ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.593.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 593/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. srpna 2010 o dovolání podaném J. D. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 3 To 162/2009 ze dne 3. 2. 2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 4/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, sp. zn. 40 T 4/2009 ze dne 29. 9. 2009 byl dovolatel uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedený trestný čin a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., z jehož spáchání byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 22. 11. 2006, č. j. 3 T 175/2005-294 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2007, č. j. 5 To 22/2007-353 byl dovolatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl let a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy obchodních společností a družstev na dobu pěti let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 22. 11. 2006, č. j. 3 T 175/2005-294 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2007, č. j. 5 To 22/2007-353, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvolání J. D. proti výše uvedenému rozhodnutí rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem sp. zn. 3 To 162/2009 ze dne 3. 2. 2010 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek z podnětu odvolání J. D. zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. potom rozhodl znovu tak, že uznal dovolatele vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, dále jen trest. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedený zločin a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., z jehož spáchání byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 22. 11. 2006, č. j. 3 T 175/2005-294 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2007, č. j. 5 To 22/2007-353 byl dovolatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl let a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy obchodních společností a družstev na dobu pěti let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 22. 11. 2006, č. j. 3 T 175/2005-294 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2007, č. j. 5 To 22/2007-353, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal J. D. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v §260b odst. 1 písm. g) tr. ř. (správně podle §265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.), s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku („v důsledku jeho nesprávného zjištění“) nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že „dovoláním napadené rozhodnutí je zcela nepřezkoumatelné a nekonkrétní, v některých jeho částech pak dokonce v rozporu s důkazy provedenými v rámci hlavního líčení před krajským soudem nebo nejméně v rozporu se zásadou in dubio pro reo.“ Dovolatel v rámci dovolání znovu zopakoval svou dosavadní obhajobu s tím, že finanční prostředky ve výši 19.470.990,- Kč byly použity k plnění ze směnky vlastní, která byla vystavena dovolatelem dne 5. 2. 1994 na řad A. Z., znějící na směnečnou sumu 20.000.000,- Kč s termínem splatnosti dne 5. 2. 2004 a později, dnem 3. 5. 2009 (správně zřejmě 1999) avalovanou společností ASD, s. r. o., se sídlem O., okr. Z. Poukázal na skutečnost, že právě na tuto směnku společnost ASD, s. r. o., v té době jednající dovolatelem jako tehdejším jednatelem společnosti, v souladu se zákonem směnečným a šekovým, plnila majiteli směnky, panu A. Z., v průběhu listopadu a prosince roku 2004. V další části dovolání podrobně rozebral některé části odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, s jehož některými slovními spojeními polemizuje a dále citoval z výslechů a výpovědí učiněných v průběhu trestního řízení, k nimž poskytl svůj výklad. Dále poukázal na skutečnost, že k jeho odsouzení došlo na základě jediného důkazu (a to výslechu svědka Z.), který byl opatřen bez možnosti přítomnosti obhájce, a v takovém případě je nutné poukázat na závěry plynoucí z nálezů Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud) sp. zn. IV. ÚS 135/99 nebo sp. zn. II. ÚS 29/06. V další části dovolání se podrobným způsobem zabývá odůvodněním citovaného rozhodnutí s námitkou, že jeho trestní stíhání nebylo zahájeno v souladu s trestním řádem, když poukázal zejména na odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání, ze kterého dle jeho názoru vyplynulo, že zahájení trestního stíhání vůči jeho osobě bylo opřeno pouze o jediný důkaz, a to výslech svědka Z. ze dne 14. 5. 2007, neboť jak i sám soud nalézací vyslovil ve svém rozhodnutí, tento důkaz byl nezákonný a jeho nepoužitelnost konstatoval i soud odvolací. Jako další námitku uplatnil dovolatel nesouhlas se způsobem, jakým byla přibrána znalkyně Ing. H., ale i znalec M. F., když tento zpracoval znalecký posudek dříve, než bylo dovolateli sděleno obvinění z předmětného trestného činu. Dále v této souvislosti poukázal na způsob, jakým byla přibrána znalkyně Ing. H. (když dovolatel namítl porušení §105 odst. 3 tr. ř.), zpochybnil vhodnost otázek, které byly této znalkyni položeny a v další části komentoval vypracovaný znalecký posudek, kdy svými vlastními tvrzeními poukazuje na jeho nedostatky s podrobným popisem účtování o směnkách jako zajišťovacích prostředcích na podrozvahových účtech a uzavřel s tím, že tento znalecký posudek je nepřezkoumatelný. Poukázal rovněž na nález Ústavního soudu IV. ÚS 135/99, podle kterého „zpřísněné podmínky uvedené v ustanovení §211 odst. 3 tr. ř. platí i v situaci, kdy dožádaný cizí orgán tyto zpřísněné podmínky z různých důvodů nesplní či splnit nemůže. V článku 3 odst. 1 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních (č. 550/1992 Sb.), která vzhledem k ustanovení §384 tr. ř. má povahu lex specialis, je zakotvena dohoda signatářů mezinárodní smlouvy o tom, jakým procesním režimem se řídí provedení či získání dožádaného úkonu, totiž procesním režimem dožádané strany. Respektuje tuto skutečnost, jakož i skutečnost, že právní úprava dožádaného státu může být, co se týče procesních garancí práva obviněného na obhajobu v přípravném řízení, rozdílná, má Ústavní soud nicméně za to, že i při použití takového lex specialis musí být garantována práva zakotvená v článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která je podle článku 10 Ústavy ČR bezprostředně závazná a má přednost před zákonem. Neměl-li tedy obviněný či jeho obhájce v průběhu trestního řízení možnost klást svědkům otázky, pak zejména v situaci, kdy tyto výpovědi nejsou podporovány dalšími přímými důkazy nebo ucelenou soustavou nepřímých důkazů, takové svědecké výpovědi, byť provedené v souladu s právem dožádaného státu, nemohou být pro rozpor s článkem 6 odst. 1 ve spojení s odst. 3 písm. d) Úmluvy použity jako důkazy, na jejichž základě by byl obviněný odsouzen.“ Odkázal i na nález Ústavního soudu II. ÚS 29/06 s tím, že jeho odsouzení bylo v rozporu s tímto nálezem opřeno o výpověď svědka, který ho jako jediný přímo usvědčuje, a kterého dovolatel neměl ani možnost vyslýchat nebo dát vyslýchat v žádném stádiu trestního řízení, kdy takovýto postup byl v rozporu s pravidly spravedlivého procesu. Shrnul tedy, že „v důsledku porušení jeho obhajovacích práv v průběhu přípravného řízení a v průběhu hlavního líčení, v důsledku špatného hodnocení provedených důkazů, při opomenutí zásady in dubio pro reo, došlo k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci je rozhodnutím spočívajícím na nesprávném právním posouzení skutku.“ S ohledem na výše uvedené proto v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) ad „I. postupem podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil nejen tímto dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci č. j. 3 To 162/2009, ale i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 40 T 4/2009-2578, ad II. postupem dle ustanovení §265 l odst. 1, 3 tr. řádu vrátil věc Krajskému soudu v Brně k tomu, aby ji znovu projednal a současně nařídil věc projednat v jiném složení senátu tohoto soudu, nebo aby, ad III. postupem dle ustanovení §265m odst. 1 tr. řádu svým vlastním rozsudkem zprostil odsouzeného J. D. podle §226 písm. b) tr. řádu obžaloby.“
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státní zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že námitky dovolatele vyjádřené v jeho dovolání jsou v zásadě pouze opakováním celé jeho dosavadní obhajoby, s níž se důsledně vyrovnal již nalézací soud a soud druhého stupně jeho argumentaci dále rozvedl, neboť v rámci odvolání reagoval na stejné námitky obviněného, jaké nyní tvoří podstatu jeho dovolání. Přitom je dle státního zástupce třeba připomenout, že dovolání je zcela specifický a do značné míry formalizovaný mimořádný opravný prostředek a nelze ho chápat jako nějaký třetí stupeň řízení před obecnými soudy či jako možnost obviněného opakovat odvolání, jemuž již jednou nebylo vyhověno. Pokud přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně a rozhodnutí odvolacího soudu nevykazuje žádné vady podřaditelné pod některý z dovolacích důvodů, není dovolací soud povinen znovu přezkoumávat již vícekrát řešené námitky obviněného jen proto, že ten není spokojen s výsledkem řízení o jeho odvolání, přičemž tento závěr se bezezbytku vztahuje i na dovolání podané J. D. Státní zástupce poukázal na skutečnost, že ačkoli dovolatel deklaroval dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž předpokládá, že dovolatel napadenému rozhodnutí vytkne pochybení v aplikaci norem hmotného práva na skutkový stav řádně zjištěný soudem prvního resp. druhého stupně, jeho výhrady jsou však zaměřeny výhradně proti skutkovým závěrům obou ve věci činných soudů, proti údajnému porušování procesních náležitostí řízení a proti tvrzeným vadám v hodnocení provedených důkazů. Zdůraznil, že celé dovolání vychází nikoli ze soudem zjištěného skutkového stavu, nýbrž z alternativně formulovaného skutku, v němž jako podstatný element figuruje směnka znějící na částku 20.000.000,- Kč, přestože z provedených důkazů (a to zjevně nikoli z jednoho jediného, jak tvrdí dovolatel) nepochybně plyne, že tato směnka nemůže být pravá. Veškerá argumentace dovolatele se tak dle názoru státního zástupce soustřeďuje na snahu prosadit právě takové odlišné skutkové závěry, jež by korespondovaly tomuto východisku a posléze mohly vést k odlišnému právnímu posouzení věci. Přitom však sám dovolatel se právní kvalifikací, tj. hmotně právním posouzením skutku, vůbec nezabývá, což je dle státního zástupce projevem skutečnosti, že argumentace jeho dovolání neodpovídá podstatě uplatněného dovolacího důvodu. Uzavřel proto, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně netrpí žádnou vadou, jež by zakládala některý z uplatněných či jiných důvodů dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání J. D. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl , neboť je podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Zároveň vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby navrhované rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil tímto ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Dne 21. 5. 2010 bylo Nejvyššímu soudu doručeno stanovisko J. D. k vyjádření státního zástupce ve věci jeho dovolání. V tomto svém stanovisku shrnul, že trvá na své dosavadní obhajobě, která je neměnná v průběhu celého trestního řízení, když je jeho zákonným právem podat dovolání. Dále uvedl, že již 15. 3. 2010 podal návrh na obnovu řízení, neboť v současnosti má již originál předmětné směnky.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že námitky tak, jak je koncipoval ve svém dovolání J. D., nejsou uplatněny z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu právně relevantně a současně je nelze takto podřadit ani pod žádný jiný, zákonem taxativně stanovených, důvodů dovolání. Obsahem dovolatelem uplatněných námitek jsou namítaná porušení trestního řádu, dovolatel dále jejich prostřednictvím polemizuje se způsobem, jakým soudy (nalézací i odvolací) hodnotily jednotlivé (ve věci provedené) důkazy a jejich prostřednictvím dovolatel předložil dovolacímu soudu vlastní (pro něj příznivější) verzi skutkového děje. Takto dovolatelem zvolená verze skutkového děje však zjevně neodpovídá ve věci soudy učiněným skutkovým zjištěním a nelze tedy vycházet z takto odlišně formulovaného skutkového stavu a s ní související námitkou spočívající v tom, že z těchto důvodů došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení daného skutku. Je třeba zdůraznit, že se všemi námitkami uplatněnými v dovolání se již vypořádaly oba soudy. Ty zejména v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí pečlivě a srozumitelně objasnily, proč považovaly zahájení trestního stíhání za takové, které je v souladu s trestním řádem, jak hodnotily provedené svědecké výpovědi, vypořádaly se s otázkou posuzování svědeckých výpovědí svědka Z. a vysvětlily problematiku znaleckých posudků. Přitom odvolací soud správně poukázal na to, že postup dle §158a tr. ř. nesplňoval zákonné podmínky s tím, že k výpovědi svědka Z. v tomto směru nepřihlédl, zabýval se i použitelností výpovědi tohoto svědka cestou právní pomoci trestními orgány Běloruské republiky, a to i v souvislosti s označenou judikaturou Ústavního soudu. V této souvislosti však poukázal i na to, že zmíněná výpověď nebyla výlučným důkazem, na kterém byl založen odsuzující výrok o vině dovolatele. V této souvislosti také vyložil, z jakých (dalších) důkazů ve věci vycházel a také to, proč tyto důkazy (výpovědi dalších označených svědků, znalecké posudky) pokládal za takové, které spolehlivě umožnily dospět k adekvátním závěrům o vině. V detailech lze potom (pro stručnost) na odůvodnění citovaných (napadnutých) rozhodnutí odkázat, když i Nejvyšší soud má za to, že těmito (opakovanými) námitkami dovolatele se zejména i odvolací soud podrobně zabýval, reagoval na ně a to způsobem odpovídajícím zákonu.
S námitkami dovolatele ohledně problematiky znaleckých posudků se soudy též řádně vypořádaly i s odkazem na příslušná ustanovení trestního řádu, přičemž je třeba znovu zdůraznit, že námitky týkající se posuzování svědeckých výpovědí a hodnocení důkazů soudy pod deklarovaný dovolací důvod nespadají a nelze je právně relevantně uplatnit ani pod žádným jiným (ze zákonem taxativně stanovených) dovolacích důvodů. Stejně tak pod něj nespadají procesní námitky ohledně způsobu provedení výslechu svědka Ing. O., když i tento výslech považuje dovolací soud za odpovídající trestnímu řádu a souhlasí se závěry nalézacího soudu (str. 5 citovaného rozsudku soudu prvního stupně) a nezbývá než konstatovat, že ani takto nedošlo k porušení jakékoli zásady trestního řízení.
Dále považuje dovolací soud za nutné připomenout, že dovolání v té části, kdy dovolatel cituje z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů a podává k nim svůj vlastní právní výklad, je nepřípustné (§265a odst. 4 tr. ř.)
Též k jeho argumentaci, kterou předložil v rámci svého stanoviska k vyjádření státního zástupce nelze přihlížet, neboť pokud jsou dovolateli známy nějaké nové okolnosti nebo má k dispozici nějaké nové důkazy, jejich posouzení bude probíhat zcela určitě v rámci projednání návrhu na obnovu řízení, tyto skutečnosti nejsou součástí dovolacího spisu a dovolací soud o nich není oprávněn jednat.
Dovolatel též v rámci svého závěrečného návrhu navrhl, aby Nejvyšší soud po případném zrušení napadených rozhodnutí nařídil věc projednat v jiném senátu Krajského soudu v Brně. Na základě čeho se takovéhoto přikázání dovolatel domáhá však ve svém podání dovolatel neuvedl, když neuplatnil ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., kde by uvedl důvody, proč by měl být původní senát z projednávání věci vyloučen. Dovolací soud tedy k této skutečnosti v rámci projednávání dovolání nijak nepřihlížel.
Námitky vznesené dovolatelem tak ve svém celku nejsou způsobilé být dostatečným podkladem pro rozhodný úsudek spočívající v tom, že soudy obou stupňů zjevně pochybily (extrémně vybočily) při organizaci provádění dokazování a následném hodnocení jednotlivých důkazů. Učiněná skutková zjištění pak mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení a k závěru, že jsou s nimi naopak v extrémním nesouladu takto dospět nelze. Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.
S poukazem na uvedené pak Nejvyšší soud takto podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Vzhledem ke skutečnosti, že dovolací soud podané dovolání odmítl, nerozhodoval ani o návrhu dovolatele na odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. srpna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka