ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.2686.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 2686/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce České republiky – Finančního úřadu Brno-venkov , se sídlem v Brně, Příkop 8, proti žalované M. Š. , zastoupené Mgr. Ondřejem Adamecem, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská 12, o neúčinnost smlouvy o převodu nemovitostí, ve věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 7 C 1270/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. května 2009, č.j. 16 Co 254/2007-131, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. května 2009, č.j. 16 Co 254/2007-131 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení, že darovací smlouva, uzavřená dne 25.7.2001 formou notářského zápisu Nz 532/2001 mezi dárcem J. Š. a žalovanou jako obdarovanou, o převodu nemovitostí – pozemku p.č. 373 a budovy č.p. 307 stojící na pozemku p.č. 373, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj na listu vlastnictví č. 282 pro obec a katastrální území L. v podílu jedné ideální poloviny, pozemků p.č. 139 a 140/1, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj na listu vlastnictví č. 689 pro obec a katastrální území L., pozemku ve zjednodušené evidenci, parc. původ pozemkový katastr (PK) č. 544 zapsáno na listu vlastnictví č. 692 pro obec a katastrální území L. u Katastrálního úřadu Brno-venkov v podílu ideální jedné šestiny, je vůči žalobci neúčinná.
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 31.1.2007, č.j. 7 C 1240/2003-102 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že i když byly jinak splněny podmínky pro vyhovění žalobě, podařilo se žalované (matce dlužníka) prokázat, že i při náležité pečlivosti nemohla poznat dlužníkům úmysl zkrátit věřitele. Tento závěr opřel o zjištění, že žalovaná se sama dotazovala dlužníka na jeho podnikání a zejména se obrátila na JUDr. L. K., který ji ujistil, že je vše v souladu s právem, a to i vzhledem k podnikatelským aktivitám dlužníka. I kdyby žalovaná jednala s pracovníky žalobce, lze z této skutečnosti pouze dovodit, že žalovaná měla vědomost o předmětu kontroly, nikoliv však vědomost o možných dluzích syna žalované.
Krajský soud v Brně k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud – odkazuje na právní názory uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23.5.2001, sp.zn. 21 Cdo 1912/2000, uveřejněném pod číslem 35/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2.6.2005, sp.zn. 30 Cdo 955/2005 – poté, co částečně zopakoval dokazování, uzavřel, že žalované se nepodařilo prokázat, že by „skutečně aktivním způsobem“ vynaložila náležitou pečlivost k možnému rozpoznání úmyslu dlužníka zkrátit žalobce jako věřitele. Poukázal přitom na rozpory mezi výpovědí svědka JUDr. L. K., který shodně před soudy obou stupňů vypověděl, že se synem žalované v její přítomnosti o převodu předmětných nemovitostí hovořil, a výpovědí žalované, která rovněž shodně před oběma soudy vypověděla, že rozhovoru svědka JUDr. L. K. se synem o převodu předmětných nemovitostí nebyla. Také mezi výpověďmi žalované a jejího syna, učiněnými před soudy obou stupňů, spatřoval odvolací soud „jisté pochybnosti, které rovněž do jisté míry jejich výpovědi znevěrohodňují“, šlo-li o jejich společné hospodaření a vedení společné domácnosti. Zatímco syn žalované vypověděl, že společnou domácnost s žalovanou nevedl a žalovaná před odvolacím soudem vypověděla, že „spolu více méně společně nehospodařili“, před soudem prvního stupně naproti tomu uvedla, „že bydlí společně v domě, že syn se svou přítelkyní tam mají jednu místnost, žalovaná se stará o babičku, v péči o babičku mu synova přítelkyně pomáhá, střídají se ve vaření“. Konečně odvolací soud v neprospěch žalované vyhodnotil (v kontextu s „ostatními“ důkazy) i důkaz listinnou „o daňové kontrole v bydlišti žalované jejího syna“, neboť mohl u žalované „minimálně vyvolat pochybnosti o tvrzení syna, že v době uzavírání darovací smlouvy neměl vůči nikomu, ani žalobci, žádné závazky“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které zdůvodňuje nesprávným právním posouzením věci a dále, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Odvolacímu soudu vytýká jednostranné hodnocení provedených důkazů, neboť vzal v úvahu pouze některá tvrzení svědka JUDr. L. K. a syna žalované a nehodnotil je jednotlivě a v souvislostech s výpovědí žalované a s dalšími listinnými důkazy. Odvolací soud podle dovolatelky nevysvětlil, zda žalovaná svá tvrzení prokázala, či nikoliv. Neuvedl rovněž konkrétní skutková zjištění z nichž vycházel, ani na základě jakých důkazů a k jakým tvrzením byly provedeny. Výslechy svědků a žalované nedoplnil, pouze je zopakoval a vyhodnotil odchylky ve výpovědi svědka JUDr. L. K., týkající se časového určení rozhovorů a pamatování si souvislostí, přičemž je považoval za zcela jiné, nové, protože u okresního soudu je popsal i s přihlédnutím na značně uplynulou dobu. Z odůvodnění napadeného rozsudku dle dovolatelky ani není zřejmé o jaký listinný důkaz se jedná, zmiňuje-li se odvolací soud o daňové kontrole v bydlišti žalované a jejího syna, ani nekonkretizuje ostatní důkazy v souvislosti s nimiž mohly vyvstat pochybnosti o nezadluženosti syna. Ani ze samotného faktu provedení kontroly nelze uzavřít, že syn žalované měl v době jejího provedení vůči tomuto věřiteli nějaké dluhy. Při zpochybnění verze o tom, že dlužník s žalovanou nevedli společnou domácnost, nevzal v úvahu tvrzené a prokázané skutečnosti o jejich vztahu. Žalovaná náležitou pečlivost prokázala právě tím, že požádala právně vzdělanou osobu, aby se synem okolnosti převodu nemovitosti projednal, když jinou aktivitu ani vyvinout nemohla. Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované uvedl, že daňová kontrola byla u dlužníka prováděna v období od 23.11.2000 až 18.5.2001, přičemž zprávy o výsledku daňové kontroly převzal dne 25.6.2001 otec dlužníka na základě generální plné moci. Nejpozději k tomuto datu se tak dlužník dověděl, že daň mu bude doměřena a až měsíc poté převedl na žalovanou předmětné nemovitosti. Žalovaná byla přítomna při místním šetření prováděném dne 12.4.2001 pracovníky žalobce a je-li pravdivé tvrzení žalované, že se synem žijí vedle sebe a nestarají se o to, co druhý dělá, tím spíš se jeví přinejmenším zvláštní, proč by někdo osobě, k níž má spíše lhostejný vztah, daroval nemovitosti. Tyto skutečnosti musely u žalované přinejmenším vyvolat pochybnosti, zda nejde o zkracovací úmysl dlužníka. Žalobce souhlasí s hodnocením důkazů, tak jak je provedl odvolací soud a poukazuje i na to, že pasivní postoj žalované, která se spokojila s odmítáním syna poskytovat jí informace o jeho finančním hospodaření v době provádění daňové kontroly, nelze považovat za náležitou péči. Navrhl proto, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 1.července 2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle §42a odst. 1 občanského zákoníku se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle §42a odst. 2 občanského zákoníku je možné odporovat právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116, 117), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle §42a odst. 3 občanského zákoníku právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle §42a odst. 4 občanského zákoníku právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
V řízení o odpůrčí žalobě je žalující věřitel povinen tvrdit a prokázat (má-li být jeho žaloba úspěšná), že dlužníkův odporovaný právní úkon (právní úkon napadený odpůrčí žalobou) zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a současně že žalovanému (druhé straně odporovaného právního úkonu) musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám, tedy že žalovaný o tomto úmyslu dlužníka při právním úkonu (v době, kdy byl učiněn) věděl nebo musel vědět. Jde-li však o právní úkon mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo o právní úkon učiněný dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké, nemusí žalující věřitel tvrdit ani prokazovat, že žalovanému musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám; zákon v tomto případě předpokládá, že žalovaný o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele, žalujícím věřitelem v řízení prokázaném, věděl, ledaže žalovaný prokáže, že v době právního úkonu dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité péči nemohl poznat.
Z ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. tedy vyplývá, že v případě právního úkonu mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo právního úkonu učiněného dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké je odpůrčí žaloba důvodná, bude-li v řízení prokázáno, že žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele věděla nebo musela vědět; i když tu zákon žalujícímu věřiteli neukládá povinnost tvrdit a prokazovat, že žalovanému byl nebo musel být znám úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele, procesní aktivitu mu v tomto směru nezakazuje a nebrání mu, aby tímto způsobem vyloučil úspěch případné obrany žalovaného o tom, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohl i při náležité pečlivosti poznat. Nebude-li v řízení prokázáno, že žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele věděla nebo musela vědět, nebo zjistí-li se, že o tomto úmyslu dlužníka nevěděla ani nemusela vědět, nepostačuje to samo o sobě k úspěšné obraně proti odpůrčí žalobě. Žalovaná dlužníkovi blízká osoba se za této situace odpůrčí žalobě ubrání, jen jestliže prokáže, že úmysl dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nemohla i při náležité pečlivosti poznat. Úspěšná obrana žalované dlužníkovi blízké osoby podle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. tedy spočívá nejen v jejím tvrzení, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, ale také v tvrzení a prokázání toho, že o tomto úmyslu nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula "pečlivost" k poznání tohoto úmyslu dlužníka a šlo o "náležitou pečlivost".
Vynaložení náležité pečlivosti předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). Jestliže se jí to při vynaložení náležité pečlivosti nepodařilo, pak se může ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. ubránit odpůrčí žalobě. Zákon po dlužníkovi blízké osobě požaduje, aby se při právních úkonech s dlužníkem nebo při právních úkonech, které dlužník učinil v její prospěch, tímto způsobem přesvědčila, že právní úkon nezkracuje věřitele dlužníka, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka; v případě, že se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky také z majetku, který na základě takového právního úkonu od dlužníka nabyla (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23.5.2001, sp.zn. 21 Cdo 1912/2000, uveřejněné pod číslem 35/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Odvolací soud sice vycházel ze správných právních východisek, která ohledně povinnosti prokázat náležitou pečlivost při rozpoznání zkracujícího úmyslu dlužníka formuloval Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 23.5.2001, sp.zn. 21 Cdo 1912/2000, uveřejněný pod číslem 35/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jednotlivé dílčí skutkové závěry však hypotéze právní normy vymezené v §42a odst.2 občanského zákoníku nepodřadil způsobem odpovídajícím ustanovení §132 o.s.ř.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp.zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne.
Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. května 2010, sp.zn. 33 Cdo 1480/2008).
Přisuzování hodnoty pravdivosti jednotlivým důkazům se děje jejich zhodnocením jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Myšlenkové závěry o pravdivosti či nepravdivosti důkazů, k nimž soud dospěl, proto nepředstavují akt libovůle soudu a nejsou ani věcí pouhého osobního dojmu, či obecné úvahy. Vnitřní přesvědčení o nepravdivosti (nevěrohodnosti) svědecké výpovědi je výsledkem logického myšlenkového postupu vycházejícího z posouzení objektivních skutečností vnějšího světa (skutkových okolností) zjištěných v konkrétní projednávané věci, jako kupříkladu z rozporů ve výpovědi svědka, jakož i z rozporů mezi výpovědí svědka (jejím obsahem) a jinými provedenými důkazy, ze způsobu jeho výpovědi, z jeho osobního (nikoli z obecně postulovaného) vztahu k věci nebo k osobám zúčastněným na řízení apod.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Odvolací soud nečiní zcela jednoznačný závěr o nepravdivosti výpovědi žalované (jako jednoho z důkazních prostředků ve smyslu §131 o.s.ř.), ačkoliv takový závěr bezesporu musel přijmout, dovodil-li, že žalovaná neprokázala vynaložení náležité pečlivosti při rozeznání dlužníkova zkracovacího úmyslu. Žalovaná poté, co byla u soudu prvního stupně poučena o své povinnosti tvrzení a důkazní, označila za rozhodující důkaz právě výslech svědka L. K., který „měl žalovanou ujistit, že vše je právně v pořádku“. Z hodnocení odvolacího soudu není zřejmé, jak se stal skutek, kdy žalovaná nabyla od svědka L. K. vědomost o tom, že převodu nemovitosti z hlediska práva nic nebrání, zda se tak stalo za přítomnosti její a dlužníka, či následně po schůzce svědka s dlužníkem, anebo zprostředkovaně, či zda se tak nestalo vůbec. Pravidlům hodnocení provedeného dokazování neodpovídá závěr odvolacího soudu, že výpověď žalované je „do určité míry“ znevěrohodněna, aniž vyjádří, zda jde o nevěrohodnost podstatnou, či nepodstatnou a to nejen v kontextu s výpovědí jmenovaného svědka, ale i dalšími v řízení před soudy obou stupňů provedenými, důkazy. Rovněž tak neurčitý odkaz odvolacího soudu, že listinný důkaz o daňové kontrole v bydlišti žalované a jejího syna, který pak v kontextu s ostatními důkazy nasvědčuje opačnému zjištění a závěru, že u žalované mohly být minimálně vyvolány pochybnosti o tvrzení syna, že v době napadené darovací smlouvy neměl vůči nikomu, ani žalobci, žádné závazky, neumožňuje dovolacímu soudu posoudit způsob, jakým odvolací soud k tomuto závěru dospěl. Pouhý odkaz na ostatní, blíže neurčené důkazy, nemůže odůvodňovat zcela jednoznačný závěr odvolacího soudu o neunesení důkazního břemene žalované.
Dovolací soud dále poznamenává, že pro závěr o tom, zda žalovaná při uzavření darovací smlouvy ze dne 25.7.2001 nemohla úmysl dlužníka J. Š. zkrátit věřitele poznat i při vynaložení náležité pečlivosti, nebylo významné, jaké byly vztahy mezi žalovanou a jejím synem, zda se jí syn svěřoval se svými osobními či finančními problémy, zda žalovaná o dluzích svého syna věděla, popřípadě dluh za něho uhradila, nebo zda žalobkyně žádala, aby její syn na ni nemovitost převedl darovací smlouvou z důvodu zanedbávání domu, neboť tyto okolnosti nevypovídají nic o tom, zda žalovaná vynaložila při uzavření darovací smlouvy ze dne 25.7.2001 náležitou pečlivost k poznání úmyslu dlužníka J. Š. zkrátit touto smlouvou svého věřitele; námitkami dovolatelky ve vztahu k těmto okolnostem proto nebylo potřebné se zabývat. Rozhodující z tohoto hlediska bylo, zda a jakou vyvinula žalovaná v době darovací smlouvy ze dne 25.7.2001 činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka J. Š. zkrátit touto smlouvou věřitele poznala (mohla poznat), a zda tato činnost (aktivita) představovala s ohledem na okolnosti případu "náležitou pečlivost" (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.11.2008 sp.zn. 21 Cdo 4250/2007).
Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod uvedený v §241a odst.3 o.s.ř. byl užit oprávněně a Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst.2 věta za středníkem zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o.s.ř.).
V dalším řízení bude soud prvního stupně (odvolací soud) vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d ost. 1, věta za středníkem, o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d ost. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. prosince 2010
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu