ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.677.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 677/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. srpna 2010 o dovolání podaném O. E. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 5 To 101/2009 ze dne 27. ledna 2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T 2/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 45 T 2/2009 ze dne 5. 10. 2009 byl dovolatel uznán vinným jednak trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.), dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu dle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jednak trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce dvou roků. Dále bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
O odvolání O. E. (a příslušného státního zástupce) proti výše uvedenému (citovanému) rozsudku rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem sp. zn. 5 To 101/2009 ze dne 27. ledna 2010 tak, že podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) odvolání O. E. zamítl. Podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a za splnění podmínek k §259 odst. 3 tr. ř. O. E. nově odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a pro jeho výkon ho zařadil do věznice s ostrahou.
Proti výše uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal O. E. dovolání a to včas, jako osoba oprávněná, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v §265b odst. 1 písm. e), g) a h) tr. ř. Ačkoli v petitu tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel požaduje zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 35 To 101/2009 ze dne 27. ledna 2010 (správně má být rozsudku sp. zn. 5 To 101/2009), po posouzení v souladu s §59 tr. ř. je jinak z obsahu podání zcela zřejmé, proti kterému rozhodnutí dovolání směřuje. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je v jeho případě naplněn tou skutečností, že jeho trestní stíhání je nepřípustné podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo promlčeno. Toto tvrzení dovolatel odůvodnil poukazem na to, že dne 14. 4. 2003 vydal policejní orgán dle §160 odst. 1 tr. ř. usnesení o zahájení trestního stíhání, a to v řízení proti uprchlému dle §302 a násl. tr. ř., přičemž toto usnesení bylo doručeno jeho obhájkyni dne 22. 4. 2003 a od následujícího dne (23. 4. 2003) počala plynout pětiletá promlčecí lhůta, jež uplynula dne 22. 4. 2008. Dovolatel vyjádřil nesouhlas s právním názorem odvolacího soudu, že formálními úkony Policie České republiky (dále jen policie), tedy usnesením o přerušení trestního stíhání ze dne 10. 11. 2003 a příkazem k zatčení ze dne 13. 11. 2003 došlo k přerušení promlčecí doby ve smyslu §67 odst. 3 písm. a) tr. zák., neboť má za to, že tyto úkony nebyly v jeho případě úkony, které by směřovaly k trestnímu stíhání pachatele, nýbrž se jednalo o úkony účelové, vydané na konci pětileté promlčecí doby pouze za účelem přerušení promlčení trestního stíhání. Dále poukázal na skutečnost, že trestní stíhání bylo dle jeho názoru přerušeno v rozporu s ustanovením §173 odst. 2 tr. ř., neboť nebylo učiněno vše, čeho je třeba k zabezpečení úspěšného provedení trestního stíhání, zejména nebyl vydán příkaz k zatčení. Poukázal na skutečnost, že policejní orgán před vydáním usnesení o přerušení trestního řízení a následného příkazu k zatčení zcela nedostatečně zjišťoval jeho pobyt, přičemž on se po celou dobu zdržoval na území Moravskoslezského kraje, kde také pracoval, nijak se neskrýval a nevyhýbal se trestnímu řízení. Taktéž uvedl, že tvrzení o tom, že bez jeho osobní účasti nebylo možné v trestním řízení pokračovat je zcela irelevantní a postrádá logickou souvislost. Tato svoje tvrzení opřel i o názor soudu prvního stupně, který v rámci předběžného projednání obžaloby dospěl k totožnému názoru a trestní stíhání pro promlčení zastavil. Dovolatel vyjádřil též přesvědčení, že proti němu bylo vedeno nezákonné řízení proti uprchlému, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na obhajobu. Znovu zopakoval, že se nijak neskrýval, žil po dobu sedmi let na stejné adrese a vypomáhal přítelkyni v restauraci, kterou provozovala. V další části dovolání dovolatel podrobně poukázal na příslušné pasáže zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel s tím, že z uvedeného zákona nevyplývá žádná zákonná povinnost oznamovat registru obyvatel jakoukoli změnu adresy trvalého pobytu a poukázal zejména na skutečnost, že z odůvodnění obsaženého v rozhodnutí odvolacího soudu neplyne, jakou zákonnou povinnost měl porušit ve vztahu k občanskému průkazu, když dle jeho názoru v inkriminovaném období mu stačil k prokázání totožnosti platný cestovní doklad. Porušení povinnosti mít občanský průkaz může být toliko přestupkem a skutečnost, že neměl platný občanský průkaz nemůže mít žádný vliv na jeho trestněprávní odpovědnost. Vyjádřil přesvědčení, že v jeho případě nebyly učiněny veškeré úkony ke zjištění důvodů jeho nepřítomnosti a případnému vypátrání jeho pobytu, čili konání řízení proti uprchlému bylo nezákonné a bylo závažným porušením jeho práva na obhajobu. Z výše uvedených důvodů dovolatel tedy uvedl, že má za prokázané, že trestní stíhání vůči jeho osobě bylo promlčeno a jako takové bylo ve smyslu trestního řádu nepřípustné. V další části dovolání O. E. namítl, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a na ochranu jeho osobní svobody tím, že odvolací soud porušil zásadu právní jistoty a předvídatelnosti rozhodnutí a aplikace právních předpisů a uložil nepřiměřený trest. To s tím, že znovu zopakoval dosavadní průběh trestního řízení a shrnul, že přes nezměněnou důkazní situaci a skutkový stav odvolací soud uložil trest nepodmíněný v jedné třetině zákonné trestní sazby, když takto zásadně rozdílné ukládání trestu v jeho neprospěch po 11 letech trestního stíhání je v rozporu s principy právního státu, zejména pak v rozporu se zásadou právní jistoty a předvídatelnosti rozhodnutí a předvídatelnosti aplikace právních norem. Poukázal na skutečnost, že účelem trestu je ochrana společnosti před pachateli trestných činů, zabránit pachateli v páchání další trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, přičemž individuální represe a individuální prevence musí být v rovnováze. V daném případě se dle názoru dovolatele délkou doby od spáchání projednávaných skutků, která činí více než jedenáct let, oslabuje význam generální a individuální prevence a snižuje se tak účinnost trestu. Dovolatel deklaroval povědomí a o obsahu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně uvedl, že uložení takto nepřiměřeného trestu „není v rozporu s jednoduchým právem, nýbrž v rozporu s přiměřeností dle norem ústavních,“ to proto, že došlo k porušení práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Závěrem svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) „podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 1. 2010, č. j. 35 To 101/2009-961, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 2009, č. j. 45 T 2/2009-908, na napadené rozhodnutí navazující a podle §265m odst. 1 trestního řádu sám ve věci rozhodl tak, že trestní stíhání obžalovaného zastaví.“ Dále dal dovolatel podnět předsedovi senátu soudu prvního stupně, aby s ohledem na uvedené skutečnosti podal návrh na odložení výkonu napadeného rozhodnutí ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že co se týče uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., v této části považuje dovolání za nepřípustné, neboť dovolatel nenamítl otázku dosud neřešenou, nýbrž otázku, která již byla v plném rozsahu vyřešena usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 4. 2009 sp. zn. 5 To 27/2009 se závěrem, že trestní stíhání obv. O. E. promlčeno není. Dovolání tak v této části dle státního zástupce fakticky směřuje právě proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 4. 2009 sp. zn. 5 To 27/2009, přičemž však proti takovému rozhodnutí není ve smyslu §265a odst. 1, 2 tr. ř. dovolání přípustné, neboť soud druhého stupně nerozhodoval ve věci samé. Co se týče další části dovolání, uvedl státní zástupce, že je sice v další části podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však i v této části dovolatel namítá jednak nezákonnost konání řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. ř., jednak další údajné vady procesního charakteru, které s uplatněným dovolacím důvodem v souladu nejsou. Státní zástupce zdůraznil, že dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Přezkoumáním však ve shora naznačeném směru žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry zjištěny nebyly, přičemž namítané vady procesního charakteru důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. být nemohou. K dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvedl, že dovolatel namítl nepřiměřenou přísnost uloženého trestu odnětí svobody za současného tvrzení, že celková délka trestního řízení byla zapříčiněna orgány činnými v trestním řízení, kterým se po dlouhou dobu nedařilo zjistit místo jeho pobytu. Státní zástupce poukázal na skutečnost, že výrok o uložení trestu z hlediska jeho druhu, výše či způsobu výkonu lze dovoláním napadnout prakticky toliko z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak v tomto ustanovení vymezenými vadami však napadený výrok zjevně netrpí a takové vady ani nejsou dovoláním namítány. Zdůraznil, že tvrzení, že by délka trestního řízení byla zapříčiněna orgány činnými v trestním řízení, je třeba důrazně odmítnout, protože pokud se totiž dovolatel na adrese trvalého bydliště nezdržoval a není tam ani známo, na jaké adrese ho lze zastihnout, pak si za skutečnost, že není orgány činnými v trestním řízení (ale i kýmkoliv jiným) nalezen, může výhradně sám. Závěrem svého vyjádření navrhl Nejvyššímu soudu, aby z důvodů, vztahujících se k dovolacím důvodům dle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b trestního řádu. Ve vztahu k dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. považuje státní zástupce dovolání za nepřípustné. Uvedl, že navrhované rozhodnutí lze podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinit v neveřejném zasedání, což současně navrhl. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, souhlasil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Trestní stíhání je podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. nepřípustné, je-li trestní stíhání promlčeno. Dovolatel v daném případě uplatnil tuto námitku právně relevantně pod deklarovaným dovolacím důvodem, jedná se však současně o námitku zjevně neopodstatněnou. Stejnou námitku uplatnil dovolatel i v rámci odvolacího řízení, jehož výsledkem byl odvoláním napadený (citovaný rozsudek) Vrchního soudu v Olomouci, v jehož odůvodnění se odvolací soud znovu důkladně vypořádal s okolnostmi (poprvé tak učinil v usnesení ze dne 7. 4. 2009 sp. zn. 5 To 27/2009), které ho vedly k právnímu závěru, že trestní stíhání dovolatele promlčeno nebylo, kdy se touto námitkou podrobně zabývá na str. 7 - 9 citovaného rozhodnutí. Dovolací soud považuje tento právní závěr za zcela správný, neboť v daném případě skutečně nedošlo k promlčení trestního stíhání dovolatele. Podle §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. trestnost činu zaniká uplynutím promlčecí doby, jež činí pět let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně tři léta (což je případ dovolatele), přičemž toto promlčení trestního stíhání se dle §67 odst. 3 písm. a) tr. zák. přerušuje sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu směřujícími k trestnímu stíhání pachatele. Podle §67 odst. 4 tr. zák. přerušením promlčení počíná nová promlčecí doba. Trestní stíhání O. E. bylo zahájeno usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 14. 4. 2003, které nabylo právní moci dne 27. 4. 2003, přičemž toto trestní stíhání bylo v souladu s trestním řádem vedeno jako řízení proti uprchlému a dovolateli byla ustanovena obhájkyně, čímž došlo k prvnímu přerušení promlčecí doby. Toto trestní stíhání bylo přerušeno dne 10. 11. 2003 podle §173 odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť věc nešlo pro nepřítomnost dovolatele řádně objasnit. Následně byl dne 13. 11. 2003 vydán příkaz k zatčení (s následkem přerušení promlčecí doby). Dovolací soud nemá nejmenších pochyb, že tyto úkony jsou úkony směřující k trestnímu stíhání pachatele tak, jak předpokládá trestní zákon k přerušení promlčení trestního stíhání. K přerušení trestního stíhání došlo za situace, kdy bylo v průběhu uplynulého roku vedeno po dovolateli intenzivní pátrání, byla vyslechnuta řada svědků a k pokračování trestního stíhání byla nutná další osobní účast dovolatele. Byly tak splněny i podmínky stanovené §173 odst. 2 tr. ř. spočívající v tom, že je třeba učinit vše, čeho je třeba k zabezpečení úspěšného provedení trestního stíhaní. Nová promlčecí lhůta počala tedy běžet ode dne 13. 11. 2003 a pokud byl dovolatel dne 24. 10. 2008 zatčen a byla na něj uvalena vazba, nemohlo v žádném případě dojít k promlčení trestního stíhání. Námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. jsou tak námitkami zjevně neopodstatněnými.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dovolatel též uplatnil, je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu namítl, že proti němu bylo vedeno řízení proti uprchlému, ačkoli pro takovýto druh řízení nebyly splněny zákonné předpoklady. Takto uplatněná námitka nespadá obsahově pod dovolatelem deklarovaný dovolací důvod, neboť se jedná o námitku procesního charakteru a takovouto námitku nelze pod deklarovaným dovolacím důvodem (jehož hmotně právní charakter byl objasněn výše) uplatnit. Nicméně vzhledem k úzké souvislosti této námitky s právně relevantně uplatněnou námitkou týkající se uplynutí promlčecí doby trestního stíhání dovolatele, dovolací soud k tomu (jako obiter dictum) uvádí, že trestní řízení bylo v daném případě konáno jako řízení proti uprchlému v souladu se zákonem. Jak se podává z příslušného spisového materiálu, v průběhu let 1998 – 2003 byla orgány činnými v trestním řízení prováděna rozsáhlá pátrací činnost (která je již detailně popsána v citovaných rozhodnutích Vrchního soudu v Olomouci, proto lze na ně pro stručnost odkázat), která byla vedena v různých obdobích s různou intenzitou, avšak z celkového hlediska byla více než dostatečná. Dovolatel žil sice 7 let na stejném místě, ale ze způsobu jeho života jednoznačně vyplývá, že se skrýval. Uvedené potom Vrchní soud v Olomouci nedovodil pouze ze skutečnosti, že dovolatel neměl platný doklad totožnosti, nýbrž z celkového způsobu jeho života, kdy pracoval pouze „brigádnicky“ (v tom smyslu, že se vyhýbal jakémukoli kontaktu se státními úřady), neplnil svoje zákonné povinnosti vůči zdravotní pojišťovně, přičemž platit zdravotní pojištění má povinnost každý občan s trvalým pobytem na území České republiky (zák. č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů), vůči správě sociálního zabezpečení (zák. č. 89/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti), porušil zákonem stanovenou povinnost mít občanský průkaz (zák. č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech, podle jehož §2 odst. 3 je občanský průkaz povinen mít občan, který dosáhl věku 15 let a má trvalý pobyt na území České republiky), což sice je samo o sobě, jak správně uvádí dovolatel, pouze správním deliktem, avšak v celkovém kontextu se jedná o další okolnost svědčící pro závěr, že se dovolatel vyhýbal trestnímu stíhání, což vyplývá i z dalšího jednání dovolatele (přerušení kontaktů i s rodinou, neúčast na pohřbu vlastního otce). Neobstojí ani námitka dovolatele, že k vydání příkazu k zatčení došlo až po zahájení jeho trestního stíhání v rámci řízení proti uprchlému, když dle jeho názoru by měl takovýto příkaz předcházet zahájení řízení proti uprchlému. Jak vyplývá z dikce ustanovení §69 odst. 1 tr. ř., jestliže je dán některý z důvodů vazby (§67 tr. ř.) a obviněného nelze předvolat, předvést nebo zadržet a zajistit tak jeho přítomnost u výslechu, vydá v přípravném řízení soudce na návrh státního zástupce a v řízení před soudem předseda senátu příkaz, aby byl obviněný zatčen. Podle §32 tr. ř. však toho, kdo je podezřelý ze spáchání trestného činu, lze považovat za obviněného a použít proti němu prostředků daných tímto zákonem teprve tehdy, bylo-li proti němu zahájeno trestní stíhání (§160 tr. ř.). Je tedy logické, že institutu příkazu k zatčení (a analogicky i institutu předvedení obviněného) bylo možno využít až po zahájení trestního stíhání, jehož účelu nebylo možno dosáhnout jinak než konáním řízení proti uprchlému. Dovolací soud má tedy za prokázané, že řízení proti uprchlému bylo proti dovolateli vedeno v souladu se zákonem.
Další námitkou dovolatel poukázal na skutečnost, že mu byl uložen trest, který není zákonem připuštěn. Námitky proti uloženému trestu lze v rámci dovolacího řízení (kromě trestu svobody na doživotí) vznést toliko pod dvěma dovolacími důvody, a to jednak pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jednak pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) alinea druhá tr. ř., a to pouze s tím, že za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř, je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. I kdyby výrokem o trestu byla porušena ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. o účelu trestu a §31 odst. 1, odst. 2 tr. zák. o obecných zásadách pro ukládání trestu, nebo nebylo přihlédnuto k polehčujícím okolnostem zakotveným v ustanovení §33 tr. zák., není to dovolacím důvodem, pokud byl uložen přípustný druh trestu a pokud jeho výměra byla stanovena v rámci zákonné trestní sazby (viz rozhodnutí č. R 22/2003 Sb. rozh. tr.). Dovolatel uplatnil tuto svou námitku pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že odvolací soud porušil uložením nepodmíněného trestu zásadu právní jistoty, předvídatelnosti soudních rozhodnutí a aplikace právních předpisů, a to tím, že uložil nepřiměřený trest.
Dovolatel deklaroval dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když obsahem námitek uplatněných pod tímto dovolacím důvodem musí být to, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Dovolatel byl odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. (ve znění zák. č. 265/2001 Sb.) k úhrnnému trestu čtyř roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Trestní sazba stanovená trestním zákonem pro tento trestný čin je dva až osm let. Z výše uvedených skutečností, je tedy zřejmé, že dovolateli byl uložen trest zcela v souladu se zákonem. Závěrem nezbývá než uvést (jako obiter dictum), že neobstojí ani jeho námitka, že takto uložený trest byl nepřiměřený, zejména k délce trestního řízení, které trvalo jedenáct let, neboť právě (výše popsané) jednání dovolatele bylo příčinou této dlouhé doby, která uplynula od spáchání předmětných skutků. Námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou tedy námitkami zjevně neopodstatněnými.
Závěrem svého podání dal dovolatel podnět předsedovi senátu soudu prvního stupně, aby podal návrh na odložení výkonu napadeného rozhodnutí podle §265h odst. 3 tr. ř. Vzhledem ke skutečnosti, že předseda senátu soudu prvního stupně takovýto návrh nepodal a dovolací soud podané dovolání odmítl, o takovémto návrhu dále již nerozhodoval.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. srpna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka