ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.2684.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 2684/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně H. H. , zastoupené JUDr. Jiřím Pánkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 2668/6c, proti žalované S. Š. , zastoupené JUDr. Vojtěchem Filipem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Čéčova 11, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 3/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. února 2008, č. j. 1 Co 301/2007-93, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 7.860,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Pánka, advokáta se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 2668/6c.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27. června 2007, č. j. 11 C 3/2007-64, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 150.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy podle §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z“) a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. února 2008, č. j. 1 Co 301/2007-93, rozsudek soudu prvního stupně co do částky 100.000,- Kč změnil tak, že žalobu zamítl, co do částky 50.000,- Kč ho podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil. Rozhodl také o náhradě nákladů odvolacího řízení i řízení před soudem prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že žalovaná svým jednáním neoprávněně zasáhla do osobnostních práv žalobkyně a tento zásah byl takové intenzity, že jsou dány předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 o.z. Na rozdíl od soudu prvního stupně však shledal za přiměřenou výši náhrady pouze v částce 50.000,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, směřující proti jeho výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o.s.ř. Dovolací důvod spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Připomíná, že nebyly provedeny všechny důkazy k prokázání skutečné intenzity zásahu do osobnostních práv žalobkyně, zejména pak důkaz znaleckým posudkem a že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním žalované a osobnostní újmou žalobkyně. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila prostřednictvím svého právního zástupce a uvedla, že napadený rozsudek odvolacího soudu považuje za správný, a proto navrhuje zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Otázku výkladu ustanovení §11 násl. o.z. dovolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (analogicky srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. února 2005, sp. zn. 30 Cdo 1651/2004 nebo usnesení téhož soudu ze dne 12. října 2006 sp. zn. 30 Cdo 2219/2006.). Pokud žalovaná uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu, a jestliže z obsahu dovolání vyplývá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalobkyni vznikly náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 6.250,- Kč [srov. §2 odst. 1, §6 odst. 1. písm. a), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006] a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 6.550,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty představována částkou 7.860,- Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. října 2010
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu