ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.992.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 992/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. srpna 2010 o dovolání obviněného Ing. P. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2010, sp. zn. 5 To 65/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 1/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. P. P. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 10. 2006, č. j. 2 T 1/2006-1401, byl obviněný Ing. P. P. uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák.
Toho se podle skutkových zjištění krajského soudu dopustil tím, že
poté, co v přesněji nezjištěném období koncem roku 2001 v sídle obchodní společnosti AZ-S., s. r. o., v P., okres R. n. K., jako představitel obchodních společností M. G. T. a P. G. T., obě se sídlem v emirátu A. ve S. a. e., uzavřel s jednateli společnosti P. H. a L. K. ústní smlouvu o zajištění cenově výhodných dodávek zboží charakteru ručního nářadí a ochranných pracovních pomůcek, vyrobených v asijských zemích s podmínkou platby zboží předem, obdržel v období měsíců února a března 2002 z účtu společnosti AZ-S., s. r. o., vedeného u pobočky Komerční banky, a. s., v R. n. K., na účet společnosti M. G. T., vedený u N. B. of D., celkem částku 103.543,86 USD, tj. 3.826.575,29 Kč, a na účet společnosti P. G. T. vedený u pobočky ABN A. B. N. V. D., celkem částku 109.556,87 USD, tj. 4.038.058,64 Kč, přičemž k těmto účtům měl dispoziční právo, a to na základě faktur vystavených těmito společnostmi, jejichž předmětem byly dodávky zboží a služeb pro společnost AZ-S., s. r. o., která z celkového množství objednaného a zaplaceného zboží a služeb ve výši 213.100,73 USD, tj. 7.864.633,93 Kč, obdržela v průběhu měsíců dubna a května 2002 pouze zboží v celkové hodnotě 29.224,63 USD, tj. 1.076.314,76 Kč, přičemž osud dalších finančních prostředků ve výši 183.876,- USD, tj. 6.788.319,17 Kč, určených k zajištění nákupu zboží a služeb pro společnost AZ-S., s. r. o., není znám.
Obviněnému byl uložen podle §255 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto i o náhradě škody a to tak, že poškozená společnost AZ S., s. r. o., byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný, krajský státní zástupce i poškozený. Pro rozhodnutí o dovolání bylo podstatné, že státní zástupce podal odvolání v neprospěch obviněného, avšak toliko proti výroku o trestu, když v odůvodnění svého odvolání konstatoval, že výrok o vině i náhradě škody shledává správným. Odvoláním se domáhal, aby obviněnému byl uložen trest souhrnný s přihlédnutím k dalšímu odsouzení obviněného rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 6 T 23/2003, a dále aby nově ukládaný trest obsahoval nejen trest odnětí svobody, ale i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oblasti nákupu a prodeje zboží. Obviněný svým odvoláním brojil proti výroku o vině i trestu. Rozsudek byl napaden v neprospěch obviněného i odvoláním poškozené obchodní společnosti AZ-S., s. r. o., která se jím domáhala zrušení výroku o náhradě škody s tím, aby bylo rozhodnuto tak, že obviněný je povinen jí nahradit způsobenou škodu ve výši 6.788.319,- Kč.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. 2. 2007, sp. zn. 5 To 91/2006 , z podnětu všech podaných odvolání podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) a f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a Krajskému soudu v Hradci uložil, aby ve věci učinil rozhodnutí nové.
V odůvodnění svého rozhodnutí vrchní soud konstatoval, že byl při svém rozhodování limitován tím, že výrok o vině byl napaden pouze ve prospěch obviněného, takže při respektování zákazu reformace in peius obsaženého v ust. §259 odst. 4 tr. ř. nepřichází v úvahu vynesení rozhodnutí, kterým by byl uznán vinným přísnějším trestným činem. Tento svůj závěr pak dále rozvinul tak, že uvedený zákaz se nevztahuje na možnost v průběhu řízení zvažovat jinou, přísnější právní kvalifikaci jednání obviněného za situace, kdy jsou zde pochybnosti o naplnění znaků trestného činu, kterým byl soudem prvého stupně uznán vinným. Podle vrchního soudu totiž při konečném rozhodnutí bude možno postupovat tak, že obviněný bude uznán vinným ze spáchání trestného činu, jehož znaky svým jednáním naplnil, ovšem nebude přihlédnuto ke všem okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby, kupříkladu jeho jednání nebude kvalifikováno podle §248 odst. 4 tr. zák., ačkoli by to bylo na místě, ale jen dle §248 odst. 3 písm. c), případně dle §248 odst. 2 tr. zák., aby se v konečném výsledku postavení obviněného nezhoršilo (viz str. 4 usnesení).
Vrchní soud rovněž konstatoval (viz str. 5 usnesení), že krajský soud se ztotožnil se skutkovými tvrzeními obžaloby s výjimkou toho, že by si obviněný svěřené prostředky přisvojil, neboť osud finančních prostředků ve výši 183.876,- USD není znám, když nebyla vyvrácena obhajoba obviněného, že tyto prostředky poukázal asijským výrobcům ve snaze zajistit dodávky zboží pro společnost AZ-S., s. r. o. Vrchní soud rovněž konstatoval, že z popisu skutku ve výroku rozsudku nelze jednoznačně usoudit na zavinění obviněného a tudíž rozlišit, zda svým jednáním naplnil znaky úmyslné skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. či jeho nedbalostní alternativy dle §255a tr. zák. (viz str. 6 usnesení). Krajskému soudu dále vytkl, že se nedostatečně zaměřil na zjištění, zda obviněný měl povinnost cizí majetek opatrovat či spravovat, zda převody částek na účty asijských dodavatelů pokládá za porušení povinnosti obviněného řádně spravovat svěřené finanční prostředky (str. 7). Uložil krajskému soudu v tomto směru dokazování doplnit, přičemž mimo jiné konstatoval, že uzavírání rizikových obchodů bez dostatečných záruk lze považovat za porušení povinnosti spravovat svěřený majetek (viz str. 9). V závěru usnesení uvedl, že zákaz reformace in peius se v projednávané věci bude vztahovat pouze na výrok o vině, nikoli na výrok o trestu a náhradě škody (str. 11).
Krajský soud v Hradci Králové pak po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 2. 6. 2008, č. j. 2 T 1/2006-1580, uznal obviněného vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a to na podkladě skutkových zjištění, že obviněný
„poté, co v přesněji nezjištěném období koncem roku 2001 v sídle obchodní společnosti AZ-S., s. r. o., v P., okres R. n. K., jako představitel obchodních společností M. G. T. a P. G. T., obě se sídlem v emirátu A. ve S. a. e., uzavřel s jednateli společnosti P. H. a L. K. ústní smlouvu o zajištění cenově výhodných dodávek zboží charakteru ručního nářadí a ochranných pracovních pomůcek, vyrobených v asijských zemích s podmínkou platby zboží předem, obdržel v období měsíců února a března 2002 z účtu společnosti AZ-S., s. r. o., vedeného u pobočky Komerční banky, a. s., v R. n. K. na účet společnosti M. G. T., vedený u N. B. of D., celkem částku 103.543,86 USD, tj. 3.826.575,29 Kč, a na účet společnosti P. G. T. vedený u pobočky ABN A. B. N. V. D., celkem částku 109.556,87 USD, tj. 4.038.058,64 Kč, přičemž k těmto účtům měl dispoziční právo, a to na základě faktur vystavených těmito společnostmi, jejichž předmětem byly dodávky zboží a služeb pro společnost AZ-S., s. r. o., která z celkového množství objednaného a zaplaceného zboží a služeb ve výši 213.100,73 USD, tj. 7.864.633,93 Kč, obdržela v průběhu měsíců dubna a května 2002 pouze zboží v celkové hodnotě 29.224,63 USD, tj. 1.076.314,76 Kč, přičemž další finanční prostředky ve výši 183.876 USD, tj. 6.788.319,17 Kč, určené k zajištění nákupu zboží a služeb pro společnost AZ-S., s. r. o., použil v rozporu s jejich určením ke škodě této společnosti pro svoji potřebu.“
Za to mu podle §248 odst. 3 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Dále mu byl podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozování podnikatelské činnosti záležející v koupi zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej zboží na dobu pěti roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené společnosti AZ-S., s. r. o., způsobenou škodu ve výši 6.788.319,- Kč.
Tento rozsudek napadl odvoláním toliko obviněný a brojil jím proti výroku o vině, trestu i náhradě škody.
Vrchní soud v Praze z podnětu tohoto odvolání rozsudkem ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 5 To 65/2008 , rozsudek krajského soudu podle §258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a ve věci rozhodl sám podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř.
Uznal obviněného vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Skutkovou větu rozsudku však formuloval tak, že obviněný
poté, co v přesně nezjištěném období koncem roku 2001 v sídle obchodní společnosti AZ-S., s. r. o., v P., okres R. n. K., ústně uzavřel s jednateli uvedené obchodní společnosti P. H. a L. K. nepojmenovanou smlouvu svým obsahem odpovídající smlouvě příkazní, kterou se zavázal za úplatu obstarat pro AZ-S., s. r. o., zajištění cenově výhodných dodávek zboží charakteru ručního nářadí a ochranných pracovních pomůcek, vyrobených v asijských zemích, s podmínkou platby za zboží předem, načež obdržel v období měsíců února a března 2002 z účtu společnosti AZ-S., s. r. o., vedeného u pobočky Komerční banky, a. s., v R. n. K., prostřednictvím obchodních společností M. G. T. a P. G. T., obě se sídlem v emirátu A. ve S. a. e., jejichž prostřednictvím chtěl svůj závazek splnit, neboť byl za ně oprávněn jednat a měl dispoziční právo k jejich účtům, do své dispozice celkem 213.100,73 USD, tj. 7.864.633,93 Kč, a to na základě faktur vystavených těmito společnostmi za dodávky zboží a služeb pro společnost AZ-S., s. r. o., konkrétně na účet M. G. T., vedený u N. B. of D., celkem částku 103.543,86 USD, tj. 3.826.575,29 Kč, a na účet společnosti P. G. T. vedený u pobočky ABN A. B. N. V. D., celkem částku 109.556,87 USD, tj. 4.038.058,64 Kč, a takto poukázané finanční prostředky na nákup zboží pro AZ-S., s. r. o., použil pouze zčásti, v průběhu měsíců dubna a května 2002 obstaral pro AZ-S., s. r. o., dodání zboží v celkové hodnotě 29.224,63 USD, tj. 1.076.314,76 Kč, a zbylé finanční prostředky ve výši 183.876 USD, tj. 6.788.319,17 Kč, k obstarání zboží a služeb pro společnost AZ-S., s. r. o., záměrně nepoužil, peníze případně zboží za ně nakoupené AZ-S., s. r. o., nepředal a naložil s nimi v rozporu s účelem svěření jinak, čímž poškozené obchodní společnosti AZ-S., s. r. o., způsobil škodu ve výši 6 . 788.319, 17 Kč.
Za to mu byl uložen podle §248 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti, jejímž předmětem je zajištění dodávek zboží, v trvání tří let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti AZ-S., s. r. o., částku 5.958.319,- Kč jako náhradu za způsobenou škodu, přičemž se zbytkem uplatněného nároku byla poškozená obchodní společnost odkázána podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
V odůvodnění tohoto rozsudku Vrchní soud v Praze stručně zmínil (viz str. 9-10 rozsudku), že i když se zřetelem k výši způsobené škody přicházelo v úvahu posouzení jednání obviněného jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., vzhledem k zákazu reformace in peius byl uznán vinným toliko trestným činem zpronevěry dle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., neboť prvním odsuzujícím rozsudkem byl uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku dle §255 odst. 1, 3 tr. zák. a tento výrok o vině byl napaden toliko obviněným.
II.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud z podnětu tohoto dovolání rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2009 podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil, stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, když dospěl k závěru, že dovolání obviněného je částečně důvodné. Vrchnímu soudu přitom podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud neshledal konečné právní posouzení skutku vrchním soudem v souladu se zákonem a to pro porušení tzv. zákazu reformace in peius definovaného v ust. §259 odst. 4, resp. v ust. §264 odst. 2 tr. ř.
V řízení, které v této věci probíhalo, oscilovalo právní posouzení jednání obviněného soudy obou stupňů mezi trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. a trestným činem zpronevěry podle §248 tr. zák. V průběhu řízení se také na podkladě vývoje dokazování dílčím způsobem měnila skutková zjištění soudů a to zejména ve vztahu k tomu, jak měl obviněný naložit s finančními prostředky, které mu byly svěřeny obchodní společností AZ-S., s. r. o. Nejvyšší soud přitom nižším soudům vytknul, že toliko z podnětu odvolání podaného obviněným došlo v postupně vydaných rozhodnutích ke změně skutkových zjištění v jeho neprospěch.
III.
Vrchní soud v Praze poté věc znovu projednal a rozsudkem ze dne 10. 2. 2010, sp. zn. 5 To 65/2008 , uznal obviněného Ing. P. P. nově vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 zákona č. 141/1961, tj. trestního zákona ve znění účinném v době spáchání činu.
Toho se podle skutkových zjištění vrchního soudu obviněný dopustil tím, že poté, co v přesně nezjištěném období koncem roku 2001 v sídle obchodní společnosti AZ-S., s. r. o., v P., okres R. n. K., ústně uzavřel s jednateli uvedené obchodní společnosti P. H. a L. K. nepojmenovanou smlouvu svým obsahem odpovídající smlouvě příkazní, kterou se zavázal za úplatu obstarat pro AZ-S., s. r. o., zajištění cenově výhodných dodávek zboží charakteru ručního nářadí a ochranných pracovních pomůcek, vyrobených v asijských zemích, s podmínkou platby za zboží předem, načež obdržel v období měsíců února a března 2002 z účtu společnosti AZ-S., s. r. o., vedeného u pobočky Komerční banky, a. s., v R. n. K., prostřednictvím obchodních společností M. G. T. a P. G. T., obě se sídlem v emirátu A. ve S. a. e., jejichž prostřednictvím chtěl svůj závazek splnit, neboť byl za ně oprávněn jednat a měl dispoziční právo k jejich účtům, do své dispozice celkem 213.100,73 USD, tj. 7.864.633,93 Kč, a to na základě faktur vystavených těmito společnostmi za dodávky zboží a služeb pro společnost AZ-S., s. r. o., konkrétně na účet M. G. T., vedený u N. B. of D., celkem částku 103.543,86 USD, tj. 3.826.575,29 Kč, a na účet společnosti P. G. T. vedený u pobočky ABN A. B. N. V. D., celkem částku 109.556,87 USD, tj. 4.038.058,64 Kč, v průběhu měsíců dubna a května 2002 se svěřenými finančními prostředky vědomě nakládal i přes ujištění daná poškozenému neobezřetně, ačkoli znal rizika spojená s obchodováním v asijských zemích, poskytl platby asijským výrobcům zboží bez záruk, které by poškozenému umožnily vymáhání dodání zboží nebo vrácení zaplacených záloh, v důsledku čehož pro AZ-S., s. r. o., obstaral namísto dohodnutého dodání zboží v hodnotě 183.876,- USD, tj. 6.788.319,17 Kč, pouze dodání zboží v celkové hodnotě 29.224,63 USD, tj. 1.076.314,76 Kč, přičemž za zbylé finanční prostředky dodání objednaného zboží a služeb pro společnost AZ-S., s. r. o., v dohodnutém termínu nezajistil, peníze do dispozice poškozené obchodní společnosti nevrátil a ani jí nepředal jim odpovídající protihodnotu ve formě vymahatelné pohledávky, čímž na majetku obchodní společnosti AZ-S., s. r. o., způsobil škodu ve výši nejméně 183.876,- USD, tj. 6.788.319,17 Kč.
Za to mu byl uložen podle §255 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti, jejímž předmětem je zajištění dodávek zboží, v trvání tří let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti AZ-S., s. r. o., částku 5.401.420,- Kč jako náhradu za způsobenou škodu, přičemž se zbytkem uplatněného nároku byla poškozená obchodní společnost odkázána podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
IV.
Proti rozsudku vrchního soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že jednání, kterým byl uznán napadeným rozsudkem vinným, není podle dovolatele podřaditelné pod žádné ustanovení trestněprávních předpisů, neboť jde o záležitost obchodně právní. Pokud by se mělo jednat o trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 trestního zákona, měl podle názoru dovolatele posoudit vrchní soud toto jednání podle trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb.), který byl účinný v době jeho rozhodování. Dovolatel totiž zastává názor, že i když sazba odpovídající ustanovení v trestním zákoníku (§220 odst. 3) je shodná s trestní sazbou §255 odst. 3 trestního zákona, jsou ustanovení trestního zákoníku mírnější vzhledem k formulaci podmínek trestní odpovědnosti. V tomto ohledu má dovolatel na mysli zejména ust. §12 odst. 2 trestního zákoníku definující zásadu subsidiarity trestní represe, podle níž lze trestní odpovědnost pachatele uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, kde nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného platného právního předpisu. Z tohoto pohledu se obviněnému jeví jeho trestní postih jako zcela nadbytečný, neboť jeho jednání mělo být posouzeno pouze jako porušení obchodně právních závazků. Navíc lze dovodit, že obviněný jednal v rámci přiměřeného obchodního rizika, s nímž museli všichni aktéři transakce počítat.
V petitu svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání vyjádřila písemně v souladu s ust. §265h odst. 2 tr. ř.
K námitce nesprávného právního posouzení podle trestního zákona platného v době spáchání činu uvedla, že je neopodstatněná, neboť posouzení jednání obviněného podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 nevyznívá pro něj v žádném ohledu příznivěji. Zdůrazňuje přitom, že zásada subsidiarity trestní represe byla pod vlivem judikatury Ústavního soudu aplikována již před účinností nového trestního zákoníku. Taková situace však na dovolatelův případ dle mínění nejvyšší státní zástupkyně nedopadá, naopak lze odkázat na správnost závěrů odvolacího soudu.
V petitu svého vyjádření navrhla odmítnout dovolání obviněného Ing. P. P. jako neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
V.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve ověřil, zda je dovolání přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě .
Poté se zaměřil na to, jestli dovolatelem uváděné důvody lze považovat za některý z dovolacích důvodu vyjmenovaných v §265b odst. 1 tr. ř., jelikož uplatnění námitek, které naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem dle §265i odst. 3 tr. ř.
Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl . Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování (k tomu viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03).
Z tohoto pohledu Nejvyšší soud konstatoval, že dovolatel řádně naplnil deklarovaný dovolací důvod, když namítal, že soudy zjištěné jednání nemá vůbec znaky trestného činu, resp. mělo být posouzeno podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, který v čl. 12 odst. 2 zakotvuje zásadu subsidiarity trestní represe. Ta podle něj dopadá právě na jeho jednání, které mělo být posouzeno pouze jako obchodně právní případ, nikoli jako jednání, z něhož by měla být dovozována jeho trestní odpovědnost.
Nejvyšší soud však shledal obviněným uplatňované námitky zcela liché. Především je nutno konstatovat, že Vrchní soud v Praze se v souladu s ust. §265s odst. 1 tr. ř. při projednání věci beze zbytku řídil závazným právním názorem obsaženým v předchozím usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1016/2009. Odstranil nedostatky vytýkané Nejvyšším soudem a nové rozhodnutí zevrubně, logicky a přesvědčivě odůvodnil. V tomto případě respektoval plně tzv. zákaz reformace in peius (zákaz změny k horšímu) obsažený v ust. §259 odst. 4, resp. v §264 odst. 2 tr. ř., když nevtělil do výroku rozsudku ty závěry, které oproti prvotnímu rozsudku krajského soudu vyznívaly pro obviněného nepříznivěji, avšak vyplynuly až z řízení vyvolané toliko odvoláním obviněného. Proto i když skutkové závěry, které vyplynuly z pozdějšího stádia řízení, svědčily pro možnost postihu obviněného pro závažnější jednání, tyto své závěry rozvedl toliko v odůvodnění rozhodnutí, zatímco ve výroku svého rozhodnutí respektoval zmíněný zákaz, jsa limitován prvním rozsudkem krajského soudu v této věci.
Při respektování uvedeného zákazu proto posouzení jednání obviněného jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 3 tr. ř. nelze ničeho vytknout. Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo jinému způsobí škodu velkého rozsahu tím, že poruší smluvně převzatou povinnost spravovat cizí majetek. Vrchní soud zcela v souladu s provedenými důkazy (a při respektování zákazu reformace in peius ve vztahu k části zboží, kterou se obviněný pokoušel prodat prostřednictvím bratrů M.) výstižně popsal prokázání jednání obviněného tak, že „… se svěřenými finančními prostředky vědomě nakládal i přes ujištění daná poškozenému neobezřetně, ačkoli znal rizika spojená s obchodováním v asijských zemích, poskytl platby asijským výrobcům zboží bez záruk, které by poškozenému umožnily vymáhání dodání zboží nebo vrácení zaplacených záloh…, čímž na majetku poškozené obchodní společnosti AZ-S., s. r. o., způsobil škodu ve výši nejméně 6.788.319,17 Kč“.
Naplnění formálních znaků i znaku materiálního (§88 odst. 1 tr. zák.) je z popisu skutku zcela zřejmé, když obviněný, ač dobře znalý rizik podnikání v uvedené oblasti, neučinil zhola nic, aby tato rizika eliminoval anebo alespoň zmírnil. Jeho počínání bylo značně vzdáleno počínání řádného hospodáře, které se v případě příkazní smlouvy předpokládá. Počínal si naopak zcela nezodpovědně, zástupce poškozené společnosti na uvedená rizika neupozornil, a to přesto, že se jednalo o horentní částky. Výše škody pak hranici tzv. škody velkého rozsahu ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. přesáhla zcela jednoznačně. Odvolací soud (blíže viz str. 12 odůvodnění jeho rozsudku) rovněž zcela přesvědčivě vysvětlil, proč nebylo jednání obviněného možno posoudit jako zaviněné z nedbalosti a tudíž podle §255a tr. zák., jak se toho obviněný mimo jiné domáhal.
K námitce údajně pro obviněného příznivějšího posouzení dle právní úpravy účinné od 1. 1. 2010 (zák. č. 40/2009 Sb. ve znění předpisů pozdějších, trestní zákoník) Nejvyšší soud uvádí, že i ta je lichá. Vrchní soud (viz str. 12 rozsudku) správně dovodil, že nová úprava není pro obviněného v ničem příznivější. Nejvyšší soud v tomto ohledu zdůrazňuje, že za příznivější je možno uvažovat tu právní úpravu, jejíž aplikace povede k rozhodnutí, které je pro obviněného ve svém výsledku alespoň v některém ohledu příznivější. Nelze tedy vystačit s porovnáváním úprav v obecné rovině, jak to činilo dovolání obviněného Ing. P. Výrok o vině, trestu i náhradě škody by totiž byl i dle nové právní úpravy identický. Pokud se obviněný dovolával zásady subsidiarity trestní represe jako jakéhosi materiálního korektivu, je třeba zdůraznit, že jeho obdobou bylo ust. §3 odst. 2 tr. zák. (Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když vykazuje znaky trestného činu). Navíc, jak na to výstižně upozornila ve svém vyjádření nejvyšší státní zástupkyně, i zásada subsidiarity trestní represe (ultima ratio) byla soudy pod vlivem judikatury Ústavního soudu (viz např. rozhodnutí IV. ÚS 469/02, I. ÚS 04/04) konstantně aplikována již dávno před účinností nového trestního zákoníku. Podstatné pro posouzení věci obviněného Ing. P. však bylo, že vzhledem k závažnosti jeho jednání nebylo použití materiálního korektivu, ať již dle §3 odst. 2 trestního zákona nebo podle §12 odst. 2 trestního zákoníku, namístě. Lze proto shrnout, že dovolání obviněného shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněným.
VI.
Jako takové je proto Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. srpna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr