ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.2163.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 2163/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobkyně A. D. , zastoupené JUDr. Janou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Palackého tř. 33, proti žalovaným 1) M. T. (dříve K.), a 2) D. T. , zastoupeným JUDr. Vilémem Kaprálem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 61, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 11 C 456/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. února 2007, č.j. 16 Co 64/2005-269, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. února 2007, č.j. 16 Co 64/2005-269, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. července 2004, č.j. 11 C 456/2001-244, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je „výlučným vlastníkem nemovitostí, a to rodinného domu č.p. 26 na pozemku parc. č. 124 a pozemků parc. č. 124 – zastavěná plocha, o výměře 187 m2 a parc. č. 123 – zahrada, o výměře 188 m2, zapsaných na listu vlastnictví č. 128 pro obec a k.ú. R. u Katastrálního úřadu pro J. kraj, pracoviště B.“ (dále též „předmětné nemovitosti“) . Navazujícími výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a České republiky. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že kupní smlouva, kterou dne 28. listopadu 2000 uzavřela žalobkyně se společností S. CZ, s.r.o. ohledně předmětných nemovitostí, není neplatným právním úkonem ve smyslu §39 obč. zák. a nebylo ani prokázáno naplnění podmínek ve smyslu §49 obč. zák. pro odstoupení od této smlouvy z důvodu, že žalobkyně uzavřela smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. S ohledem na skutečnost, že již v průběhu měsíce dubna 2001 společnost S. CZ, s.r.o. platně kupní smlouvou převedla předmětné nemovitosti na žalované, je podle soudu prvního stupně nepochybné, že vlastníky sporných nemovitostí jsou žalovaní, nikoliv žalobkyně.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně a podané určovací žalobě vyhověl, tj. určil, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku konstatoval, že se „víceméně shoduje se správnými skutkovými zjištěními učiněnými soudem I. stupně z provedených důkazů, vyjma posouzení a hodnocení listinných důkazů, a to vyšetřovacího spisu Policie ČR, Městského ředitelství v B. č. MRVM-172/OHK-TČ-1-2002 a připojeným spisem Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 14 C 469/2001“ , a dále že se „neztotožňuje s právním posouzením sporu soudem I. instance.“
Odvolací soud své meritorní rozhodnutí postavil na následujících skutkových zjištěních:
„Z připojeného spisu Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 14 C 469/2001 bylo zjištěno, že rozsudkem uvedeného soudu z 5.12. 2002, č.j. 14 C 469/2001-80, který nabyl právní moci dne 22.1. 2003, bylo určeno, že žalobkyně A. D. a její manžel V. D. mají ve svém společném jmění manželů jednotku – byt č. 598/16 nacházející se v domě č.p. 598 se spoluvlastnickým podílem 7800/190931 na pozemku parc. č. 587/2 a se spoluvlastnickým podílem 7800/190931 na společných částech domu č.p. 598 v obci a k.ú. M.. Uvedené pravomocně skončené řízení probíhalo mezi žalobkyní a jejím manželem proti žalované obchodní společnosti S. cz, s.r.o. Z důkazů učiněných v řízení vedeném ohledně žaloby jmenovaných žalobců proti společnosti S., a to konkrétně z výpovědí žalobců D., svědkyně L. S. (,) z listinných důkazů a zejména z listin založených ve shora uvedeném policejním vyšetřovacím spise má odvolací soud na rozdíl od soudu I. stupně za to, že obchodní společnost S. cz, s.r.o. nejen v případě manželů D., ale i v řadě dalších případů, poskytovala finanční půjčky fyzickým osobám za předpokladu, že fyzické osoby, jako dlužníci, současně uzavřeli se společností kupní smlouvy o převodu nemovitostí. V případě manželů D. probíhala jednání ohledně půjčení peněz od společnosti S. tak, že za poskytnutí finanční půjčky měli manželé D. převést na společnost S. jak shora uvedenou bytovou jednotku, jež byla ve společném jmění manželů D., tak i dům v R., který byl ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Poskytnutá finanční půjčka měla být tzv. zajištěna těmito kupními smlouvami na byt i rodinný domek. Obdobně společnost S. postupovala i při sjednávání a poskytování peněžitých půjček jiným fyzickým osobám, jak je zřejmé z obsahu připojeného vyšetřovacího spisu.“
S ohledem na uvedené skutkové závěry odvolací soud uzavřel, že „V souladu se stávající soudní judikaturou (zejména 21 Cdo 2204/99 a 30 Cdo 2089/2002) je třeba považovat kupní smlouvu, která byla uzavřena za účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě, za neplatný právní úkon podle §39 o.z.“
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále již „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost odvozují z §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatňují v něm dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a dále ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Podle názoru dovolatelů nebylo (v řízení) prokázáno, že předmětná kupní smlouva byla uzavřena za účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele, jak uvádí odvolací soud, byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě, za neplatný právní úkon podle §39 obč. zák. Dovolatelé se ztotožňují se skutkovým i právním závěrem soudu prvního stupně a namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Žalobkyně ve svém písemném vyjádření k podanému dovolání navrhla, aby dovolání dovolatelů bylo odmítnuto jako zjevně bezdůvodné, případně, aby bylo zamítnuto s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Žalovaní uplatněný dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. nespecifikují. K dalšímu dovolacímu důvodu ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř. žalobkyně uvedla, že podstatná část předmětného vyšetřovacího spisu i spisu Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 14 C 469/2001, byla provedena jako důkazy již u soudu prvního stupně. Opora v provedeném dokazování tedy existuje. Odvolací soud však na rozdíl od soudu prvního stupně vyvodil z těchto důkazů logické závěry. Smlouvu ze dne 28. listopadu 2000, nazvanou kupní smlouva, dle provedených důkazů jednak listinných a jednak svědeckých výpovědí i samotné výpovědi žalobkyně jako účastnice řízení, charakterizoval jako smlouvu o propadné zástavě, která odporuje institutu zajištění prostřednictvím zástavního práva, tedy jako smlouvu absolutně neplatnou a tudíž nepožívající soudní ochrany. Absolutní neplatnost právního úkonu, který odporuje zákonu, je soud povinen zkoumat z úřední povinnosti. Tuto povinnost soud prvního stupně při svém rozhodování opomenul. Odůvodnění jeho rozsudku bylo navíc nelogické a nenavazující na provedené důkazy, což bylo zhojeno rozhodnutím odvolacího soudu. Dovolání je podáno zcela účelově, neboť po vydání rozhodnutí odvolacího soudu byla zahájena proti dovolatelům dvě řízení, jedno o vyklizení nemovitostí a jedno o zaplacení úhrady za užívání nemovitostí, kdy obě byla na dobu do rozhodnutí o dovolání přerušena. Za důvod podání dovolání považuje žalobkyně zejména zdržení obou výše uvedených řízení. Ani druhému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. nelze přisvědčit, neboť důkazy, které byly v řízení před soudem prvního stupně provedeny, zhodnotil odvolací soud logicky a ve smyslu platné judikatury zabývající se otázkou tzv. propadných zástav.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 28. února 2007, Nejvyšší soud dovolání, které bylo se spisem Nejvyššímu soudu předloženo soudem prvního stupně teprve dne 28. května 2010, projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. l písm. a) dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
i když nebyly v dovolání uplatněny. Ačkoliv dovolatelé ve svém dovolání uplatnili také dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. založený na tvrzené vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tento dovolací důvod blíže nijak nespecifikovali. Sama tato okolnost ovšem nezbavuje dovolací soud povinnosti z úřední povinnosti k takové vadě přihlédnout. Taková jiná vada přitom odvolací řízení vskutku zatěžuje a konkrétně spočívá v tom, že odvolací soud při rozhodování vyšel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž postupoval podle §213 odst. 2 o.s.ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, případně aniž by doplnil dokazování.
Podle ustanovení §213 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud I. stupně. Podle odst. 2 tohoto ustanovení odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud I. stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud I. stupně. Podle odst. 3 tohoto ustanovení k provedeným důkazům, z nichž soud I. stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud I. stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel. Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování (odst. 4 cit. ustanovení). Podle odst. 5 ustanovení při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky řízení uplatněny v rozporu s §205a nebo §211a.
I když ve smyslu ustanovení §213 odst. 1 o.s.ř. a ustálené judikatury soudů není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, neznamená to, že od skutkových zjištění, která tento soud čerpal z výpovědí účastníků řízení a svědků, popř. jiných důkazů, se může odvolací soud bez dalšího odchýlit. Pokud má pochybnosti
o věrohodnosti výpovědí účastníků a svědků, na nichž soud prvního stupně založil své skutkové zjištění, musí tyto důkazy opakovat a popř. i doplnit (ustanovení §213 odst. 2 o.s.ř.) a opatřit si tak podklady pro vlastní posouzení jejich věrohodnosti. Postup odvolacího soudu, kdy se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž však dokazování sám zopakoval, není v souladu se zásadami spravedlivého procesu, neboť tímto odňal dotčenému účastníkovi reálnou možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně a skutkově argumentovat, v důsledku čehož došlo k porušení jeho základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Chtěl-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud I. stupně na základě v řízení provedených důkazů předloženými listinami ve spojení s výpovědí účastníků řízení, bylo nutno, aby tyto důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení těchto důkazů (nález Ústavního soudu České republiky ze dne 14. září 2007, sp.zn. I. ÚS 273/06, in www.nalus.usoud.cz ).
V daném případě soud prvního stupně v řízení provedl celou řadu důkazů (listinných, výslechů svědků), z nichž činil (dílčí) skutková zjištění, která považoval za zásadně významná z hlediska právního posouzení věci. V případě spisu Policie ČR, Městského ředitelství v B. č. MRVM-172/OHK-TČ-1-2002 a spisu Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 14 C 469/2001 bylo dokazování před soudem prvního stupně provedeno tímto způsobem:
„Čten podstatný obsah spisu Policie ČR, Městského ředitelství B., odbor hospodářské kriminality č. vyšetřovacího spisu MRBM-172/OHK-TČ-1-2002 proti společnosti S. CZ, s.r.o., zejména záznam o zahájení úkonu trestního řízení ze dne 25.1. 2002, zápis o výpovědi žalobkyně ze dne 28.4. 2001 (č.l. 18-20), zápis o výpovědi P. Q., jednatele S. CZ, s.r.o. ze dne 1.6. 2001 (č.l. 8-9), usnesení MŘ Policie ČR B., služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 21.6. 2002 (č.l. 403-406), usnesení Městské státní zástupkyně v B. sp. zn. 4 ZM 2959/2002-8 ze dne 27.3. 2003 (č.l. 424-425)“ (srov. protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 27. dubna 2004 na č.l. 167 a násl.)... “Čten podstatný obsah spisu OS Brno-venkov v Brně sp. zn. 14 C 469/2001, zejména žaloba č.l. 1-3 spisu, rozsudek č.j. 14 C 469/2001-80 ze dne 5.12. 2002, usnesení OS Brno-venkov v Brně č.j. 14 C 469/2001-93 ze dne 1.12. 2003“ (srov. protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 27. května 2004 na č.l. 187 a násl.).
Odvolací soud ovšem pro své rozhodnutí učinil skutková zjištění mj. ze shora již označeného vyšetřovacího spisu, a to konkrétně „z výpovědí žalobců D., svědkyně L. S. z listinných důkazů a zejména z listin založených ve shora uvedeném vyšetřovacím spise“ , ačkoliv soud prvního stupně, vyjma „zápisu o výpovědi žalobkyně“ , těmito listinnými důkazy, jak je zřejmé z citované části protokolu o jednání před soudem prvního stupně, dokazování neprováděl. Přitom ani ze způsobu provedení dokazování – „čten podstatný obsah spisu“ - nelze dovodit, že by soud prvního stupně k důkazu přečetl všechny listiny tvořící obsah daného spisu, nehledě na skutečnost, že následná protokolace (zjevně se vztahující k rozsahu dokazování) – „zejména“ – takový závěr vylučuje (jinak k nesprávnosti dokazování celým spisem souhrnně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2002, sp. zn. 30 Cdo 222/2001, in www.nsoud.cz ). Z obsahu protokolů před odvolacím soudem ze dne 17. ledna 2007 (č.l. 259 a násl.) a ze dne 28. února 2007 (č.l. 267 a násl.) se přitom nepodává, že by odvolací soud v odvolacím řízení prováděl (jakékoliv) dokazování.
Vzhledem k uvedené absenci provedených listinných důkazů v řízení před soudem prvního stupně neměl tedy odvolací soud relevantního důkazního podkladu pro tvorbu svých skutkových zjištění a nemohl tudíž ani takto jím učiněná skutková zjištění podrobit právnímu posouzení. Odvolací soud navíc ponechal zcela stranou, že soud prvního stupně činil skutková zjištění i z výpovědí vyslechnutých svědků, aniž by v odůvodnění svého rozsudku uvedl, proč uvedené důkazy nezopakoval. Nejvyšší soud přitom opakovaně judikoval, že odvolací soud musí přistoupit k zopakování dokazování v odvolacím řízení tehdy, pokud má za to, že z důkazů, jež byly provedeny v řízení před soudem prvního stupně, je možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, a že rozsah dokazování je v tomto případě určen množinou těch důkazů (důkazních prostředků), z nichž soud prvního stupně čerpal svá (dílčí) skutková zjištění, jež byla zásadně významná pro právní posouzení věci. Jestliže se rozsah dokazování v řízení před soudem prvního stupně nekryje s rozsahem důkazů, které odvolací soud v odvolacím řízení postupem předvídaným v §213 odst. 2 o.s.ř. zopakoval, je v takové procesní situaci nezbytné, aby odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku vyložil, z jakých důvodů došlo k předmětné důkazní redukci, resp. proč ten který - v řízení před soudem prvního stupně provedený - důkaz nepovažoval z hlediska prokazování tvrzených skutkových okolností souzeného případu za právně relevantní (např. pro jeho zjevnou nadbytečnost, neúčelnost etc.), tedy proč jej v odvolacím řízení nezopakoval (srov. např. z aktuální judikatury rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2010, sp. zn. 30 Cdo 1802/2010).
Z vyloženého je tedy zřejmé, že odvolací řízení bylo postiženo (shora vyloženou) vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2010
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu