ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.2643.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 2643/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobce obce Bořislavi , se sídlem v Bořislavi 20, 415 01 Teplice, IČ: 00266248, zastoupené JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou se sídlem v Teplicích, J.V. Sládka 1363/2, proti žalované L. M. , zastoupené Mgr. Ing. Kateřinou Pošvicovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Bořivojova 748/73, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 233/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2008, č.j. 18 Co 399/2008-118, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. června 2008, č.j. 9 C 233/2006-90, určil, že je vůči žalobci právně neúčinná darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene uzavřená dne 3.6.2004 mezi D. M., jako dárkyní, a L. M., jako obdarovanou, o převodu v rozsudečném výroku blíže označených nemovitostí (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. prosince 2008, č.j. 18 Co 399/2008-118, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce má vůči dlužníku vymahatelnou pohledávku na základě vykonatelného platebního výměru vydaného k tomu místně a věcně příslušným správním orgánem v souladu s žalobcem přijatými obecními vyhláškami a zákonem č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, když z tohoto rozhodnutí soud vychází (§135 odst. 2 o.s.ř.). Dovodil, že v projednávané věci byly splněny předpoklady odporovatelnosti dotčeného právního úkonu dle ustanovení §42a obč. zák. s tím, že žalované jako osobě blízké dlužníkovi se nepodařilo prokázat vynaložení „náležité pečlivosti“ k rozpoznání dlužníkova úmyslu zkrátit věřitele.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a dovolací důvody spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a písm. b) o.s.ř. Zejména namítá, že předmětný platební výměr vydaný na základě nedoložených faktur, který údajně nabyl právní moci dne 24.8.2005, nelze posuzovat jako vymahatelnou pohledávku ve smyslu ustanovení §42a obč. zák., když dle konstantní judikatury není pouhé vydání faktury relevantním podkladem pro uplatnění nároku u soudu. Vzhledem k tomu, že se s matkou nestýkala, platební výměr se stal údajně pravomocným až po uzavření odporované darovací smlouvy a žalovaná pouze respektovala přání svého zesnulého otce, že předmětná nemovitost se stane jejím vlastnictvím, nemohla rozpoznat ani při náležité pečlivosti úmysl dlužníka zkrátit věřitele v době učinění uvedeného právního úkonu. Soudy obou stupňů přihlížely jen k některým provedeným důkazům a neprovedly důkazy navrhované žalovanou, z čehož žalovaná mimo jiné dovozuje rozpor napadeného rozhodnutí s dobrými mravy dle ustanovení §3 obč. zák. Žalovaná navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. V posuzovaném případě se rozsudek odvolacího soudu, který se ztotožnil se závěry uvedenými o věci samé v rozsudku soudu prvního stupně, shoduje s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž dovolací soud neshledává důvodu se od ní jakkoli odchýlit (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.12.1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11, ročník 2000, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22.1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 64, ročník 2002, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1704/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, ročník 2000 a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23.5.2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35, ročník 2002). Pokud je v dovolání uplatněn i dovolací důvod podle 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu a jestliže z obsahu dovolání vyplývá (§41 odst. 2 o.s.ř.) též dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod číslem 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod číslem 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. října 2010
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu