ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.2742.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 2742/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce TAŠ - STAPPA Beton, spol. s.r.o., IČ 25593625, se sídlem ve Zlíně, Zálešná 3/2616, zastoupeného JUDr. Vladimírem Hodboděm, CSc., advokátem se sídlem v Brně, Veveří 46, proti žalovaným: 1) Ing. P. K. a 2) Ing. Z. K., oběma zastoupeným JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem v Olomouci, 28. října 463/3, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 7 C 202/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 11. prosince 2007, č.j. 60 Co 301/2007-188, takto:
I. Dovolaní žalovaných se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vladimíra Hodbodě, advokáta se sídlem v Brně, Veveří 46.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 8. března 2007, č.j. 7 C 202/2003-155, určil, že „darovací smlouva ze dne 2. 7. 2002 uzavřená mezi manžely Ing. Z. K. a J. K.(jako dárci), a Ing. Z. K. a Ing. P. K.(jako obdarovanými), týkající se nemovitostí, a to domu č.p. 1298 – bydlení na st.p.č. 1717, pozemku st.p.č. 1717 – zastavěná plocha a nádvoří, pozemku p.č. 1149/4 – zahrada, vše zapsané na LV č. 1292 u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj pro k.ú. a obec B. pod H., je ve vztahu k žalobci právně neúčinná“ (výrok I.) a zároveň rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 11. prosince 2007, č.j. 60 Co 301/2007-188, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ve věci samé potvrdil (výrok I.), změnil pouze co do nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud I. stupně učinil z provedeného dokazování správná skutková zjištění a dospěl k správných právním závěrům vyjádřeným názorem, že otec žalovaných jako dlužník žalobce uzavřel v posledních třech letech před podáním žaloby darovací smlouvu, kterou byl zkrácen žalobce jako věřitel a žalovaní neprokázali, že dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohli rozpoznat. Dále odvolací soud zdůraznil, že věřitel je za podmínek uvedených v ustanovení §42a občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) oprávněn odporovat nejen právním úkonům, které učinil dlužník, ale i právním úkonům ručitele a dalších osob, které jsou z důvodu akcesorické a subsidiární povinnosti, zákonem zavázány uspokojit pohledávku věřitele.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Jeho přípustnost odvozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod spatřují v naplnění předpokladů ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní otázku žalovaní spatřují v tom, zda lze ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 o. z. odporovat právním úkonům osob odlišných od dlužníka. Napadají zejména závěr odvolacího soudu, že v případě, že byly darovány nemovitosti ze společného jmění manželů, je nutné, aby právní úkon darování učinili oba manželé avšak tato skutečnost nemůže mít vliv na možnost domáhat se prohlášení právní neúčinnosti darovací smlouvy ve vztahu k žalobci, kdy dlužníkem je pouze jeden z manželů. Žalovaní se domnívají, že pokud jejich matka nebyla avalistou směnky a nebyla dlužníkem žalobce ani z jiného právního důvodu, je zřejmé, že dle ustanovení §42a odst. 1 o. z. jako neúčinné mohou být prohlášeny pouze úkony dlužníka, nikoli jiných osob. Dále uvádí, že v tomto případě je navíc situace specifická, jelikož se jedná o převzetí ručitelského závazku jedním z manželů a věřitel se nemůže domáhat plnění vůči manželce ručitele, neboť této nevznikly z titulu manželova ručení žádná práva a povinnosti. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, i rozsudek Okresního soudu v Kroměříži zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání žalovaných uvedl, že rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za zcela správné.
Dovolací soud po té, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. V posuzovaném případě se rozsudek odvolacího soudu, který se ztotožnil se závěry uvedenými o věci samé v rozsudku soudu prvního stupně, shoduje s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž dovolací soud neshledává důvodu se od ní jakkoli odchýlit. Věřitel je za podmínek, uvedených v ustanovení §42a obč. zák., oprávněn odporovat nejen právním úkonům, které učinil dlužník, ale i právním úkonům ručitele a dalších osob, které jsou z důvodu akcesorické a subsidiární povinnosti zákonem zavázány (zejména z titulů zajištění závazků) uspokojit pohledávku věřitele (analogicky srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.10.1999, sp. zn. 31 Cdo 870/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 52, ročník 2000, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.8.2006, sp. zn. 30 Cdo 475/2006, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1.9.2006, sp. zn. 30 Cdo 461/2006). Otázka věřitelem vymahatelné pohledávky, jež vznikla před uzavřením dohody o vypořádání společného jmění manželů dlužníka a jeho manželky je v judikatuře Nejvyššího soudu taktéž řešena (analogicky srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.9.2007, sp. zn. 20 Cdo 2085/2006 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.8.2009, sp. zn. 33 Cdo 909/2008). Jestliže z obsahu dovolání vyplývá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (§41 odst. 2 téhož zákona), nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věty první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 2.500,- Kč [viz. ustanovení §5 písm. d) vyhlášky č. 484/2000 Sb., snížená na polovinu podle §14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50% podle §18 odst. 1] a náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 17/1996 Sb. v částce 300,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 2.800,- Kč jsou žalovaní povinni zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. března 2010
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu