předpisu ČD D2, konkrétně jeho čl. 67 a 1419.
Trestného činu obecného ohrožení podle §180 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo z nedbalosti způsobí nebo zvýší obecné nebezpečí anebo ztíží jeho odvrácení nebo zmírnění. Trestného činu obecného ohrožení podle odst. 2 písm. b) téhož ustanovení se dopustí ten, kdo spáchá takový čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Trestný čin obecného ohrožení podle §180 tr. zák. je tedy trestným činem nedbalostním, naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu předpokládá alespoň nedbalost nevědomou ve smyslu §5 písm. b) tr. zák., tedy že pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Ze skutkové věty rozsudku prvního stupně jednoznačně vyplývá, že v daném případě jednal dovolatel v nedbalosti nevědomé. Operačním důstojníkem Policie České republiky mu byla předána informace o nehodě na trati, o jejímž obsahu si dovolatel byl sice jist, nevěděl, že svým jednáním (resp. nečinností) způsobí nechtěný následek, avšak vzhledem k okolnostem toto vědět měl a mohl. Věděl, že mu informaci předává osoba mimo drážní prostředí, místo nehody mu bylo popsáno jako „na železničním přejezdu mezi L. a H. B., na tý hlavní trati…“, mohl tedy posoudit, které přejezdy se v daném prostoru (geograficky) nacházejí a která trať je pro osobu z prostředí mimo železnici hlavní, popřípadě se měl o obsahu této informace ujistit. Neexistuje sice žádný zákonný předpis, který osobě předávající informaci ukládá menší povinnou míru opatrnosti než osobě, které je informace určena, z povahy věci však vyplývá, že zatímco laik mimo drážní prostředí nemůže znát drážní terminologii, zaměstnanec Českých drah zná drážní terminologii i mluvu běžnou (laickou). Jestliže tedy obsahem informace bylo „na tý hlavní trati“ a drážní terminologie tento termín neobsahuje, bylo zcela zřejmé, že se jedná o trať obecně považovanou za hlavní, tedy ne vedlejší jednokolejku (byť by na ní existovalo přímé spojení mezi obcemi). Ani argument dovolatele, že u něj došlo k potlačení informace o hlavní trati (přičemž takováto možnost vyplývá i ze znaleckého posudku MUDr. Z.), na věci nic nemění, neboť tato skutečnost mu byla sdělena a on o ní vědět mohl a měl a jednal tak nepochybně v nedbalosti nevědomé, jak předpokládá ustanovení §5 písm. b) tr. zák. Důvodnou není ani námitka dovolatele ohledně té skutečnosti, že došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení předpisů na úseku dopravy, předpisu ČD D2, konkrétně čl. 29, 67, 1419. Skutková věta citovaného rozhodnutí soudu prvního stupně zní v této části takto: „…nesprávně postupoval v rozporu s předpisy týkajícími se drážní dopravy, zejména s předpisem pro organizování a provozování drážní dopravy ČD D2, který v čl. 29 činí každého zaměstnance dopravní služby plně odpovědným za zajištění bezpečnosti dopravy v rozsahu své odborné způsobilosti, v čl. 67 ukládá každému zaměstnanci povinnost neporušit průjezdný řez, postarat se o odstranění překážky, a není-li to možné, jednat tak, aby se mimořádné události předešlo nebo aby se její následky zmírnily…“. Čl. 67 předpisu ČD D2 zní takto: „Každý zaměstnanec na trati nebo v kolejišti musí dbát, aby neporušil průjezdný průřez. Poruší-li jej, musí se postarat o odstranění překážky. Nemůže-li průjezdný průřez uvolnit, anebo zjistí-li jeho porušení, musí jednat tak, aby se předešlo mimořádné události nebo aby se její následky zmírnily. Vedoucí pracovní skupiny odpovídá při práci skupiny za uvolnění průjezdného průřezu nebo za krytí místa…“ Z výše uvedeného dovolatel dovodil, že odpovědnost stanovená tímto článkem se vztahuje toliko na vedoucího pracovní skupiny a nikoli na jeho osobu. Této námitce nelze přisvědčit, neboť článek stanovuje povinnost každého zaměstnance (tedy i dovolatele) jednat tak, aby se předešlo mimořádné události nebo aby se zmírnily její následky, přičemž dovolatel svým opomenutím (nekonáním) tuto povinnost jednoznačně porušil. Odpovědnost vedoucího pracovní skupiny se vztahuje na práci skupiny při uvolnění průjezdného průřezu (tedy na práce na místě mimořádné události). Je zcela bez pochyb, že situace, kdy auto zaklíněné v kolejích, které nejde odstranit, jehož přítomnost v kolejišti způsobí vykolejení a havárii vlaku, mimořádnou událostí ve smyslu zákona č. 266/1994 Sb., o drahách v platném znění je, a tedy dovolatelovou povinností vyplývající z jeho zaměstnání, postavení a funkce (výpravčího) bylo jednat tak, aby se mimořádné události předešlo nebo aby se její následky zmírnily. Uvedeným způsobem však zjevně nejednal, i když tak učinit měl a mohl. Ani námitka dovolatele, že aplikace čl. 1419 předpisu ČD 2 byla vytržena z kontextu s odkazem na čl. 1418 téhož předpisu, který je taxativní povahy, s tím, že jeho jednání (resp. nekonání) nelze subsumovat pod žádný z takto taxativně vymezených případů, tak nemá žádné opodstatnění. Čl. 1418 uvedeného předpisu sice skutečně je taxativní povahy, avšak povinnosti stanovené současně čl. 1419 téhož předpisu, konkrétně výpravčím při zjišťování skutečného stavu sjízdnosti kolejí jsou širší než povinnosti stanovené citovaným čl. 1418 všem zaměstnancům Českých drah v taxativně stanovených případech. Námitky, které dovolatel v tomto směru uplatnil právně relevantně v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou však současně zjevně neopodstatněné.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (druhá alternativa). Dovolatel uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě, když uvedl, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dán i ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Mělníku, sp. zn. 3 T 40/2008 ze dne 22. 12. 2008. Avšak vzhledem ke skutečnosti, že (jak uvedeno výše) námitky uplatněné právně relevantně v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnými, nemohlo dojít ani k naplnění druhé varianty dovolacího důvodu uplatněného podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. března 2010
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka