ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.1508.2010.2
sp. zn. 30 Cdo 1508/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobce Ing. J. H. , správce konkurzní podstaty úpadce K. Z., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Vezdenkem, advokátem se sídlem v Opavě, Hauerova č. 3, proti žalovanému T. G. , zastoupenému JUDr. Petrem Prokopiusem, advokátem se sídlem v Opavě, Lidická č. 792/17, o určení neúčinnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 6 C 312/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. prosince 2009, č.j. 57 Co 421/2009-84, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Úvodem Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) předesílá, že při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád [zákon č. 99/1963 Sb. (dále již „o.s.ř.“)], podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Okresní soud v Opavě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. června 2009, č.j. 6 C 312/2007-47, určil, že (v rozsudečném výroku blíže specifikovaná) kupní smlouva ze dne 12. srpna 2005, na základě které prodal K. T. (dlužník žalobce) žalovanému spoluvlastnický podíl v rozsahu jedné ideální poloviny pozemku p.č. 338 v katastrálním území K., je vůči žalobci právně neúčinná. Dále rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit žalobci specifikované náklady řízení. Soud prvního stupně po provedeném řízení skutkově mj. uzavřel, že předmětnou kupní smlouvou převedl K. T. na T. G. uvedený spoluvlastnický podíl, „přičemž jako ekvivalent neobdržel sjednanou kupní cenu ve výši 200.000,- Kč, nýbrž tato částka byla použita k započtení na četné dluhy K. T. vůči otci žalovaného T. G., L. G.“ Z hlediska právního posouzení věci (ve stručnosti shrnuto z odůvodnění písemného vyhotovení cit. rozsudku) soud prvního stupně dospěl k závěru, že v dané věci byly naplněny podmínky ve smyslu §42a odst. 1 až 4 obč. zák. a proto bylo podané žalobě vyhověno.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem podle §219 o.s.ř. jako věcně správné rozhodnutí potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalovanému nahradit žalobci specifikované náklady odvolacího řízení. Odvolací soud pro své rozhodnutí převzal (jako správná) skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a ztotožnil se rovněž i s právním posouzením věci nalézacím soudem. I podle odvolacího soudu žalobce prokázal, že má vůči dlužníku Květoslavu Turkovi (dále též „dlužník“) vymahatelnou pohledávku přisouzenou mu rozsudkem téhož krajského soudu ze dne 10. listopadu 2003, č.j. 38 Cm 7/2001, a to ve výši 233.554,70 Kč, kterou uvedený dlužník žalobci dosud nezaplatil. Dne 12. srpna 2005 uzavřel dlužník předmětnou kupní smlouvu se žalovaným. Tuto kupní smlouvu „vyjednal a její obsah zjednal jeho otec L. G. Ten, jak sám ve své svědecké výpovědi uvedl, znal finanční situaci dlužníka a věděl, že uvedený dlužník má značné dluhy, a to nejen vůči němu, ale i vůči jiným subjektům...Dlužník nedisponoval finančními prostředky, kterými by pohledávku věřitele uspokojil a ani z titulu kupní smlouvy ze dne 12.8. 2005 nedostal zaplaceno, (když) mělo dojít pouze k »umazání« části jeho dluhů vůči L. G. O uzavření kupní smlouvy a jejím obsahu sice jednal L. G. za žalovaného bez konkrétního zmocnění, ale jak sám žalovaný uvedl, L. G. ho o okolnostech uzavření této kupní smlouvy informoval. Žalovaný, vědom si okolností uzavření kupní smlouvy, tuto podepsal, tedy právní úkon svého otce schválil, a proto podle §33 odst. 2 o.z....je z této smlouvy zavázán žalovaný.“ Podle odvolacího soudu v řízení bylo prokázáno, že žalobce má vůči žalovanému vymahatelnou pohledávku, že žalovaný učinil právní úkon – uzavřel předmětnou kupní smlouvu v úmyslu zkrátit věřitele, dále že tento úmysl byl druhé straně znám a že odpůrčí žalobu uplatnil žalobce v zákonné lhůtě. Odvolací soud shledal proto žalobu za důvodnou a z těchto důvodů odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (tj. rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Tento dovolací důvod dovolatel in concreto vymezuje (pouze) tvrzením, že daný případ je obdobný případu řešenému Nejvyšším soudem již ve věci sp. zn. 30 Cdo 2432/2007, ve které byl dovolacím soudem zaujat právní názor, že: „Jestliže v majetku dlužníka byla uvedenou kupní smlouvou »nahrazena« věc jí odpovídajícím peněžním plněním (kupní cenou), nebylo již z tohoto důvodu možné dovodit, že by uvedená kupní smlouva vedla ke zmenšení majetku dlužníka...a že by tedy zkracovala uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce“ . Nejvyšší soud v předmětné věci dále judikoval, že: „Na uvedeném závěru nic nemění to, že sjednanou kupní cenu ve výši 403.000,- Kč žalovaný společnosti .... ve skutečnosti nezaplatil. Příčina toho, proč nebyla kupní cena zaplacena, nespočívá v předmětné kupní smlouvě, ale v tom, že na úhradu kupní ceny byla započtena pohledávka žalovaného, kterou měl – podle zjištění soudů – za společností...“ Dovolatel z toho dovozuje, že v jeho případě jde o věc obdobnou, neboť také on koupil od dlužníka jeho nemovitost za cenu, o které nebylo tvrzeno či prokázáno, že nebyla obvyklou tržní cenou, a že stejně tak byla kupní cena uhrazena zápočtem. Také v jeho případě tedy nemohlo dojít ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce.
Žalobce se k podanému dovolání písemně nevyjádřil.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání dovolatele proti v záhlaví citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu – oproti mínění dovolatele – neřeší právní otázku aplikace institutu odporovatelnosti ve smyslu §42a odst. 1 až 4 obč. zák. v rozporu s hmotným právem a není ani v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Především je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. vychází ze skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně, případně odvolací soud. V daném případě - jak se podává z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu - odvolací soud zcela převzal skutková zjištění, k nimž na základě provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně. Tedy mimo jiné i zjištění, že dlužník žalobce - K. T. - „nedisponoval finančními prostředky, kterými by pohledávku věřitele uspokojil“ , a dále, že „částka (z kupní ceny ve výši 200.000,- Kč podle odpůrčí žalobou dotčené kupní smlouvy) byla použita k započtení na četné dluhy K. T. vůči otci žalovaného ...“. Uvedená dílčí skutková zjištění, která se stala zásadně významná pro právní posouzení věci, však skutkově odlišují dovolatelem připomenutý judikovaný případ, jenž vyústil ve vydání rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2008, sp. zn. 30 Cdo 2432/2007 (in http://novyweb.nsoud.cz/JudikaturaNS_new/judikatura_prevedena2.nsf/WebSearch/590FA90F463E1ADBC12575EF0038F895?openDocument ). V uvedeném rozhodnutí totiž Nejvyšší soud zohlednil (ve stručnosti vyjádřeno), že v majetku dlužníka byla předmětnou kupní smlouvou „nahrazena“ věc jí odpovídajícím peněžním plněním (kupní cenou), která ovšem dlužníku v důsledku realizovaného započtení pohledávky kupujícího nebyla vyplacena. Skutková odlišnost judikovaného případu od nyní posuzovaného případu tedy tkví v tom, že v tomto případě k předmětnému započtení pohledávek nedošlo ve vztahu mezi dlužníkem žalobce a žalovaným, nýbrž mezi dlužníkem žalobce a L. G., otcem žalovaného. Je proto zřejmé, že právní závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud v citovaném rozsudku, nelze použít při posuzování odlišných skutkových okolností daného případu. Není ovšem možné ani uzavřít, že by se odvolací soud při takto zjištěném skutkovém stavu věci dopustil právně kvalifikačního pochybení. Ostatně sám dovolatel podstatnou část své dovolací argumentace výhradně upíná na totožnost s citovaným judikovaným případem, od nějž ovšem nesprávně dovozuje, že dovoláním napadený rozsudek vymezenou právní otázku řeší v rozporu s hmotným právem a zmíněným judikátem.
Nepřípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. současně vylučuje, aby Nejvyšší soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání dovolatele podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn aplikací §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (per analogiam), neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobci v tomto dovolacím řízení žádné (účelně vynaložené) náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2010
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu