ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.1198.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 1198/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce T. K. , zastoupeného Mgr. Zdeňkem Machem, advokátem se sídlem v Přerově, Dr. Skaláka 10, proti žalovanému Ing. Janu Vičařovi – SEOB , s místem podnikání v Olomouci, Žilinská 106/3, IČ: 18964672, zastoupenému JUDr. Vlastimilem Roubalem, advokátem se sídlem v Přerově, Žerotínovo náměstí 15, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 18 C 321/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 16. září 2008, č.j. 69 Co 380/2008-99, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. dubna 2008, č.j. 18 C 321/2007-78, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že je vůči žalobci právně neúčinná kupní smlouva, na základě které dne 30.11.2004 došlo k prodeji hotových oken společnosti Trewood Moravia s.r.o. žalovanému za částku ve výši 1,181.477,- Kč, včetně DPH (faktura č. 20040116), dále kupní smlouva, na základě které dne 30.11.2004 došlo k prodeji hotových oken ze společnosti Trewood Moravia s.r.o. žalovanému za částku ve výši 328.389,- Kč, včetně DPH (faktura č. 20040117) a kupní smlouva, na základě které dne 30.11.2004 došlo k prodeji hotových oken ze společnosti Trewood Moravia s.r.o. žalovanému za částku ve výši 201.540,- Kč, včetně DPH (faktura č. 20040115) [výrok I.]. Současně rozhodl o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 12.257,- Kč. [výrok II.] a o vrácení soudnímu poplatku žalobci ve výši 2.000,- Kč [výrok III.]. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce má vůči žalovanému vykonatelnou pohledávku ve výši 1,804.563,- Kč s příslušenstvím, přiznanou na základě rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4.1.2005, č.j. 18 Cm 340/2003-26, který nabyl právní moci dne 28.1.2005. Dlužník společnost TREWOOD Morávia, s.r.o. a žalovaný uzavřeli dne 16.11.2004 kupní smlouvu na prodej 1.814 kusů oken, a to za kupní cenu 1,438.156,- Kč + DPH, přičemž kupní cena byla vyfakturována fakturami č. 20040115, 20040116 a 20040117. Uvedené faktury byly vystavené dne 30.11.2004, splatné dne 14.12.2004 s tím, že datum uskutečněného zdanitelného plnění byl uveden den 30.11.2004. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci se nepodařilo prokázat existenci tvrzených odporovatelných právních úkonů, když žalobcem nabídnuté důkazy uvedenými fakturami s poukazem na uvedené datum uskutečnitelného plnění dne 30.11.2004 a další údaje nepostačují k závěru, že dne 30.11.2004 byly uzavřeny předmětné kupní smlouvy mezi společností TREWOOD Morávia, s.r.o. a žalovaným. Uzavřel, že za této situace není z povahy věci možné ani zvažovat, zda-li skutečně byly naplněny předpoklady pro aplikaci ustanovení §42a obč. zák. Soud prvního stupně se proto již nezabýval obranou žalovaného, že v posuzovaném případě byla žaloba podána u soudu po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty dle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák.dne 28.11.2007, neboť bylo prokázáno, že kupní smlouva, na základě které byly vystaveny uvedené faktury, byla uzavřena dne 16.11.2004.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil v napadené části, ve výroku I. a II., rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a současně uložil žalovanému zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 11.900,- Kč (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, na rozdíl od něho však dospěl k odlišnému právnímu závěru, že odpůrčí žalobu je třeba zamítnout bez dalšího z důvodu, že došlo k prekluzi odpůrčího práva žalobce. S ohledem na zjištění, že k uzavření kupních smluv, jejichž neúčinnosti se žalobce domáhá, došlo dnem 16.11.2004, a že žalobce podal žalobu u soudu až dne 28.11.2007, učinil tak po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty dané ustanovením §42a odst. 2 obč. zák. Odvolací soud zdůraznil, že argumentaci žalobce, že faktury a datum jejich vystavení 30.11.2004 jsou totožné s datem uzavření kupních smluv, nelze akceptovat, jelikož datum uskutečnitelného zdanitelného plnění ani datum vystavení faktury neprokazuje datum uzavření smlouvy.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje zřejmě z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je patrně z důvodů, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Namítá zejména nesprávnost závěru odvolacího soudu, že samotnými fakturami, ve kterých je uvedeno datum vystavení faktury a datum uskutečnitelného zdanitelného plnění, nelze prokázat datum uzavření smlouvy a tím i existenci samotného právního úkonu. Odvolacímu soudu dále vytýká, že mu upřel možnost popřít pravost kupní smlouvy uzavřené dne16.11.2004, když ji zpochybňoval již v řízení před soudem prvního stupně s tím, že byla antedatována a vytvořena dodatečně žalovaným pouze pro možnost námitky zmeškání tříleté zákonné lhůty. Soud prvního stupně se návrhy žalobce nezabýval, když měl za to, že neprokázal ani existenci odporovatelných právních úkonů. Žalobce navrhl zrušení dovoláním napadeného rozsudku, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Závěr o přípustnosti dovolání nelze ovšem vyvodit jen z toho, zda odvolací soud formálně rozhodl podle ustanovení §219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle ustanovení §220 o.s.ř., neboť tato skutečnost sama neodpovídá na otázku, zda jde o potvrzující nebo měnící rozhodnutí odvolacího soudu. Rozhodující je obsahový vztah rozsudků obou stupňů v tom, zda a jak posoudily práva a povinnosti v právních vztazích mezi účastníky. Tam, kde soudy obou stupňů posoudily práva a povinnosti v právních vztazích mezi účastníky shodně, jde o potvrzující rozsudek odvolacího soudu. Jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly oběma soudy posouzeny rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto soudů odlišná, jde o měnící rozsudek odvolacího soudu. V projednávané věci soud prvního stupně zamítl žalobu z důvodu, že žalobce neprokázal existenci odporovatelných právních úkonů, zatímco odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že důvodem pro zamítnutí žaloby je prekluze odpůrčího práva žalobce. Protože jde o právní závěr, který rozdílně stanovuje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků, je dovolání tudíž přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 pím. a) o.s.ř., tedy proti obsahově měnícímu rozsudku odvolacího soudu bez ohledu na to, že výrok byl formulován jako potvrzující.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o.s.ř.).
Dovolatel v dovolání uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. v závěrech, že samotnými fakturami, ve kterých je uvedeno datum vystavení faktury a datum uskutečnitelného zdanitelného plnění, nelze prokázat datum uzavření smlouvy a tím i existenci odporovatelné kupní smlouvy. S právním posouzením odvolacího soudu je třeba souhlasit, neboť z hlediska okolností majících význam pro zjištění vzniku smlouvy, spočívajících ve včasném přijetí návrhu smlouvy dle ustanovení §43a a násl. obč. zák., samotná faktura obsahující datum jejího vystavení a uskutečnitelného zdanitelného plnění je nedostačující. Neunesl-li tedy žalobce důkazní břemeno ohledně vzniku tvrzených odporovatelných smluv, ačkoli byl podle obsahu spisu poučen podle ustanovení §118a odst. 3 o.s.ř., nelze odvolacímu soudu z hlediska právního posouzení v uvedeném smyslu nic vytknout.
Namítá-li žalobce, že mu odvolací soud upřel možnost popřít pravost kupní smlouvy uzavřené dne 16.11.2004, uplatňuje dovolací důvod, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Dovolatelova námitka míří na procesní pochybení spočívající v porušení zásady předvídatelnosti rozhodnutí, která ukládá soudu zpřístupnit účastníkům právní kvalifikaci skutku konkrétním poučením o důkazní povinnosti, jestliže průběh řízení nasvědčuje tomu, že účastníkův právní názor je jiný než názor soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 3794, ročník 2007). Podle ustálené judikatury o nepředvídatelné rozhodnutí jde v případě, že odvolací soud posoudí zjištěný skutkový stav po právní stránce jinak, než dosud činili účastníci řízení anebo než jej posoudil soud prvního stupně, takže účastníci se k tomuto právnímu názoru nemohou vyjádřit, resp. vznést tvrzení odpovídající právnímu názoru odvolacího soudu a navrhnout k nim důkazy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4.9.2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, uveřejněný v časopise Právní rozhledy pod číslem 24, ročník 2007, str. 909 -910). V projednávané věci sice odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k odlišnému závěru, že důvodem pro zamítnutí žaloby je prekluze odpůrčího práva žalobce, na tomto názoru však žalovaný založil i svoji procesní obranu v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení. Z výše uvedeného je zřejmé, že k namítanému procesnímu pochybení odvolacího soudu nemohlo dojít.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., a protože zjištěna nebyla ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl.
S ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá žalobce jako neúspěšný účastník právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Žalovanému, který měl v dovolacím řízení úspěch a měl by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř.). Dovolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. října 2010
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu