ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.2277.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 2277/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců a) P. G. , a b) D. G. , zastoupených Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem v Prostějově, náměstí T.G. Masaryka 11, proti žalovaným 1) M. Š. , a b) A. Š. , zastoupeným JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Jindřicha Šimona Baara 80, s adresou pro doručování: Tovačovského 3161, Kroměříž, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 10 C 96/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 18. prosince 2007, č.j. 12 Co 267/2007-79, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.160,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vladimíra Papeže, advokáta se sídlem v Českých Budějovicích, Jindřicha Šimona Baara 80.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Při posuzování tohoto dovolání vycházel Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád [zákon č. 99/1963 Sb. (dále již „o.s.ř.“)], podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolání žalobců (dále již „dovolatelé“) proti v záhlaví citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále již „odvolací soud“), kterým byl podle §219 o.s.ř. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Přerově [(dále již „soud prvního stupně“) jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky, každý v rozsahu jedné ideální poloviny, specifikovaných nemovitostí, a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení], a dále rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.). Je tomu tak z toho důvodu, že vzhledem k odvolacím soudem realizovanému právnímu posouzení jedinečných skutkových okolností, nebylo možno v tomto případě shledat judikatorní přesah napadeného rozsudku, a nebylo možno ani uzavřít, že by odvolací soud řešil právní otázku týkající uzavření předmětné smlouvy (tím způsobem, že v zásadě pro právní perfekci zcela odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, resp. ztotožnil se zcela s právním posouzením věci soudem prvního stupně) v rozporu s hmotným právem. K tvrzení dovolatelů, že „soudy obou stupňů mají za prokázané, že ani jedna ze stran kupní smlouvy neprojevovala dostatečnou vážnost učiněného právního úkonu“ , nutno uvést, že odvolací soud při rozhodování vycházel ze závěru soudu prvního stupně, který po provedeném dokazování uzavřel, že „žalobci prodat dům chtěli“. Z rozhodnutí obou soudů nelze tedy dovodit, že by účastníci „simulovali“ uzavření kupní smlouvy, která by v důsledku toho byla (pro absenci vážnosti projevu vůle) ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. (absolutně) neplatná.
Pokud dovolatelé namítají, že v otázce jimi tvrzeného omylu při uzavření předmětné kupní smlouvy soud prvního stupně nesprávně zjistil skutkový stav věc, a ve vazbě na tuto námitku vytýkají odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, pomíjejí, že Nejvyšší soud vychází ze skutkového stavu zjištěného v řízení před soudem nalézacím a odvolacím, a že z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze podat dovolání jen pokud je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ž., což se ovšem netýká této věci.
Nejvyšší soud neshledal přípustnost dovolání ani prostřednictvím dovolateli uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Tento dovolací důvod, jenž se týká právně relevantních (jiných) vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze sice podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (výjimečně) uplatnit i v případě dovolání podaného podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., ovšem takové otázky dovolací soud přezkoumává jen tehdy, pokud budou vycházet ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, in www.nsoud.cz ). Takovou otázku ovšem odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku neřešil.
Nepřípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. současně vylučuje, aby Nejvyšší soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Přípustnost dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení pak procesní předpis neupravuje (srovnej §236 násl. o. s. ř.).
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání dovolatelů podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalovaní mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem v částce 6.500,- Kč [sazba odměny z částky určené podle §5 písm. b) vyhl. č. 484/2000 Sb., snížená na polovinu podle §14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50% podle §18 odst. 1, a dále zvýšená o 30% za zastupování dvou účastníků podle §19a téže vyhl.], a z náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. v částce 300 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát žalovaných doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalovaným vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 20% podle §137 odst. 3 o.s.ř. a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších , tj. celkem částka 8.160,- Kč. Dovolatelé (povinni společně a nerozdílně) byli zavázáni k této náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám advokátů žalovaných (oprávněných společně a nerozdílně) v souladu s ustanovením §149 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. března 2010
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu