ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.249.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 249/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobců a) V. A. , a b) J. A. , zastoupených Mgr. Janem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241, proti žalovaným 1) O. P. , a 2) A. P. , zastoupeným JUDr. Ludoslavou Hurychovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, třída Karla IV. 430, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 14 C 295/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. července 2008, č.j. 20 Co 193/2008-83, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.160,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ludoslavy Hurychové, advokátky se sídlem v Hradci Králové, třída Karla IV. 430.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Okresní soud v Hradci Králové (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. října 2007, č.j. 14 C 295/2006-55, zamítl žalobu o určení, že žalobce a) je vlastníkem ideálních 5/6 specifikovaných nemovitostí (výrok I.), dále zamítl žalobu o určení, že žalobkyně b) je vlastnicí ideální 1/6 specifikovaných nemovitostí (výrok II), a navazujícími výroky III. a IV. rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci podle §219 o.s.ř. jako věcně správné rozhodnutí potvrdil, změnil jej pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu stěžejní otázkou řešenou před soudem prvního stupně bylo, zda v době uzavření kupní smlouvy (4. července 1984), kterou žalobce a) prodal svůj spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech, stejně jako žalobkyně b), žalované 1) a právnímu předchůdci žalovaného 2), byl předmětem převodu rodinný domek (jeho ideální polovina) ve smyslu definice podle tehdy platného §128 odst. 1 obč. zák., anebo zda se jednalo o nemovitost, která podmínky rodinného domku nesplňovala, a v tom případě by k platnosti smlouvy byl nutný souhlas státního orgánu podle tehdy platného §490 odst. 2 obč. zák. Spor mezi účastníky konkrétně byl o to, zda mezi obytné místnosti tehdy se v domě nacházející bylo nutno započítat i tzv. obytnou halu v 1. patře domu jako obytnou místnost, když v kladném případě by podle žalobců podlahová plocha všech místností v domě činila více než 120 m2, konkrétně 123,48 m2. V tomto směru odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil i v jeho závěru, že „podmínky rodinného domku dům splňoval a navíc má oproti okresnímu soudu za to, že jím i žalobci zmiňovanou »obytnou halu« ať v přízemí či i v prvém patře domu nebylo možno za obytnou považovat.“ Tento svůj závěr odvolací soud v písemném vyhotovení svého rozsudku dále rozvedl při konstatování, že §63 odst. 3 zák. č. 41/1964 Sb. nevylučuje, aby si soud posoudil charakter místnosti sám jako otázku předběžnou, jak bylo již judikováno v rozsudku Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 30. dubna 1971, sp. zn. 6 Cz 166/70.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále již „dovolatelé“) dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a kromě explicitně v něm uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, v něm implicitně uplatňují i dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a odst. 3 téhož paragrafu (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování).
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) přihlédl k ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., a poté konstatoval, že v dané věci není dovolání přípustné ve smyslu §237 odst. 1, písm. a) a b), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu dovolateli vymezenou právní otázku neřeší v rozporu s hmotným právem. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud, umožňoval odvolacímu soudu přistoupit k danému právnímu posouzení věci. Z obsahu dovolání je ovšem zřejmé, že dovolatelé námitku nesprávného právního posouzení věci staví na argumentaci, že odvolací soud při rozhodování nevycházel z jimi označených důkazních prostředků (arg.: „žalobci nepolemizují se závěry krajského soudu...k vymezení hmotně právní úpravy pro kategorizaci obytné místnosti...nicméně, nemohou nepoukázat, že se jí krajský soud neřídil a to přes to, že měl k dispozici...stavební výkresy“ , „Krajský soud měl při jeho rozhodování...k dispozici znalecké posudky, z nichž si mohl učinit závěr“ , „Ze znaleckých posudků jednoznačně vyplývalo“ , „Spis však obsahuje listinu...Z jejího obsahu jednoznačně vyplývá.“ ), čímž ovšem nepřípustně uplatňují dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř., jehož prostřednictvím nelze posuzovat přípustnost dovolání, které směřuje proti rozsudku dovolacího soudu, jímž bylo potvrzeno meritorní rozhodnutí soudu prvního stupně. Konečně pokud dovolatelé ve svém dovolání „poukazují na nesrozumitelnost odůvodnění...napadeného rozsudku v části odůvodnění rozsudku na str. 3 poslední věta prvního odstavce“ , nepřípustně tím uplatňují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jímž lze posuzovat přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zcela výjimečně, a to v případech, kdy otázka, zda je či není takové vady, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, in www.nsoud.cz ). V této věci ovšem taková otázka dovolateli nastolena nebyla.
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), proto dovolání dovolatelů podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaní mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení, které sestávají z odměny za zastoupení jejich advokátkou za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) v částce 6.500,- Kč [odměna z částky 20.000,- Kč určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle ust. §10 odst. 3, §5 písm. b), snížená podle §14 odst. 1 vyhlášky o 50% na částku 10.000,- Kč a o dalších 50% podle §18 odst. 1 na částku 5.000,- Kč vzhledem k tomu, že advokát žalovaných 1) a 2) v dovolacím řízení učinil pouze jediný úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), a dále zvýšená o 30% (1.500,- Kč) podle §19a cit. vyhlášky, neboť v dané věci advokát společně zastupoval více účastníků], a z náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč, vše navýšeno o 20% DPH (tj. o částku 1.300,- Kč) podle §137 odst. 3 o. s. ř. a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 8.160,- Kč jsou dovolatelé povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, a to k rukám jejich advokáta, který je v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. června 2010
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu