ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.3052.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 3052/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně Správy železniční dopravní cesty, státní organizace , se sídlem v Praze 1, Dlážděná 1003/7, s adresou pro doručování: Správa železniční dopravní cesty, s.o., pracoviště Ostrava, Muglinovská 5/1038, proti žalovanému J. K. , zastoupenému JUDr. Tomášem Mikulíkem Hamele, Ph.D., advokátem se sídlem ve Frýdku – Místku, Pod Štandlem 2218, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 182/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. února 2009, č.j. 42 Co 38/2009-64, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. února 2009, č.j. 42 Co 38/2009-64, jakož i rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 19. listopadu 2008, č.j. 13 C 182/2008-39, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Novém Jičíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. listopadu 2008, č.j. 13 C 182/2008-39, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že výlučnou vlastnicí pozemku p.č. 359/2 v katastrálním území D. n. L. (dále též „předmětný pozemek“) „je Česká republika s právem hospodařit pro žalobce.“ Soud dále rozhodl o vzájemné žalobě žalovaného tak, že určil, že vlastníkem předmětného pozemku je žalovaný, a rozhodl též o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že „výlučným vlastníkem pozemku p.č. 359/2 – ostatní plocha – ostatní komunikace v katastrálním území D. n. L. (,) je Česká republika s právem hospodařit pro žalobce.“ Dále zamítl vzájemnou žalobu žalovaného o určení jeho vlastnictví k předmětnému pozemku a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud pro své meritorní rozhodnutí převzal (jako správná) skutková zjištění soudu prvního stupně. Z nich za významná považoval mj. zjištění, že „v březnu 1977 uzavřeli prodávající A. P. s manželkou Ž. P. a J. P. jako prodávající se střední dráhou jako kupujícím kupní smlouvu, jejímž předmětem byl pozemek p.č. 359/2 – ostatní plocha v kat. území D. Smlouva nebyla registrována tehdejším státním notářstvím, pouze mu byla doručena dne 9.3.1977.“ Odvolací soud se s ohledem na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) neztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, neboť podle této judikatury k nabytí pozemků do socialistického vlastnictví nebylo třeba registrace státním notářstvím. Odvolací soud se dále „zabýval skutečností, že jeden z účastníků kupní smlouvy uzavřené v roce 1977 – prodávající pan J. P. zemřel dne 3.3. 1977, tedy dva dny poté, kdy sám smlouvu podepsal, a v týž den, kdy smlouvu podepsal kupující.“ Dospěl poté k právnímu závěru, že „není významné, zda k úmrtí došlo poté, kdy smlouvu podepsal kupující, nebo již před tím. Z okolnosti, že kupní smlouva nebyla podepsána smluvními stranami v týž den, lze dovodit, že její účastníci nejednali přímo a že tedy v souladu s tehdy platným ust. §45 obč. zák. bylo třeba návrh na uzavření smlouvy přijmout bez zbytečného odkladu. Pokud prodávající učinili (soudě podle jejich podpisu) návrh smlouvy dne 1.3. 1977 a dne 3.3. 1977 – tedy zcela nepochybně bez zbytečného odkladu – byl návrh přijat, byla smlouva uzavřena v naprostém souladu se zákonem. Na tomto závěru pak nemůže změnit nic ani skutečnost, že jeden z prodávajících zemřel poté, kdy sám smlouvu podepsal. Z žádného zákonného ustanovení totiž nelze dovodit, že by návrh na uzavření kupní smlouvy o převodu nemovitostí smrtí prodávajících zanikl, naopak, vzhledem k tomu, že zde šlo o závazek (přesněji právní úkon) vztahující se k věcnému právu, je zřejmé, že tento úkon zavazoval i dědice zemřelého. Odvolací soud proto uzavírá, že kupní smlouva, kterou A., J. a Ž. P. v březnu 1977 uzavřeli se střední dráhou, byla platná a účinná, a že na základě této smlouvy se vlastníkem ve výroku označeného pozemku stala Česká republika s právem hospodaření pro právního předchůdce žalobce.“
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Prvně uvedený dovolací důvod spatřuje dovolatel v tom, že v rozporu s §120 o.s.ř. nebyly zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci a nebyl proveden navržený důkaz. Podstatou celé věci je od počátku stejné tvrzení dovolatele, že v době podpisu smlouvy byl pan Josef Prašivka již mrtev a smlouva tedy nemohla nabýt účinnosti. Není dále zřejmé, kdo podepsal smlouvu za žalobce a zda byl k tomuto úkonu oprávněn. Dovolatel dále tvrdil, že přes všechny ostatní okolnosti držel předmětnou nemovitost po zákonnou dobu v dobré víře a svědčí mu tak vydržení předmětného pozemku. Ani tímto procesním stanoviskem dovolatele se soudy nezabývaly. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem vyplývá z nepřípadné analogie s rozhodnutími Nejvyššího soudu (ve věcech sp. zn. 22 Cdo 91/2000, 22 Cdo 1205/2001 atd.), které se však týkaly situace, kdy nebylo sporu o platnosti a účinnosti samotné smlouvy a řešilo se vždy pouze to, zda v daném případě bylo potřeba smlouvu o převodu vlastnictví nemovitostí registrovat. Odvolací soud v rozsudku vytvořil právně vadnou konstrukci pomocí §45 obč. zák., kdy nesprávně dovodil, že návrh smlouvy lze přijmout i od mrtvé fyzické osoby. Dovolatel dále namítá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je pro absenci posouzení právně významných skutečností, kdo podepsal za žalobkyni předmětnou kupní smlouvu, a dále otázky týkající se vydržení, nepřezkoumatelný. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu l dalšímu řízení.
Žalobkyně se k podanému dovolání dovolatele písemně nevyjádřila.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel Nejvyšší soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 12, věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), která byla v souladu se zákonem zastoupena advokátem (§§241 odst. 1 o.s.ř.), a že jde o rozsudek, pro kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), a dospěl poté k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Dovolatel v dovolání uplatnil již shora uvedené dva dovolací důvodu. Relevantním v dané věci shledal Nejvyšší soud dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení v otázce uzavření kupní smlouvy, jejímž předmětem měl být převod vlastnictví k předmětnému pozemku.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, popřípadě ji na skutkový stav nesprávně aplikoval.
Jak již bylo shora uvedeno, odvolací soud při meritorním posouzení vycházel ze skutkových zjištění, která učinil na základě provedeného dokazování soud prvního stupně. Tedy mimo jiné při rozhodování vycházel i ze skutkového zjištění, že jeden z prodávajících – J. P. – „smlouvu podepsal“ , resp. společně s dalšími prodávajícími coby oferent podepsal návrh kupní smlouvy dne 1. března 1977, kterou kupující „Československé státní dráhy, Střední dráha, Správa dráhy v Olomouci, PSČ 772 58“ – právní předchůdkyně žalobkyně - akceptovala podpisem dne 3. března 1977, kdy (téhož dne) zemřel J. P. Odvolací soud s odkazem na tehdy platné znění §45 obč. zák. pak konstatoval, že tato smlouva byla uzavřena v souladu se zákonem, na čemž nic nemohla změnit ani okolnost smrti jednoho z prodávajících.
V době, kdy podle odvolacího soudu mělo dojít k uzavření předmětné kupní smlouvy, občanský zákoník v následujících ustanoveních stanovil tato hmotněprávní pravidla chování:
„§44
Smlouva je uzavřena, jakmile se účastníci shodnou na jejím obsahu, pokud zákon nevyžaduje splnění dalších náležitostí.
§45
(1) Návrh na uzavření smlouvy je třeba přijmout ve lhůtě určené navrhovatelem. Není-li lhůta určena, je třeba návrh přijmout ihned, jednají-li účastníci přímo; jinak je třeba jej přijmout bez zbytečného odkladu. Návrh je přijat okamžikem, kdy přijetí návrhu došlo navrhovateli.
(2) K uzavření smlouvy nedojde, je-li návrh přijat opožděně nebo požaduje-li druhý účastník změny; takový projev je novým návrhem.
(3) Dokud návrh nebo jeho přijetí nedojde druhému účastníkovi, mohou účastníci od svých projevů ustoupit.“
Z citované právní úpravy vyplývá, že předpokladem vzniku každé smlouvy je shoda vůle obou stran (smluvní souhlas – konsens), a že nezbytným právním úkonem ke vzniku smlouvy je přijetí návrhu. K uzavření smlouvy mezi nepřítomnými účastníky ovšem nedojde již tím, že navrhovatelem (oferentem) učiněný návrh smlouvy je akceptován druhou stranou, jíž byl tento návrh určen (tj. adresátem návrhu, resp. oblátem), nýbrž až okamžikem, kdy přijetí návrhu došlo navrhovateli; teprve tímto časovým okamžikem k dojde k právní perfekci uzavření smlouvy ve smyslu §45 odst. 1 věty první obč. zák.
Z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu přitom vyplývá, že odvolací soud při právním posouzení věci zcela pominul právní režim ve smyslu §45 odst. 1 věty třetí obč. zák. v tehdy platném znění, v důsledku čehož nezohlednil ani uvedenou právní událost – smrt Josefa Prašivky, jednoho z prodávajících, k níž mělo dojít dne 3. března 1977, tedy v den, kdy kupující strana měla již (ze strany prodávajících) učiněný návrh akceptovat. Absence zhodnocení uvedené právní skutečnosti v intencích dikce §45 odst. 1 obč. zák. tak již sama o sobě založila opodstatněnost dovolatelem uplatněného dovolacího důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť otázka právní perfekce uzavření uvedené převodní smlouvy je esenciální pro posouzení otázky vlastnictví k předmětnému pozemku.
Rozsudek odvolacího soudu tudíž není správný; Nejvyšší soud jej proto ve smyslu §243b odst. 2, část věty za středníkem, o.s.ř. zrušil. Jelikož důvody zrušení rozsudku odvolacího soudu platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud z téhož důvodu přistoupil i ke kasaci tohoto rozsudku (§243b odst. 3, věta druhá, o.s.ř.) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d ost. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. října 2010
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu