ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.2217.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 2217/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce Ing. J. Z., proti žalovaným 1) Ing. V. D. , a 2) D. Z. , oběma zastoupeným JUDr. Miloslavem Petrželou, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná č. 19, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 24 C 69/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. listopadu 2007, č.j. 1 Co 248/2006-395, takto:
Dovolání žalobce se zamítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. ledna 2004, č.j. 1 Co 6/2003-255, změnil částečný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. února 2002, č.j. 24 C 69/2000-191, tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby první žalovaný byl povinen uveřejnit na vlastní náklad formou placené inzerce v redakční části na straně 2 deníku Mladá Fronta Dnes omluvu žalobci ve znění: „ Omluva Ing. J. Z. Omlouvám se panu Ing. J. Z. za svůj nepravdivý výrok, který jsem pronesl na tiskové konferenci dne 12.6.2000 v souvislosti s aférou „mrtvých duší“ v brněnské organizaci Unie Svobody, že „jsem osobně byl přítomen tomu, když pan Z. nabízel peníze otci jednoho z těch hochů a přemlouval ho k tomu, aby podepsal, že je členem. Ing. V. D.“ a aby první žalovaný byl povinen uveřejnit na vlastní náklad ve vysílacím čase bezprostředně předcházejícím začátku pořadu "Události" televizního programu ČT 1, a ve vysílacím čase bezprostředně následujícím po skončení pořadu "Televizní noviny" televizního programu Nova omluvu žalobci ve znění: „ Omluva Ing. J. Z. Omlouvám se panu Ing. J. Z. za svůj nepravdivý výrok, který jsem pronesl na tiskové konferenci dne 12.6.2000 v souvislosti s aférou „mrtvých duší“ v brněnské organizaci Unie Svobody, že „jsem osobně byl přítomen tomu, když pan Z. nabízel peníze otci jednoho z těch hochů a přemlouval ho k tomu, aby podepsal, že je členem. Ing. V. D.“ Odvolací soud změnil rozsudek Krajského soudu v Brně i ve vztahu ke druhému žalovanému, když zamítl žalobu, aby byl povinen zaslat doporučeným dopisem omluvu žalobci ve znění: „ Omlouvám se Vám, pane Ing. J. Z., za svůj nepravdivý výrok obsažený v mém písemném čestném prohlášení datovaném 7.6.2000, že dne 6.6.2000 mne navštívili v 10.00 hod., po několika telefonických hovorech p. K. se mnou a po osobním setkání mého syna s p. K., Ing. Z., zastupitel města Brna, kterého jsem poznal z předvolebního letáku na volby v r. 1998 a p. T. a nabízeli mi peníze v hotovosti – 10.000,- Kč, dovolenou pro mne i pro syna, zaměstnání pro syna, když přesvědčím syna, že čestné prohlášení o tom, že nepodepsal přihlášku do US Brno – Kohoutovice, bylo podepsáno pod nátlakem a to opět notářským zápisem. Notářka byla přítomna před domem v autě. D. Z.“
Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 21. prosince 2004, č.j. 30 Cdo 1224/2004-288, podle §243b odst.2 o.s.ř. zamítl dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu. Učinil (mimo jiné) závěr, že žalobcem v řízení navržený důkaz záznamem telefonického rozhovoru (resp. jeho přepisem), jehož měl být účasten druhý žalovaný a svědek Ing. K., který soud prvního stupně v dané věci nepřipustil, a odvolací soud naopak připustil a provedl, nebyl učiněn protiprávně a mohl sloužit jako zákonný důkazní prostředek v soudním řízení, neboť šlo o jeho užití v rámci tzv. zákonné licence pro úřední soudní účely.
Na základě ústavní stížnosti žalobce Ústavní soud České republiky svým nálezem ze dne 13. září 2006, sp. zn. I. ÚS 191/05, rozsudek Vrchního soudu v Olomouci i rozsudek Nejvyššího soudu zrušil. Dospěl k závěru, že jestliže soudy připustily provedení důkazu přečtením záznamu telefonických hovorů mezi Ing. K. a D. Z. proti výslovnému nesouhlasu jednoho z účastníků hovoru, došlo tím k zásahu do jeho základního práva na ochranu tajemství zprávy podávané telefonem podle čl. 13 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) - a důsledně vzato i do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny - a důkaz jako takový je třeba považovat za nepřípustný. Připomněl, že jako důkaz byl použit toliko přepis části telefonátů, o nichž žalovaní tvrdili, že jde o dva telefonáty ze dne 6.6. 2000. Soud si podle obsahu spisu přímo neověřoval, zda jde skutečně o telefonáty zmíněných osob a zda přepis odpovídá magnetofonovému záznamu, tedy neprovedl srovnání záznamu a přepisu, ačkoliv právní zástupce žalobce namítl, že se nemůže ke správnosti přepisu vyjádřit. V úvahu je třeba vzít i to, že soudy mohly tvrzené skutečnosti zvažovat i na základě jiných důkazů (svědeckých výpovědí, listinných důkazů). Vrchní soud v Olomouci i Nejvyšší soud tak postupovaly mimo rámec daný jim příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně nekonformním způsobem a dopustily se jednání, které vyvolalo porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst.1 Listiny.
Vrchní soud v Olomouci pak rozsudkem ze dne 7. listopadu 2007, č.j. 1 Co 248/2006-395, změnil částečný rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu opět zamítl. Odvolací soud při svém novém rozhodování především vycházel z ustanovení §11 násl. občanského zákoníku (dále jen "o.z."). Znovu provedl důkazy výpovědí účastníků řízení a svědků D. Z. ml., Ing. K., Ing. M., Ing. T., K., MUDr. S. a MUDr. M. (nově i jejich vzájemnou konfrontací) a listinami ze spisu Policie ČR OO Brno-Střed, č.j. 1712/TČ-2000, vedeného na základě trestního oznámení, které podal žalobce pro podezření z trestného činu pomluvy, kterého se měl dopustit první žalovaný svým prohlášením na tiskové konferenci US dne 12. června 2000, a které bylo odloženo usnesením ze dne 10. ledna 2001. Soud neuvěřil výpovědi Ing. K., že za podpis členství v US od D. Z. mladšího žádnému ze Z. nic nenabízel. Jeho verzi považoval za nevěrohodnou, protože jmenovaný byl spolu se žalobcem představitelem křídla US v brněnské oblasti, která se snažila politicky brněnskou organizaci ovládnout, a proto byl výrazně zainteresován na odstranění pochybností o členské základně a o členství D. Z. mladšího. Závažnost tohoto zájmu podle odvolacího soudu potvrzovala i skutečnost, že za „černé duše“ v US byly zaplaceny členské příspěvky. Ing. K. také zajistil, aby se žalobcem a Ing. T. jela ke druhému žalovanému pracovnice notářské kanceláře, jejíž služba nepochybně nebyla zadarmo. Odvolací soud rovněž poukázal na nepřípadné výhrady Ing. K. k pořízení a přehrání záznamu svého telefonického rozhovoru s druhým žalovaným. Ing. K. navíc při své poslední výpovědi před odvolacím soudem uvedl, že neví, zda druhému žalovanému v telefonním rozhovoru něco nabízel a při konfrontaci s druhým žalovaným uvedl, že ve vztahu ke slibovanému odškodnění je možné, že reagoval na informace, které mu druhý žalovaný podsouval, a to že jeho syn je nezaměstnaný a že sám je bez finanční hotovosti. Naopak odvolací soud uvěřil ve vztahu k obsahu telefonátu druhého žalovaného s ing. K. druhému žalovanému, jehož výpověď hodnotil jako zcela logickou a navíc ji podporovala výpověď svědka MUDr. M., který byl účasten přehrávky magnetofonové nahrávky, na níž bylo zachyceno přesvědčování k členství v US. Odvolací soud uvedl, že je nesporné, že žalobce se na podnět Ing. K. setkal s druhým žalovaným v místě jeho bydliště, na schůzku jel spolu s Ing. T. a jednali s druhým žalovaným před jeho domem. Předmětem jednání bylo členství D. Z. ml. v US. Co se týče obsahu jednání, odvolací soud neuvěřil verzi žalobce a Ing. T., že za podpis členství v US nic nenabízeli a naopak uvěřil výpovědi druhého žalovaného, že žalobce nabízel jak peníze, tak dovolenou pro celou rodinu a práci pro syna. Odvolací soud také vedle obsahu výpovědí hodnotil i vystupování jednotlivých slyšených osob při podávání výpovědi a při konfrontacích, které popsal a své závěry zdůvodnil v odůvodnění rozsudku. Na základě takto provedených důkazů vzal za prokázané, že žalobce se snažil korupčními nabídkami vůči druhému žalovanému dosáhnout toho, aby syn druhého žalovaného legalizoval své členství v US, v níž byl registrován na základě přihlášky, kterou sám nepodepsal. Výroky prvního žalovaného na tiskové konferenci US dne 12. června 2000 a výroky druhého žalovaného v jeho písemném prohlášení proto posuzoval jako pravdivé, takže nejsou protiprávními zásahy do osobnostních práv žalobce.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 6. února 2008 a právní moci nabyl dne 7. února 2008.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 4. dubna 2008 dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm.a) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] a že v podstatné části nemá oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že vycházel z výpovědí a konfrontací účastníků řízení a svědků, které byly provedeny v době, kdy od sporných událostí uplynulo více než sedm let a je tudíž nepravděpodobné, že by údaje uvedli přesněji než v odstupu několika měsíců poté, co k těmto událostem došlo, v řízení před soudem prvního stupně, resp. Policií ČR. Poukazuje na skutečnost, že soud prvního stupně dospěl na základě tehdy provedených důkazů k závěru, že ve výpovědích svědků svědčících ve prospěch žalovaných jsou rozpory, a proto žalovaní neunesli důkazní břemeno pravdy. Připomíná, že výrok prvního žalovaného zněl: „ jsem osobně byl přítomen tomu, kdy pan Z . nabízel peníze otci jednoho z těchto hochů a přemlouval ho k tomu, aby podepsal, že je členem " a výrok druhého žalovaného zněl: "jsem byl navštíven Ing. J. Z. a Ing. I. T., kteří mi nabízeli dovolenou pro mě a pro syna, zaměstnání pro syna a 10.000,- Kč za to, když potvrdím, že můj syn je členem Unie svobody". Domnívá se, že důkaz pravdy ohledně výroku prvního žalovaného mohl být proveden jedině tak, že by bylo naprosto jednoznačně prokázáno, že v jeho přítomnosti došlo k jednání popsanému v žalovaném výroku. Nic takového ale v řízení prokázáno nebylo. Za nepřípustné navíc považuje psychologické závěry odvolacího soudu prezentované v rozsudku na podporu závěru soudu, že žalovaní unesli důkazní břemeno pravdy. Ve vztahu k výroku druhého žalovaného žalobce uvádí, že v řízení bylo nepochybně prokázáno pouze to, že jmenovaní žalovaného navštívili, ale v žádném případě z toho nelze dovozovat, že druhý žalovaný břemeno pravdy ohledně tohoto výroku unesl. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřili žalovaní písemnými podáními svého zástupce, v nichž se ztotožňují se závěry odvolacího soudu a navrhli, aby toto dovolání bylo zamítnuto.
Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) poté rozsudek Vrchního soudu v Olomouci přezkoumal ve výroku ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto dovolání není důvodné.
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.
Pokud se týče vlastních dovolacích důvodů, pak, jak již bylo uvedeno, dovolatel je uplatňuje ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř.
První ze zmíněných dovolacích důvodů reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje odpovídající právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Aby podané dovolání mohlo mít úspěch, musí být ověřeno naplnění předpokladů zmíněného dovolacího důvodu. Jde tak především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Odvolací soud podanou žalobu posuzoval s přihlédnutím k ustanovení §13 odst. 1 o.z., podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Dospěl pak k závěru, že se žalovaným v dané věci důkaz pravdy zdařil, takže žaloba není důvodná.
Pokud dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., pak podle tohoto ustanovení je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a o.s.ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod se vztahuje k pochybením soudů ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadné. Musí jít o skutkový závěr, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní, a který nemá oporu v provedeném dokazování.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř., protože
-soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo,
-soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo,
-v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, nebo věrohodnosti je logický rozpor,
-nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z §133 až §135 o.s.ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (viz Občanský soudní řád, Komentář, II. díl, JUDr. Jaroslav Bureš, JUDr. Ljubomír Drápal a kolektiv, 1. vydání 2009, C.H.BECK, str. 1920). Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze - li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, odvolací soud své rozhodnutí založil na konkrétních skutkových zjištěních vyplývajících z konkrétně provedených důkazů. Své rozhodnutí v tomto smyslu též řádně odůvodnil. Nadto dovolatel v dovolání namítá nesprávnost právního posouzení věci na základě argumentace, že odvolací soud pochybil při zjišťování skutkového stavu věci, takže v důsledku špatně zjištěného skutkového stavu věci je nesprávné i její právní posouzení. Při úvaze o správnosti právního posouzení věci však dovolací soud prověřuje, zda zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu dovoloval učinit příslušný právní závěr; to, zda dovolatel odvolacímu soudu vytýká (prostřednictvím dovolacího důvodu dle §241a odst. 3) též pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, není v této fázi přezkumu podstatné, a shora zmíněná argumentace je tak pro dovolací řízení z pohledu dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) právně bezvýznamná (viz Občanský soudní řád, Komentář, II. díl, JUDr. Jaroslav Bureš, JUDr. Ljubomír Drápal a kolektiv, 1. vydání 2009, C.H.BECK, str. 1919). Nelze proto dovodit, že by byly naplněny předpoklady opodstatněnosti dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a v důsledku toho ani §241a odst. 3 o.s.ř. Dovolání proto bylo zamítnuto (§243b odst. 2, věta před středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. května 2010
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu