ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.29.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 29/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. března 2010 o dovoláních podaných JUDr. Z. D., a Mgr. J. Š., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 10 To 248/2009 ze dne 27. 8. 2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 T 150/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 11 T 150/2005 ze dne 13. 3. 2009 byli dovolatelé shodně uznáni vinnými trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Podle §37 tr. zák. potom soud upustil u obou od uložení souhrnného trestu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 z 30. 8. 2004, sp. zn. 1 T 119/2001, ve znění rozsudků Městského soudu v Praze z 13. 9. 2007, sp. zn. 7 To 274/2007 a sp. zn. 7 To 281/2007.
V předmětné věci podali JUDr. Z. D. a Mgr. J. Š. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením sp. zn. 10 To 248/2009 ze dne 27. 8. 2009 tak, že je podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podali JUDr. Z. D. i Mgr. J. Š. dovolání, a to jako osoby oprávněné, včas, prostřednictvím svých obhájců a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody oba shodně označili ty, které jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.
V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku JUDr. Z. D. uvedl, že z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo trestní stíhání vůči jeho osobě nepřípustné, když skutek, pro který byl obviněn, se měl stát dne 18. 9. 1981, takže podle ustanovení §67 odst. 1 písm. b) tr. zák. trestnost činu zanikla uplynutím doby deseti let, přičemž samotné jeho trestní stíhání bylo zahájeno v roce 2004. Poukázal na to, že dle jeho názoru je aplikace trestního zákona ve znění zák. č. 327/1999 Sb. zcela nepochybným porušením ústavní zásady bezvýjimečného zákazu retroaktivity přísnějšího zákona v neprospěch pachatele a odvíjí se od čl. 15 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 40 Listiny základních práv a svobod i nálezu Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud), sp. zn. Pl. ÚS 19/93. Použití trestního zákona ve znění zák. č. 327/1999 Sb., tedy pro něj není příznivější, a proto jeho aplikace je v rozporu s ustanovením §16 odst. 1 tr. zák., podle kterého se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán a podle pozdějšího zákona jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. V této souvislosti také poukázal na řadu rozhodnutí přijatých Nejvyšším soudem České republiky (dále jen Nejvyšší soud). K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze stručně (bez dalšího) uvedl, že předmětný skutek nespáchal s tím, že ten se ani nestal a jeho existence je založena výlučně na tvrzení poškozeného. Proto také navrhl, aby citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s citovaným usnesením soudu odvolacího „byl zrušen“.
Mgr. J. Š. v důvodech svého mimořádného opravného prostředku uvedl k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že výpovědi poškozeného vykazují rozpory, ke kterým soudy nepřihlédly, stejně tak nebyla prověřena příčinná souvislost mezi předmětným „incidentem“ a vystěhováním poškozeného do ciziny jako jeho následkem, když mezi obojím uplynula „drahná“ doba a poškozený projevoval zájem vystěhovat se již dříve. Za těchto okolností vzniká takto důvodná pochybnost o příčinném vztahu mezi „incidentem“ a vystěhováním poškozeného a na věc tak měly soudy nahlížet aplikováním zásady in dubio pro reo s tím, že skutek měl být právně kvalifikován pouze „toliko podle odstavce prvého §158 tr. zákona“. Pokud byl soudy uvedený incident kvalifikován (právně) jako trestný čin dle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., byl předmětný skutek nesprávně právně posouzen. V souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uvedl, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno bez příslušného trestního oznámení, ale na základě „z jeho vyčtení v literatuře“. Přitom „podřazení tohoto případu pod režim §67a písm. d) tr. zák., který vylučuje promlčení, nemá žádnou oporu v důkazním řízení ohledně tohoto případu, neboť jak známo i v dnešním demokratickém řízení platí, že kde není žalobce, nemůže a je pojmově vyloučeno, aby byl i soudce“. Má takto za to, že pokud ve věci nebylo učiněno žádné trestní oznámení, nemohlo dojít ani k vyšetřování, přičemž nebyla nijak prokázána nevůle tehdejších orgánů činných v trestním řízení údajný incident stíhat z politických důvodů. Aplikace ustanovení §67a písm. d) tr. zák. je neoprávněná a důkazně nepodložená, „z čehož vyplývá, že toto retroaktivní ustanovení neblokovalo v našem případě běh promlčecí doby, a to ani tehdy“. Vzhledem k tomu, že bylo vedeno trestní stíhání, které podle jeho názoru bylo promlčeno, je dán předmětný dovolací důvod a to proto, že „byla použita nesprávná právní kvalifikace dle druhého odstavce §158 tr. zákona a nebyla prokázána nevůle tehdejších orgánů činných v trestním řízení údajný incident stíhat z politických důvodů“. Proto navrhl, aby „Nejvyšší soud ČR podle ustanovení §265k odst. 1 tr. řádu obě napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil a podle §265m odst. 1 trestní řízení zastavil“.
K podanému dovolání Mgr. J. Š. se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce) s tím, že navrhl, aby podané dovolání Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. s tím, že toto nesplňuje dle jeho informací náležitosti obsahu dovolání. Poukázal v této souvislosti na to, že dovolatel sice podal dovolání ve lhůtě, avšak bez potřebných náležitostí, které doplnil až po uplynutí lhůty pro podání dovolání stanovené zákonem. K tomu je však namístě uvést, že z příslušného spisového materiálu plyne, že předseda senátu soudu prvního stupně v souladu s ustanovením §265h odst. 1 tr. ř. vyzval obhájce dovolatele k odstranění vad dovolání a ten takto ve stanovené lhůtě učinil.
K dovolání podanému JUDr. Z. D. svého práva vyjádřit se do této doby státní zástupce nevyužil.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze spolehlivě přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy, byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. V dané věci z hlediska popisu předmětného skutku, který je obsažen v příslušném výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, oba soudy zejména i v důvodech přijatých rozhodnutí přesvědčivě (a podrobně) vysvětlily, z jakých důkazů vycházely a k jakým právním závěrům na jejich podkladě dospěly. Vysvětlily takto zejména i to, proč uvěřily výpovědi poškozeného a proč ji pokládají správně za věrohodnou, poukázaly také správně na příslušné dobové dokumenty (zejména listiny tvořící spis č. 29031 vedený na poškozeného, ze kterého jsou patrné jednotlivé kroky, které jej měly přinutit k vystěhování z republiky a které byly vedeny dovolateli) i na výpovědi dalších, označených svědků. V tomto směru námitky vznesené oběma dovolateli tak ve svém celku nejsou způsobilé být dostatečným podkladem pro rozhodný úsudek spočívající v tom, že soudy obou stupňů zjevně pochybily (extrémně vybočily) při organizaci provádění dokazování a následném hodnocení jednotlivých důkazů. Učiněná skutková zjištění pak mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení a k závěru, že jsou s nimi naopak v extrémním nesouladu, takto dospět nelze. Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého druhu a rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. To i proto, že je zcela zjevné, že poškozený byl k vystěhování donucen, svobodně tak nechtěl učinit a právě popsané (jednoznačně protiprávní a protizákonné) jednání dovolatelů poškozeného k opuštění své vlasti vedlo. Právě popsaný postup (jednání) dovolatelů vedlo poškozeného k nucenému opuštění vlasti, bez možnosti někdy se vrátit a jedná se takto nepochybně o onen zvlášť závažný následek ve smyslu ustanovení §158 odst. 2 písm. c) tr. zák. Pokud by podaná dovolání byla založena pouze na těchto skutkových výhradách, Nejvyšší soud by je v souladu s ustanovením §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. musel bez dalšího přezkoumání odmítnout jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
K dovolacímu důvodu uplatněnému oběma dovolateli podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je namístě uvést, že tento důvod dovolání je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Vztahuje se tedy na případy, kdy ve věci existoval některý z obligatorních důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených v §11 odst. 1 tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán tehdy, je-li trestní stíhání promlčeno. Námitky dovolatelů v tomto směru jsou uplatněny právně relevantně, současně však jsou zjevně neopodstatněné. K tomu je třeba především uvést, že pokud dovolatelé poukazují na jednotlivá (jimi označená) rozhodnutí Nejvyššího soudu, nejsou a nebyla výlučnými a mimo ně přijal Nejvyšší soud i další (jiná) rozhodnutí s právními závěry opačnými (např. 3 Tdo 730/2002). V této souvislosti je pak důležitým usnesení učiněné a přijaté velkým senátem trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 163/2005 ze dne 7. 4. 2005, v jehož rámci byl přijat (dnes již ustálený) právní názor, že nepřichází v úvahu vyslovení neústavnosti nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 14/1994 Sb., přičemž se také velký senát shodl s již uvedeným usnesením senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 730/2002 ze dne 3. 12. 2002. V důsledku uvedeného potom již Nejvyšší soud konstantně rozhodoval i v jiných věcech (např. usnesení sp. zn. 5 Tdo 915/2006 ze dne 16. 8. 2006). V těchto souvislostech lze pouze stručně uvést, že v teorii i praxi je obecně přípustné, že v době plynutí promlčecích lhůt, tedy v době, kdy trestní odpovědnost a trestnost ještě z důvodu promlčení nezanikla, lze stanovit, že se plynoucí promlčecí doba prodlužuje nebo dokonce, že některé trestné činy jsou zcela nepromlčitelné (započatá promlčecí doba nikdy v budoucnu nedoběhne). Tak je tomu i v případě novelizace trestního zákona, která byla provedena zák. č. 327/1999 Sb., účinným od 28. 12. 1999, tedy přijatým dříve než uplynula doba vymezená ustanovením §5 zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu, když tato doba byla citovaným zákonem (ustanovením) vymezena tak, že se do promlčecí lhůty trestných činů nezapočítává doba od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby. Ve spojení s preambulí citovaného zákona a jeho ustanoveními obsaženými v §1 odst. 1 písm. c), e) a §2 odst. 1 je jeho zřejmým smyslem umožnit stíhání trestných činů spáchaných ve prospěch komunistického režimu, jestliže z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby. S ohledem na uvedené je namístě poukázat zejména na to, že novelizované znění §67a písm. d) tr. zák. bylo do trestního zákona zařazeno (jak již uvedeno) zákonem č. 327/1999 Sb., účinným od 28. 12. 1999, tedy dříve, než uplynula uvedená desetiletá promlčecí doba, a to se zjevným záměrem, aby nedošlo k promlčení nejzávažnějších trestných činů spáchaných v období od 25. února 1948 do 29. prosince 1989 veřejnými činiteli nebo v souvislosti s politicky, rasově či nábožensky motivovaným pronásledováním, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody činí nejméně deset let, pokud z poltických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby. V posuzované věci je potom namístě zdůraznit, že uvedené ustanovení bylo do trestního zákona zařazeno a nabylo účinnosti v době, kdy ještě nedošlo k promlčení trestního stíhání ani u jednoho z dovolatelů. Přitom jsou naplněny i další podmínky uvedené v citovaném ustanovení zákona, neboť oba byli odsouzeni pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. (u něhož horní hranice trestní sazby odnětí svobody činí deset let), protože jako veřejní činitelé v úmyslu způsobit jinému škodu vykonávali svou pravomoc způsobem odporujícím zákonům a způsobili takovým činem jiný zvlášť závažný následek. V tomto směru lze plně souhlasit s argumentací, kterou oba soudy vedly v důvodech přijatých (citovaných) rozhodnutí s tím, že oba dovolatelé byli příslušníky tehdejší Státní bezpečnosti jako policejního orgánu a tedy veřejnými činiteli, přičemž jejich (podrobně popsané) jednání spočívalo v pronásledování člověka pro jeho smýšlení rozdílného od ideologie totalitního režimu, kdy zároveň v téže době z politicko mocenských důvodů bylo jejich případné trestní stíhání vyloučeno, a to i přesto, že vykonávali svou pravomoc i způsobem odporujícím i tehdy platným zákonům. Je nepochybné, že popsaným činem současně způsobili i zvlášť závažný následek tím, že poškozeného donutili proti jeho vůli opustit svou vlast, bez jakékoliv vyhlídky na případný návrat či možnost stýkat se se svými příbuznými či jinými osobami, na kterých mu záleželo, a kteří ve vlasti zůstali.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. března 2010
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka