ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.2739.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 2739/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobce Bc. L. M. , zastoupeného JUDr. Ivanou Jordovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, M.R. Štefánika 1a, proti žalované Ing. H. S. , zastoupené JUDr. Zdeňkem Hlavešem, advokátem se sídlem v Šumperku, Slovanská 20, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 9 C 112/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 29. ledna 2009, č.j. 12 Co 608/2008-124, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Zdeňka Hlaveše, advokáta se sídlem v Šumperku, Slovanská 20.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Okresní soud v Šumperku (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. září 2008, č.j. 9 C 112/2006-103, zamítl „Žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem spoluvlastnického podílu k nemovitostem – budově č.p. 1547 na parc. č. 1806 st. plocha, ve výši 102/1000 pro k.ú. a obec Š., zapsaných na LV č. 3861 v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Š.“ , a dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem podle §219 o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se skutkovými zjištěními i s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru (ve stručnosti shrnuto z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu), že kupní smlouva ze dne 14. září 2004, na základě které žalobce převedl spoluvlastnický podíl na (původně žalovaného) P. M., jenž posléze tento podíl převedl na žalovanou, není neplatná, a proto pokud se žalobce domáhal určení svého spoluvlastnického práva, soud prvního stupně nepochybil, pokud tuto žalobu zamítl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“) prostřednictvím své advokátky dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Namítá, že „Otázkou zásadního právního významu, kterou krajský soud podle názoru dovolatele posuzoval rozdílně od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu a zároveň v rozporu s hmotným právem, je otázka platnosti kupní smlouvy, jejímž skutečným smyslem je sjednání tzv. propadné zástavy, tedy kupní smlouvy, která byla uzavřena za tím účelem, aby pohledávka kupujícího, zástavního věřitele, byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího, zástavního dlužníka k zástavě, v posuzovaném případě ke spoluvlastnickým podílům na výše uvedeném domě.“ Dovolatel v další části svého dovolání tuto námitku, též s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“), obšírně rozvádí. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání dovolatele (ve stručnosti shrnuto) odmítla uplatněnou dovolací argumentaci a navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel Nejvyšší soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 12, věty před středníkem, zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) poté co shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas, zabýval se jeho přípustností ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř., a to prostřednictvím dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a dospěl k závěru, že dovolání v této věci není přípustné.
Jak již bylo uvedeno, dovolatel ve svém dovolání uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu, než kterou měl správně použít, nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, anebo ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry.
V daném případě ovšem skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně, který pro své rozhodování převzal odvolací soud, a z nějž musí vycházet i Nejvyšší soud (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.), umožňoval odvolacímu soudu přistoupit k danému (shora již vyloženému) právnímu posouzení věci. Přitom sama skutečnost, že takto zjištěný skutkový stav věci dovolatel ve svém dovolání odlišně právně posuzuje, a to konkrétně se zaujatým právním závěrem o absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy, v důsledku které má být postižen absolutní neplatností i další převod uvedeného spoluvlastnického podílu a je zde tedy právní stav, podle kterého je dovolatel spoluvlastníkem předmětného nemovitého majetku a proto se po právu domáhá určení spoluvlastnictví k předmětnému nemovitému majetku, přípustnost dovolání pochopitelně nezakládá. Z vyloženého je také zřejmé, že dovolatelem v dovolání citovanou judikaturu k problematice tzv. propadných zástav nebylo možno na skutkový stav, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud, použít.
Nepřípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. současně vylučuje, aby Nejvyšší soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věty první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) v částce 5.000,- Kč [paušální odměna ve výši 20.000,- Kč stanovená podle §5 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb., snížená na polovinu podle §14 odst. 1 vyhlášky, tj. na částku 10.000,- Kč, a o dalších 50 % podle §18 odst. 1, tj. na částku 5.000,- Kč] a z náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300,- Kč, vše navýšeno o 20% DPH (tj. o částku 1.060,- Kč) podle §137 odst. 3 o.s.ř. a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6.360,- Kč je dovolatel povinen zaplatit žalované k rukám jejího advokáta (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2010
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu