ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.2594.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 2594/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobců a) Ing. J. N. , a b) J. N. , oběma bytem v Chrudimi II, Slovenská 409, zastoupených Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Na Střezině 943, proti žalovaným 1) R. N. , a b) E. N. , bytem tamtéž, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 4 C 6/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 4. ledna 2010, č.j. 18 Co 435/2009-65, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Okresní soud v Chrudimi (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. června 2009, č.j. 4 C 6/2009-38, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali určení, že „jsou v rámci společného jmění manželů vlastníky nemovitostí, a to domu čp. 409, na stavební parcele č. 1657 v části obce Ch. II., stavební parcely č. 1657 a parcely č. 2410/12, vše zapsáno na listu vlastnictví č. 361 u Katastrálního úřadu pro P. kraj, Katastrální pracoviště Ch., pro k.ú. Ch.“ (dále též „předmětné nemovitosti“). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení se neztotožnil s právní argumentací žalobců, kteří dovozovali (absolutní) neplatnost předmětné darovací smlouvy pro 1) nedostatek svobody a vážnosti vůle u žalobkyně b) při uzavírání darovací smlouvy, 2) neurčitost darovací smlouvy ve vymezení předmětu daru – převáděných nemovitostí, a 3) nesprávný způsob provedení vkladu vlastnického práva žalovaných k předmětným nemovitostem. Podle soudu prvního stupně žalobkyně b) a i ostatní účastníci chtěli uzavřít darovací smlouvu, jejich vůle tedy jednoznačně směřovala k tomu, aby došlo k převodu předmětných nemovitostí. Stran vymezení předmětu smlouvy soud prvního stupně zdůraznil, že záměrem účastníků smlouvy bylo převést i stavební parcelu č. 1657 v k.ú. Ch.. „Tato okolnost je jasná z čl. I smlouvy, kde pouze vypadlo číslo stavební parcely, o řádek výš je však číslo stavební parcely u identifikace převáděného domu uvedeno. Je evidentní, že převáděnou stavební parcelou musela být ta stavební parcela, na níž stojí předmětný dům. To je zřejmé i z odkazu na příslušný list vlastnictví v čl. I smlouvy. Navíc je nutné vycházet ze smlouvy jako celku. V čl. III, u vymezení věcného břemene užívání zřizovaného ve prospěch žalobců, se potom hovoří mj. o spoluužívání stavební parcely č. 1657 spolu s vlastníky. Je tedy jasné, že právě tato stavební parcela musela být předmětem převodu, jinak by totiž nemělo smysl k ní zřizovat věcné břemene spoluužívání ve prospěch žalobců. Podle názoru soudu proto lze absenci čísla stavební parcely v čl. I smlouvy považovat za pouhou chybu v psaní, která nemá vliv na určitost darovací smlouvy. Nakonec tato chyba byla napravena uzavřeným dodatkem.“ Žalobci namítaným nesprávným způsobem provedení vkladu se soud prvního stupně nezabýval, když zdůraznil, že mu nepřísluší přezkoumávat postup katastrálního úřadu při rozhodování o vkladu vlastnického práva.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem podle §219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovým i právním závěrem soudu prvního stupně a vypořádal se rovněž s návrhem žalobců na provedení dokazování.
Žalobci (dále již „dovolatelé“) napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. a uplatňují v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b), neboť mají za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Kromě toho, jak vyplývá z obsahu dovolání, implicite uplatňují také dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. poslední odstavec na str. 2 a první odstavec na str. 3 dovolání). Podle dovolatelů „otázkou zásadního právního významu je ta skutečnost, zda projev svobodné a vážné vůle je možno prokázat pouze listinnými důkazy, když objektivní skutečnosti a okolnosti, za kterých byl úkon učiněn, se z nich nepodávají a oba soudy se jim nevěnovaly.“ Dovolatelé dále namítají, že darovací smlouva ze dne 25. listopadu 1998 je ohledně stavební parcely č. 1657 objektivně neurčitá, a že byli poškozeni na svém zákonném a Ústavou České republiky zaručeném právu na projednání jejich věci zákonným soudcem, neboť předmětná věc byla projednána a rozhodnuta soudním oddělením, na základě rozvrhu práce Okresního soudu v Chrudimi, ve kterém byl způsob rozdělení věcí stanoven v rozporu s §42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích. Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k podanému dovolání písemně nevyjádřili.
Dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. Právní posouzení věci odvolacím soudem vychází z jedinečných skutkových okolností případu, přičemž otázka rozsahu dokazování, jak se nesprávně domnívají dovolatelé, nečiní ještě rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř., nehledě na skutečnost, že ve smyslu věty za středníkem posledně cit. odstavce zákonného ustanovení k okolnostem uplatněným (též) podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. se nepřihlíží. Nelze ani uzavřít, že by v napadeném rozsudku odvolacího soudu měla být právní otázka platnosti předmětné darovací smlouvy, s přihlédnutím ke skutkovým zjištěním, z nichž Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání vychází, posouzena jinak, resp. že by v tomto směru ze strany odvolacího soudu došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci. Odvolací soud správně na podkladě skutkových zjištění, učiněných v řízení před soudem prvního stupně, při použití §35 odst. 2 obč. zák. v rámci odvolacího přezkumu interpretoval předmětnou darovací smlouvu a dospěl k právně kvalifikačnímu závěru, jenž odpovídá daným (jedinečným) skutkovým zjištěním v této věci a je ostatně souladný i s judikaturou Nejvyššího soudu, která se zabývala otázkou identifikace předmětu nemovitého majetku v převodní smlouvě. Postačí proto v tomto směru odkázat např. na aktuální rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2010, sp. zn. 30 Cdo 2591/2008 (in www.nsoud.cz ), v němž bylo mimo jiné judikováno: Pokud převáděná nemovitost není ve smlouvě označena v souladu s požadavky podle katastrálního zákona, nemusí tato okolnost vždy představovat vadu v identifikaci předmětu právního úkonu, jež by (bez dalšího) způsobovala jeho neplatnost. U nedostatků v označení předmětu právního úkonu je totiž nutno pečlivě rozlišovat, zda takové nedostatky zakládají vadu směřující k neurčitosti nebo nesrozumitelnosti právního úkonu či nikoliv; o tzv. podstatnou vadu jdoucí na vrub platnosti právního úkonu by se nemělo jednat v těch skutkových okolnostech, jestliže by správné označení předmětu učiněného právního úkonu bylo seznatelné podle dalších identifikačních znaků nebo i z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§35 odst. 2 obč. zák.), popř. objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, aniž by tím došlo k odklonu od toho, co bylo vyjádřeno navenek v písemné formě. Lze k tomu na podkladě dalšího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2007, sp. zn. 30 Cdo 2105/2006 (in www.nsoud.cz), dodat, že nemovitosti, jež jsou z důvodu faktické nemožnosti jejich fyzického označení jedinečným způsobem evidovány a popsány v katastru nemovitostí, nemusí být v právním úkonu nutně identifikovány všemi údaji vyžadovanými jinak katastrálními předpisy, pokud i při použití jen některých z těchto údajů je lze ve smlouvě jednoznačně individualizovat.“ K fakticky uplatněnému dovolacímu důvodu (viz shora) nemohlo být Nejvyšším soudem při posuzování přípustnosti tohoto dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlédnuto, neboť dovolání z tohoto důvodu lze ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř. podat jen tehdy, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a). Rovněž nemohlo být přihlédnuto ani k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. c) o.s.ř. ve vztahu k tvrzení dovolatelů ohledně rozvrhu práce soudního oddělení soudu prvního stupně, ve kterém měl být způsob rozdělení věcí stanoven v rozporu s §42 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o namítanou vadu, k níž Nejvyšší soud ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. přihlíží jen v případě přípustnosti dovolání, které však v tomto případě dovolacím soudem přípustným shledáno nebylo.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř., neboť dovolatelé s ohledem na výsledek řízení nemají na náhradu svých nákladů právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné (účelně vynaložené) náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2010
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu