ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.295.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 295/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce L. B., zastoupeného Mgr. Danielou Houdkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalovaným 1) MUDr. I. P., 2) MUDr. R. T., 3) MUDr. R. B., 4) MUDr. M. B., 5) řediteli Oblastní nemocnice K., 6) Městu P., 7) Městskému úřadu P. – odboru dopravy, 8) Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Nymburk, Komenského 835, 9) Okresnímu soudu v Nymburce, Nymburk, Soudní 996, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 117/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2008, č. j. 1 Co 274/2008 – 86, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.) :
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. března 2008, č. j. 36 C 117/2007 – 59, zamítl žalobu na zaplacení částek 11.111.111,- Kč žalovanými MUDr. I. P., MUDr. R. T., MUDr. R. B., MUDr. M. B., Okresním soudem v Nymburce a ředitelem Oblastní nemocnice K. a částky 61. 111. 111,- Kč žalovaným Městem P. (výrok I.), řízení proti žalovaným Městskému úřadu P. a VZP ČR Nymburk zastavil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. listopadu 2008, č. j. 1 Co 274/2008 – 86, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve vztahu k žalovaným MUDr. I. P., MUDr. R. T., MUDr. R. B., MUDr. M. B., řediteli Oblastní nemocnice K. a Městu P. (výrok I.), jakož i ve vztahu k žalovanému Městskému úřadu v P. (výrok II.), ve vztahu k žalovanému Okresnímu soudu v Nymburce rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení ve vztahu k tomuto žalovanému zastavil podle §219a odst. 1 písm a), §221 odst. 1 písm c) a §104 odst.1 o.s.ř.(výrok III.) a ve vztahu k žalovanému VZP ČR rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc v tomto rozsahu k dalšímu řízení podle §219a odst. 1 písm. a) a §221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (výrok IV.). Odvolací soud také rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi žalobcem a žalovanými uvedenými ve výroku I. jeho rozsudku. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žalovaný Městský úřad v P. nemá způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu §19 o.s.ř. a tento neodstranitelný nedostatek podmínky řízení byl důvodem k zastavení řízení podle 104 odst. 1 o.s. ř., tento nedostatek podmínky řízení vycházející z ust. §3 odst. 1 a 2 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, podle nichž soud jako organizační složka státu není právnickou osobou, shledal však také u žalovaného Okresního soudu v Nymburce. U žalované VZP ČR odvolací soud konstatoval, že je podle §2 odst. 2 zákona č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, právnickou osobou a má proto způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu §19 o.s.ř. Ve vztahu k žalovaným MUDr. I. P., MUDr. R. T., MUDr. R. B., MUDr. M. B., Městu P. a řediteli Oblastní nemocnice K. se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a shodně s ním poukázal na to, že právo na vydání řidičského průkazu či pilotní licence a právo na předepsání léku bez doplatku nelze považovat za chráněné osobnostní právo, neboť nejde o hodnoty, které by tvořily součást celkové fyzické a morální integrity osobnosti každé fyzické osoby. Postup žalovaných při výkonu jejich pracovní činnosti, popř. u žalovaného Města P. při výkonu funkce opatrovníka žalobce, pak představoval plnění jiných subjektivních práv, popř. povinností, což je okolnost rovněž vylučující neoprávněnost zásahu. Vzhledem k tomu, že nebyl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, ani odvolací soud neshledal předpoklady odpovědnosti těchto žalovaných podle §13 občanského zákoníku.
Rozsudek odvolacího soudu byl žalobci doručen dne 18. 12. 2008.
Proti potvrzujícím výrokům rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2008, č. j. 1 Co 274/2008 – 89 (správně 86), podal žalobce dne 29. 12. 2008 u Nejvyššího soudu dovolání doplněné podáním jeho soudem ustanovené zástupkyně doručeným Krajskému soudu v Praze dne 30. 1. 2009 a navrhl, aby napadený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání dovodil z ust. §237 odst.1 písm. c) o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam [jedná se o rozhodnutí odvolacího soudu, které řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.)] a uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatel uvedl, že soudy nerozhodly správně, neboť žalovaní neoprávněně zasáhli do jeho práva na ochranu osobnosti.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení Čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o.s.ř., oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., má obsahové i formální znaky požadované ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. a dovolání proti výroku II. napadeného rozsudku je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze přezkoumal v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto dovolání není důvodné.
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm.a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady ze spisu zjištěny nebyly.
Dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž potvrdil podle §219 o.s.ř. jako věcně správné usnesení o zastavení řízení ve vztahu k žalovanému Městskému úřadu v P., který jako orgán obce nemá způsobilost být účastníkem řízení, neboť nemá způsobilost mít práva a povinnosti ve smyslu §19 o.s.ř. Pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení bylo řízení ve vztahu k tomuto žalovanému zastaveno podle §104 odst. 1 o.s.ř. Odvolací soud uvedená ustanovení aplikoval a interpretoval zcela správně. Tato část dovolání je zjevně bezdůvodná a proto ji Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 1 o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky posoudil dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba proti uvedeným žalovaným, a konstatoval, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v souladu, a to i v závěru, že nedošlo k zásahu do práva na ochranu osobnosti žalobce) ani podle písm. b) téhož ustanovení a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Otázku výkladu ustanovení §11 a násl. občanského zákoníku odvolací soud posoudil v souladu s četnou a ustálenou judikaturou dovolacího soudu (analogicky srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2652/2005, usnesení téhož soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5352/2008, apod.). Není tak naplněn dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Jestliže z obsahu dovolání případně vyplývá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání v této části bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta první o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §151 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. srpna 2010
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu