ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.1292.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 1292/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce L. M., zastoupeného JUDr. Renatou Volnou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 25, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 16, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 25/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 2007, č.j. 1 Co 281/2007-74, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 2007, č.j. 1 Co 281/2007-74, se zrušuje a věc se vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. května 2007, č.j. 34 C 25/2006-59, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 500.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. prosince 2007, č.j. 1 Co 281/2007-74, rozsudek soudu prvního stupně s odkazem na ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil, že před účinností zákona č. 160/2006 Sb. bylo možno žalobcem tvrzený nárok uplatnit podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jejíž čl. 5, odst. 5 upravují nárok na odškodnění v souvislosti se zatčením nebo zadržením, které je v rozporu s tímto článkem. Odvolací soud pak poukázal na to, že žalobce mohl nárok na odškodnění za tvrzenou nemajetkovou újmu v souvislosti s omezením osobní svobody uplatnit rovněž podle ustanovení §11násl. o.z.
Odvolací soud připomněl, že neoprávněnou vazbu i nezákonné soudní rozhodnutí je třeba považovat za zásah do osobnostních práv chráněných citovaným ustanovením o.z., a to nejen do práva na osobní svobodu, ale rovněž do práva na čest, důstojnost a soukromí, jehož součástí je i právo na rodinný život. Nejde však zásadně o zásah neoprávněný, neboť se jedná o zásah, který je trestním řádem a trestním zákonem, za podmínek v nich stanovených, dovolen. Okolnost, že šlo o výkon práva vylučuje neoprávněnost zásahu. Nelze proto dovodit ani odpovědnost žalované podle ustanovení §13 o.z. Soud pak není v občanském soudním řízení povolán k přezkumu postupu orgánů činných v trestním řízení (§7 odst. 1 o.s.ř.), přičemž není patrno, že by se tyto orgány dopustily excesivního jednání.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupkyni žalobce dne 28. ledna 2008 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 4. února 2008 včasné dovolání s tím, že je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací důvod spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Nesouhlasí zejména s faktickým závěrem odvolacího soudu, že vazba a výkon trestu nebyly v případě žalobce neoprávněné. V této souvislosti odkázal na judikaturu ústavního soudu, která dospívá k odlišným závěrům. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze (stejně jako rozsudek soudu prvního stupně) zrušil.
K dovolání se žalovaná nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání s pozitivním závěrem, neboť má zato, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, protože řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud poté rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí není správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Podle §13 o.z. ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem.
Podle ustanovení §11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění.
Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k jejímu porušení, resp., případně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke vzniku nemajetkové újmy, pak ustanovení §13 odst. 1 o.z. určuje, že fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění, přičemž z druhého odstavce tohoto ustanovení vyplývá, že pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle prvního odstavce zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má tato fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích již vyslovil názor, že trestní stíhání a z něho vzešlý trest představují vážný zásah do osobní svobody jednotlivce a vyvolávají i další negativní důsledky pro osobní život a životní osud jednotlivce (naposledy srov. nález sp. zn. IV. ÚS 335/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 116). Podle Ústavního soudu tedy probíhající trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (nález sp. zn. I. ÚS 554/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 67, str. 717). Trestní stíhání a konečně i výkon trestu tak zasahují do soukromého života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, tedy jsou rovněž způsobilé vedle porušení práva na osobní svobodu garantovaného čl. 8 odst. 1 Listiny, omezit či porušit právo jednotlivce na respektování a ochranu jeho soukromého a rodinného života, důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti tak, jak je garantováno v čl. 10 Listiny. Je tedy nepochybné, že trestní stíhání, popř. výkon uloženého trestu, které byly realizovány v rozporu se zákonem, resp. ústavním pořádkem České republiky, jsou způsobilé vyvolat vedle vzniku materiální škody (majetková hodnota, o kterou byl zkrácen majetek poškozeného nebo o které bylo zkráceno případné rozhojnění majetku) i vznik nemateriální újmy (srov. nález sp. zn. I. ÚS 85/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, nález č. 136).
Jinak řečeno, bezpochyby každé trestní stíhání představuje omezení souhrnu osobnostních práv, jejichž součásti jsou vyjmenovány v čl. 10 Listiny. Obecně jistě platí, že takové omezení je legitimováno veřejným zájmem na ochraně společnosti před pachateli trestné činnosti. Přesto však lze odlišit situace, kdy se již nebude jednat o legitimní omezení, nýbrž o zásah a porušení práv garantovaných v čl. 10 Listiny. Lze konstatovat, že doba, po kterou běží trestní stíhání, resp. doba, po kterou působí posléze zrušené odsuzující rozhodnutí, je oním nelegitimizujícím faktorem, který je třeba zkoumat. V takových případech je třeba příslušné omezení osobnostních práv podrobit testu proporcionality, tedy zkoumání, zda omezení základního práva (zde práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a práva na soukromí) je ještě přiměřené shora vymezenému veřejnému zájmu.
V daném případě byl žalobce podroben vazbě a výkonu trestu a teprve později se ukázalo, že toto odsouzení bylo nezákonným. Již tato skutečnost vede k závěru, že žalobce byl poškozen na svých osobnostních právech, přičemž byl konfrontován s tím, že je pravomocně odsouzeným pachatelem trestného činu, byla omezována jeho osobní svoboda a byl vystaven nahlížení na svou osobu jako na osobu odsouzenou pro trestný čin (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 11. října 2006, sp.zn. IV. ÚS 428/05 ).
Protože napadené rozhodnutí není s těmito úvahami plně v souladu, nelze proto rozsudek Vrchního soudu v Praze pokládat za správný (§243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací jej proto, stejně jako v závislém výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2010
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu