ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.3024.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 3024/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka ve věci žalobce Ing. J. K., zastoupeného JUDr. Evou Hrbáčkovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Bráfova 50, proti žalovaným 1) Ing. Z. V., a 2) Ing. M. V., oběma zastoupenými JUDr. Ludmilou Hudcovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, gen. Sochora 705 a 3) D. U., zastoupené JUDr. Rostislavem Kovářem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova 52, o určení neplatnosti a neúčinnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu Třebíči pod sp. zn. 8 C 198/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. března 2009, č.j. 12 Co 226/2008-184, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným 1) a 2) oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.770,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ludmily Hudcové, advokátce se sídlem v Třebíči, gen. Sochora 705.
III. Žalobce je povinen nahradit žalované 3) náklady dovolacího řízení ve výši 6.060,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, které je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Třebíči.
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči rozsudkem, ze dne 22. listopadu 2007, č.j. 8 C 198/2005-154, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že právní úkon - dohoda o započtení - ze dne 2.12.2002 (včleněný do kupní smlouvy ze dne 2.12.2005, dle níž byl povolen vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí rozhodnutím býv. Katastrálního úřadu v Třebíči č.j. V-4230/2002 s právními účinky vkladu ke dni 4.12.2002), který uzavřeli žalovaní Ing. Z. V. a Ing. M. V. na straně jedné a žalovaná D. U. na straně druhé, a jehož obsahem bylo započtení pohledávky žalované D. U. z kupní ceny ve výši 2,000.000,- Kč s pohledávkou žalovaných Ing. Z. V. a Ing. M. V., specifikované v čestném prohlášení ze dne 2.12.2002 ve stejné výši, je neplatný (výrok I.), eventuálně určení, že právní úkon - dohoda o započtení - ze dne 2.12.2002 (včleněný do kupní smlouvy ze dne 2.12.2005, dle níž byl povolen vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí rozhodnutím býv. Katastrálního úřadu v Třebíči č.j. V - 4230/2002 s právními účinky vkladu ke dni 4.12.2002), který uzavřeli žalovaní Ing. Z. V. a Ing. M. V. na straně jedné a žalovaná D. U. na straně druhé, a jehož obsahem bylo započtení pohledávky žalované D. U. z kupní ceny ve výši 2,000.000,- Kč s pohledávkou žalovaných Ing. Z. V. a Ing. M. V., specifikované v čestném prohlášení ze dne 2.12.2002 ve stejné výši, je právně neúčinný [správně podle žaloby je vůči žalobci právně neúčinný] (výrok II). Současně uložil žalobci povinnost nahradit žalovaným 1) a 2) jako oprávněným společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 25.875,50,- Kč (výrok III.) a žalované 3) 13.149,50,- Kč (výrok IV.).
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že kupní smlouvou ze dne 2.12.2002 žalovaná 3) prodala svoji ideální polovinu rozestavěné stavby se zastřešením stavěné na st. p.č. 1997 a ideální polovinu pozemků st. p.č. 1997 - zastavěná plocha a p.č. 138/9 - orná půda, to vše obec T. a katastrální území P., do společného jmění žalovaných 1), 2), a to za dohodnutou kupní cenu 2,000.000,- Kč. Podle kupní smlouvy byl povolen vklad vlastnického práva rozhodnutím Katastrálního úřadu v Třebíči č.j. V - 4230/2002, s právními účinky vkladu ke dni 4.12.2002. Na základě dohody došlo k započtení závazku kupujících k úhradě kupní ceny proti pohledávce kupujících, kterou měli ve stejné výši proti žalované 3), což vyplývá z čestného prohlášení ze dne 2.12.2002. Žalovaná 3) [dále též „dlužník“] se notářským zápisem NZ 423/2004, N 452/2004 ze dne 30.9.2004 zavázala zaplatit žalobci částku 700.000,- Kč ve splátkách, které byly dohodnuty od října do března 2005. Usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 28.12.2004, č.j. 1Nc 2103/2004-6, které nabylo právní moci dne 5.3.2005, byla nařízena exekuce k uspokojení pohledávky žalobce ve výši 700.000,- Kč. Usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 31.10.2005, č.j. 11 C 71/2005-57, které nabylo právní moci dne 3.11.2005, byl schválen smír mezi žalobcem a žalovanou 3), podle kterého se zavázala zaplatit žalobci částku 750.000,- Kč do 3 měsíců od právní moci usnesení. Usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 8.11.2007, č.j. 5 C 51/2005-105, které nabylo právní moci dne 20.11.2007 dne 20.11.2007, byl uzavřen smír mezi žalovanými 1) a 2) a žalovanou 3), kterým se zavázala zaplatit každému z nich částku 1,280.000,- Kč.
Soud prvního stupně dovodil, že ohledně uplatněné neplatnosti dohody o započtení ze dne 2.12.2002 žalobci nesvědčí naléhavý právní zájem, neboť samotné rozhodnutí o určení této části kupní smlouvy nemůže nijak ovlivnit majetkovou sféru žalobce. Při posuzování eventuálně uplatněné žaloby na určení neúčinnosti téhož právního úkonu podle ustanovení §42a obč. zák. předně zaujal názor o nedostatku pasivní legitimace žalované 3) a ve vztahu k žalovaným 1) a 2) dospěl k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno o existenci jejich vědomosti o úmyslu dlužníka zkrátit pohledávku žalobce, ačkoliv byl řádně ve smyslu ustanovení §118 odst. 1, 3 o.s.ř. poučen. Dohodu o započtení nepovažoval za právní úkon, který by žalobce zkracoval s tím, že tímto úkonem je kupní smlouva, kterou se dlužník zbavoval svého majetku. V případě, že by dohoda o započtení byla neúčinná, nárok na zaplacení kupní ceny by byl ve smyslu ustanovení §563 obč. zák. promlčen v obecné tříleté době. Proto ani takové rozhodnutí by žalobci nepřineslo výsledek, neboť mezi stranami by byla jistě vznesena námitka promlčení.
Krajský soud v Brně v odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III. (výrok I.). Ve výroku IV. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 3) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení a žalobce je povinen nahradit náklady řízení státu ve výši 13.149,50,- Kč (výrok II.). Současně rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovaným 1) a 2) k jejich ruce společné a nerozdílné náklady odvolacího řízení ve výši 36.358,- Kč (výrok III.) a státu ve výši 26.324,- Kč (výrok V.), a ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 3) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.).
Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry. Pokud se žalobce domáhal určení neúčinnosti předmětné dohody o započtení ze dne 2.12.2002, dále dovodil, že tvrdí-li žalobce na jedné straně, že dohoda o započtení je úkonem, jímž dlužník zvýhodnil jiné své věřitele, tedy úkonem ve smyslu ustanovení §39 obč. zák. neplatným, nemůže se s úspěchem domáhat vyslovení neúčinnosti tohoto právního úkonu. Pro posouzení, zdali je napadený úkon neplatný či odporovatelný, je rozhodující, zda právní úkon uzavírali v úmyslu zkrátit věřitele oba účastníci (obě účastnické strany) nebo pouze dlužník, v prvním případě jde o úkon neplatný, ve druhém případě o úkon odporovatelný. V tomto směru odkázal odvolací soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, sp. zn. 31 Cdo 417/99, sp. zn. 20 Cdo 2886/2006). Pokud žalobce tvrdí a nabízí důkazy k prokázání skutečnosti, že žalovaní 1) a 2) o dluzích dlužníka vůči němu věděli, směřují žalobcem uplatněná tvrzení k neplatnosti právního úkonu, jemuž již nelze úspěšně odporovat. Ohledně uplatněného nároku na určení neplatnosti odporovaného právního úkonu odvolací soud uvedl, že nesdílí názor žalobce, že si tímto způsobem zajistí „výhodnější postavení“ pro exekuční řízení, jímž žalobce k otázce naléhavého právního zájmu na požadovaném určení argumentuje. Zdůraznil, že za situace, kdy lze žalovat na splnění povinnosti, může být naléhavý právní zájem dán jen tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se tak případným dalším žalobám o plnění nebo jestliže žaloba o plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. O žádný z těchto případů se však v projednávané věci nejedná. Prostor pro uplatnění veškerých věcných argumentů žalobce, které nastolil v projednávané věci, je dán v rámci exekučního řízení, které již probíhá (exekuce byla nařízena ještě před podáním žaloby v této věci), případně v rámci řízení o poddlužnické žalobě pro případ, že žalovaní 1) a 2) žalobce neuspokojí. Žalobce tedy nemá na požadovaném určení neplatnosti dohody o započtení naléhavý právní zájem, opačný názor by vedl k nežádoucímu množení soudních sporů.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., resp. z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. vzhledem k tomu, že odvolací soud založil své rozhodnutí „na specifickém právním názoru“ a podává je z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zejména namítá, že odmítnutí věcného posouzení nároku na určení neúčinnosti právního úkonu dle ustanovení §42a obč. zák., jak to učinil odvolací soud, je možné na základě okolností projednávané věci pouze tehdy, pokud věcně a pozitivně vyřeší „předběžnou“ otázku absolutní neplatnosti stejného právního úkonu a dospěje k závěru, že tento úkon je absolutně neplatný. Žalobce sice uvedenou neplatnost tvrdí, žalovaní však tvrdí opak s tím, že z provedeného dokazování může vyjít najevo pouhá neúčinnost předmětného právního úkonu. Nesouhlasí ani s řešením otázky naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti právního úkonu odvolacím soudem, pokud existuje možnost podání poddlužnické žaloby. Předně žalobce neměl možnost podat přímo poddlužnickou žalobu, neboť taková žaloba je podmíněna exekučním (soudním) rozhodnutím o přikázání pohledávky dlužníka. Není tedy splněna podmínka, že žalobce měl možnost podat namísto určovací žaloby žalobu na plnění, neboť tato možnost je pouze nepřímá a závislá na tom, zda soud či exekutor vydá jiné rozhodnutí ( k tomu došlo v průběhu řízení vydáním exekučního příkazu dne 1.12.2005). Navíc odvolací soud blíže nehodnotí exekuční příkaz soudní exekutorky JUDr. Ivany Kozákové z 1.12.2005, č.j. EX 126/05-30, a jeho důsledky, na něž žalobce i v souvislosti s prokazováním naléhavého právního zájmu odkazoval. Pokud by soud v tomto řízení vyslovil neplatnost právního úkonu (započtení), tvořilo by uvedené rozhodnutí podklad pro rozhodnutí o případné poddlužnické žalobě (nebude-li dobrovolně plněno). Žalobce navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní 1) a 2) se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnili s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání tedy může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek. Dovolatel je proto oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, a je-li dovolání přípustné, též z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (§242 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 o.s.ř.). Přitom vychází z toho, jak jej odvolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o.s.ř.). Z toho mimo jiné vyplývá, že dovolací soud může při zkoumání správnosti názoru odvolacího soudu řešit jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv.
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. K tomu dlužno uvést, že odvolací soud založil své potvrzující rozhodnutí zamítavého výroku II. rozsudku soudu prvního stupně o určení neúčinnosti podle ustanovení §42a obč. zák. odporované dohody o započtení ze dne 2.12.2002, vedle právních závěrů soudu prvního stupně o nedostatku pasivní legitimace žalované 3), ve vztahu k žalovaným 1) a 2) o neunesení důkazního břemene o existenci jejich vědomosti o úmyslu dlužníka zkrátit pohledávku žalobce a o tom, že dohodu o započtení nelze považovat za právní úkon, který by žalobce zkracoval, též na právním závěru, že „žalobcem uplatněná tvrzení směřují k neplatnosti právního úkonu, jemuž již nelze úspěšně odporovat“, jako na samostatných důvodech pro zamítnutí žaloby. Potvrzující rozhodnutí zamítavého výroku I. rozsudku soudu prvního stupně o určení neplatnosti téhož právního úkonu odvolací soud založil shodně se soudem prvního stupně na právním závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Vzhledem k tomu, že tím nestanovil v posuzovaných právních vztazích práva a povinnosti účastníků řízení odlišně oproti rozhodnutí soudu prvního stupně, je nutno dovodit, že rozhodnutí odvolacího soudu nemůže být po obsahové stránce měnícím ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.4.1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 52, ročník 1999). Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (§242 odst. 3 o. s. ř.). Z toho mimo jiné vyplývá, že předmětem dovolacího přezkumu se mohou stát jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, resp. když v dovolání zpochybnil řešení, která ve vztahu k nim přijal odvolací soud.
Ohledně potvrzujícího rozhodnutí odvolacího soudu zamítavého výroku II. rozsudku soudu prvního stupně o určení neúčinnosti podle ustanovení §42a obč. zák. žalobce uplatnil dovolací důvod, nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a to v závěrech, že „žalobcem uplatněná tvrzení směřují k neplatnosti právního úkonu, jemuž již nelze úspěšně odporovat“ ve vztahu k ustanovení §42a obč. zák., s jehož výkladem učiněným odvolacím soudem a s důsledky z toho vyplývajícími dovolatel nesouhlasí.
Závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zásadního významu, je podmíněn nejen tím, že uvedené rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je - především - významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu (ve vztahu žalobce - žalovaný) nezměněno. Tak je tomu i v případě, spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé . Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek výsledek sporu ovlivnit nemůže, dovolání není tudíž ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jako celek (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.10.2005 sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 48, ročník 2006).
Tento důsledek se přímo uplatní i v posuzované věci. Odvolací soud založil své potvrzující rozhodnutí zamítavého výroku II. rozsudku soudu prvního stupně o určení neúčinnosti podle ustanovení §42a obč. zák., vedle shora uvedených právních závěrů soudu prvního stupně, též na právním závěru že „žalobcem uplatněná tvrzení směřují k neplatnosti právního úkonu, jemuž již nelze úspěšně odporovat“, jako na samostatných důvodech pro zamítnutí žaloby. Z právních otázek objektivně otevřených přezkumu dovolatel obsahovým vymezením dovolacího důvodu uplatnil námitky pouze proti závěru o tom, že „žalobcem uplatněná tvrzení směřují k neplatnosti právního úkonu, jemuž již nelze úspěšně odporovat“, zatímco posouzení ostatních shora uvedených právních závěrů zůstalo dovoláním nedotčeno. Za těchto okolností není dovolání věcně projednatelné, neboť přezkum správnosti řešení dovoláním napadené otázky o tom, že „žalobcem uplatněná tvrzení směřují k neplatnosti právního úkonu, jemuž již nelze úspěšně odporovat“, nemůže ovlivnit ostatní shora uvedené závěry odvolacího soudu, jež obstojí samostatně jako důvody pro zamítnutí žaloby. Případný odlišný názor dovolacího soudu by se tedy nemohl promítnout ani do výsledku dovolacího řízení, spočívajícího (již) na posouzení otázky, jež potřebný závěr o splnění podmínky zásadního právního významu neumožňuje.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřující proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu zamítavého výroku II. rozsudku soudu prvního stupně není přípustné, ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Pokud jde o potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu zamítavého výroku I. o určení neplatnosti předmětného právního úkonu, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že žalobce nenapadá rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, ale podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalobce pro posouzení věci významné. Žalobce tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod číslem 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod číslem 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, je žalobce povinen ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. nahradit žalovaným 1) a 2) náklady, které v dovolacím řízení vynaložili. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 6.175,- Kč [§2 odst. 1, §10 odst. 3, a §17 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb., kdy odměna byla vypočtena součtem sazby odměny podle §5 písm. b) ve výši 10.000,- Kč (žaloba na určení neplatnosti smlouvy) a odměny podle §8 cit. vyhlášky (žaloba na určení právní neúčinnosti právního úkonu) ve výši 9.000,- Kč, tj. celkem 19.000,- Kč, zvýšené podle §19a uvedeného advokátního tarifu (v důsledku zastupování více účastníků) o 30% (5.700,- Kč) na částku 24.700,- Kč, a poté ve smyslu §14 odst. 1 (s ohledem na odmítnutí dovolání) snížené o 50%, tj. na částku 12.350,- Kč, a ve smyslu §18 odst. 1 téže vyhlášky snížené (vzhledem k tomu, že advokátka žalovaných 1/ a 2/ v dovolacím řízení učinila pouze jediný úkon právní služby, a to sepis vyjádření k podanému dovolání) o dalších 50%, tj. na částku 6.175,- Kč] a dále z paušální částky náhrady hotových výdajů advokátky po 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění, vše navýšeno o 20% DPH (tj. o částku 1.295,- Kč) podle §137 odst. 3 o.s.ř. a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 7.770,- Kč je žalobce povinen zaplatit žalovaným 1) a 2), oprávněným k přijetí tohoto plnění společně a nerozdílně, a to k rukám jejich advokátky, která uvedené žalované v tomto dovolacím řízení zastupovala.
Zastupoval-li žalovanou 3) advokát, který jí byl ustanoven soudem podle ustanovení §30 o.s.ř. a má-li zastoupená žalovaná 3) právo na náhradu nákladů řízení, soud jí přizná náhradu nákladů, avšak povinnost k jejich zaplacení stanoví ve prospěch státu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2009, sp. zn. 21 Cdo 1997/2008, in www.nsoud.cz ).
Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, je žalobce povinen ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 §151 odst. 2 a §146 odst. 3 o.s.ř. nahradit žalované 3) náklady dovolacího řízení spočívající v odměně za zastupování advokátem ve výši 6.060,- Kč, a to za užití shora cit. ustanovení advokátního tarifu a zákona č. 235/2004 Sb., aplikovaných při přiznání náhrady nákladů řízení žalovaným 1) a 2), s výjimkou §19a advokátního tarifu (stanovícího zvýšení odměny, zastupoval-li advokát ve stejné věci společně více účastníků). Celkovou částku ve výši 6.060,- Kč je žalobce povinen zaplatit v zákonné lhůtě (§160 odst. 1 o.s.ř.) České republice na účet Okresního soudu v Třebíči (§149 odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2010
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu