ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.2477.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 2477/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobce J. J. S., zastoupeného JUDr. Leošem Viktorinem, advokátem se sídlem Olomouc, Riegrova 12, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 382.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 121/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2009, č.j. 64 Co 416/2008 – 62, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 6. 2008, č.j. 20 C 121/2007 - 36, kterým byl pod výrokem I. zamítnut nárok žalobce na zaplacení částky 382.000,- Kč s příslušenstvím jako náhrady nemateriální újmy, kterou měl žalobce utrpět tím, že v řízení vedeném jím u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 7 C 127/97 bylo porušeno jeho právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Pod bodem II. výroku soud I. stupně nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění svého rozsudku vyšel soud I. stupně ze zjištění, že řízení, jehož předmětem byla náhrada škody na zdraví žalobce, bylo před Okresním soudem v Přerově zahájeno dne 18. 6. 1997 a dosud nebylo skončeno. Na základě žádosti žalobce žalovaná uznala, že v daném řízení došlo k porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a z tohoto titulu mu vyplatila částku 118.000,- Kč jako přiměřené zadostiučinění. Soud I. stupně po zvážení všech níže uvedených skutečností a za přihlédnutí ke kritériím stanoveným v §31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk), dospěl k závěru, že odškodění, které žalovaná žalobci poskytla, je zcela odpovídající, v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a rovněž plně odpovídá ekonomické situaci v České republice. Soud I. stupně vzal v potaz, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Přerově bylo realizováno množství listinných důkazů, bylo potřeba ustanovit řadu znalců z různých oborů, bylo potřeba realizovat důkazy z ciziny, vypořádat se z cizím prvkem, žalobce v průběhu řízení doplňoval a měnil žalobu a rovněž po skutkové stránce se nejednalo o jednoduchý spor.
Odvolací soud se napadeným rozsudkem zcela ztotožnil s rozhodnutím soudu I. stupně. Zdůraznil, že byť soudy v řízení vedeném u Okresního soudu v Přerově v zásadě nebyly nečinné a i přes nespornou složitost věci (především co do určení výše nároku na náhradu škody), bylo potřeba délku řízení hodnotit jako nepřiměřenou. Stejně tak odvolací soud považoval mimosoudně přiznanou výši odškodnění morální újmy za adekvátní.
Rozsudek odvolacího soudu dovolatel napadl do obou výroků. Přípustnost dovolání odvozuje od ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dle žalobcova názoru napadené rozhodnutí spočívá na zcela nesprávném právním posouzení, proto v něm spatřuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Uvedl, že pokud by se odvolací soud pečlivěji zabýval konkrétními okolnostmi případu, nemohl by zadostiučinění poskytnuté ve výši 118.000,-Kč považovat za přiměřené.
Žalovaná navrhla odmítnout dovolání jako nepřípustné.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o.s.ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přitom není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétním případě, ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Nejvyšší soud pak zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně odvolacími soudy, či Nejvyšším soudem, anebo (z hlediska judikatorního) řešenou v rozporu s hmotným právem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1312/2005, dostupné na www.nsoud.cz).
Dovolatel ovšem mylně předpokládá postup právě opačný, tedy prověření věcné správnosti rozsudku odvolacího soudu z hlediska kritiky právního posouzení věci již v rámci zkoumání přípustnosti dovolání. Navíc za situace, kdy sám žádnou otázku zásadního právního významu neformuluje a svoji kritiku rozhodnutí odvolacího soudu opírá o tvrzení, že se měl odvolací soud pečlivěji a podrobněji zabývat konkrétními okolnostmi jeho případu. Ve svém důsledku tedy dovolatel polemizuje toliko s výší přiznaného odškodnění, která nemá judikatorní přesah potřebný pro přípustnost dovolání, neboť je významná pouze pro tuto věc.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, je navíc dovolání absolutně nepřípustné (srov. k tomu i usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních).
Dovolací soud proto z těchto důvodů dovolání podle §243b odst. 5, ve spojení s §218 písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud podle §243b odst. 5, ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť na straně žalované, které by jinak právo na náhradu nákladů dovolacího řízení přináleželo, žádné náklady dovolacího řízení neshledal.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 6. října 2010
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu