ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.3309.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 3309/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobců a) M. D. , a b) Občanské demokratické strany , IČO: 16192656, se sídlem v Praze 1, Jánský vršek 13, obou zastoupených JUDr. Petrem Tomanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, proti žalovanému MUDr. D. R. , zastoupenému JUDr. Janem Machem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 28, o ochranu osobnosti a o ochranu dobré pověsti právnické osoby, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 117/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. ledna 2008, č.j. 1 Co 318/2007-105, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žalobce a) je povinen zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalovaného částku 4.860,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Macha, advokáta se sídlem v Praze 1, Vodičkova 28.
III. Žalobce b) je povinen zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalovaného částku 3.060,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Macha, advokáta se sídlem v Praze 1, Vodičkova 28.
Stručné odůvodnění
podle §243c odst. 2 o.s.ř. :
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. června 2007, č.j. 36 C 117/2006-79, zamítl žalobu, aby žalovaný zaslal ve výroku uvedenou omluvu určenou žalobci M. D. podle §13 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), a aby mu zaplatil částku 50.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 o.z. (výroky I. a II.), dále aby žalovaný zaslal ve výroku uvedenou omluvu určenou žalobci Občanské demokratické straně, a aby mu zaplatil částku 100.000,- Kč z titulu přiměřeného zadostiučinění podle §19b odst. 3 o.z. (výroky III. a IV.). Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. ledna 2008, č.j. 1 Co 318/2007-105, uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný v napadených zamítavých výrocích ve věci samé týkajících se požadovaných omluv (výroky I. a III.), změnil výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, dospěl k závěru, že výrok žalovaného, že se žalobci dopustili korupčního jednání, není neoprávněným zásahem do osobnostních práv prvního žalobce chráněných ustanovením §11 o.z. a do dobré pověsti druhého žalobce chráněné ustanovením §19b o.z. Odvolací soud výslovně uvedl, že soud prvního stupně zjistil, na základě jím provedených a v odůvodnění jeho rozsudku uvedených důkazů, správně skutkový stav věci, spočívající v tom, že se žalovaný vyjádřil dne 13.12.2006 v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky o žalobcích, že se dopustili korupčního jednání, a toto jeho vyjádření pak bylo reprodukováno řadou tištěných i elektronických médií. Dovodil, že šlo o kritický hodnotící soud. Toto vyjádření nelze posuzovat jako izolované tvrzení, ale je třeba vycházet z jeho celkového i celospolečenského kontextu v rámci diskuze o vystoupení poslanců M. a P. z poslaneckého klubu ČSSD a jejich podpoře vládě druhé žalobkyně. Jako podklad pro svůj hodnotící úsudek uváděl žalovaný právě podporu vlády druhé žalobkyně poslanci opoziční strany, ve vyjádření vyzval poslance M., aby „sdělil občanům, co za to od druhé žalobkyně dostal, aby věděli proč to dělá, co za to dostal, jaké výhody nebo jaké další možnosti mu ODS nabídla,“ s tím, že důkazy o uplácení nemá, že vychází z chování poslance M. i z toho, že o přetahování sociálních demokratů nedávno hovořil první žalobce ( www.ctk.cz ze 13.12.2006). Uváděl přitom, že jde o jeho hodnocení „Já osobně jsem přesvědčen......že chování pana M. je důkazem korupční snahy ODS, pana D. a lidí kolem něho rozleptat sociální demokracii“ (zprávy.idnes.cz ze 14.12.2006). Z nesporné skutečnosti, že poslanci opoziční strany podpořili vládu druhé žalobkyně, že s nimi předtím první žalobce o této podpoře hovořil a připustil jejich politické, nikoli peněžní, požadavky (deník Mladá fronta Dnes ze dne 27.11.2006), vyplývá, že pro expresivní, polemické a kontroverzní hodnocení měl žalovaný reálný podklad. Odvolací soud připomněl, že nadnesené a přehánějící názory, dokonce i názory někoho urážející, jsou-li proneseny ve veřejné či politické debatě, jsou názory ústavně chráněnými již vzhledem k významu svobody projevu v demokratické společnosti (čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Omezení svobody projevu je proto výjimkou, kterou je nutno interpretovat restriktivně a lze ji ospravedlnit pouze kvalifikovanými okolnostmi, které však v projednávané věci nejsou dány již s ohledem na postavení účastníků řízení (politici a politické strany), kteří právě z titulu svého postavení jsou povinni snášet větší rozsah kritiky než ti, kteří do politického prostoru nevstoupili a dále nejsou dány i proto, že z daných souvislostí, za nichž žalovaný svá tvrzení uskutečnil, muselo být průměrnému posluchači (čtenáři) zřejmé, že použitý výraz o korupčním jednání nebyl učiněn ve smyslu trestněprávním, ale politickém, v rámci politické debaty, v níž používání nadsázky není neobvyklé (např. spálená země, krádež století, atp.). Odvolací soud nadto poukázal i na to, že žalobci z titulu svého postavení mají dostatek možností, jak mediálně prezentovat svůj nesouhlas s názory žalovaného, což ostatně v dané věci bezprostředně po vyjádření žalovaného v rámci obrany proti jeho výrokům také učinili.
Uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze žalobci napadli dne 1. dubna 2008 dovoláním (doplněném podáním ze dne 30. června 2008), jehož přípustnost odvozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), neboť mají zato, že toto rozhodnutí má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam. Jako výlučný výslovně uplatňují dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. mají zato, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že ve výše popsaném případě šlo o kritický hodnotící soud žalovaného. Jsou také přesvědčeni, že odvolací soud i soud prvního stupně daly bezdůvodně přednost právu žalovaného na svobodu projevu před právem žalobců na ochranu osobnosti, resp. na ochranu dobré pověsti právnické osoby. Dovolatelé navrhují, aby rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. ledna 2008 byl zrušen, a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se prostřednictvím svého zástupce vyjádřil žalovaný podáním ze dne 16. června 2008 a navrhl, aby bylo odmítnuto nebo případně zamítnuto. Dovozuje, že napadené rozhodnutí ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Základem rozhodnutí odvolacího soudu v předmětné věci žaloby na ochranu osobnosti a dobré pověsti právnické osoby jsou přesně vymezená skutková zjištění (konkrétně: „poslanci opoziční strany podpořili vládu druhé žalobkyně poté, co s nimi první žalobce hovořil, přičemž sám připustil jejich politické, nikoli peněžní, požadavky,“ apod.), a dále pak úvaha, že výrok žalovaného, že on „je osobně přesvědčen …, že chování pana M. je důkazem korupční snahy ODS, pana D. a lidí kolem něho rozleptat sociální demokracii“ , je v souzeném případě kritickým hodnotícím soudem. Podle odvolacího soudu měl žalovaný reálný podklad, jímž předmětné expresivní hodnocení odůvodnil; nadto žalobci jako politik, resp. politická strana, jsou povinni snášet větší rozsah kritiky, a to i co do její expresivity. Rozhodnutí tak přiléhavě vychází z úpravy §11násl. o.z. a je v souladu i s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ČR (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. prosince 2002, sp.zn. 28 Cdo 1524/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. června 2005, sp. zn. 30 Cdo 1872/2004, usnesení téhož soudu ze dne 18. listopadu 2009, sp.zn. 30 Cdo 830/2008, - tj. v tomto případě ve výslovně dovolateli zmíněné věci v dovolání, apod.). Není proto naplněn dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Jestliže pak z obsahu dovolání vyplývá (byť dovolatelé to v doplňku dovolání v zásadě jinak vylučují) dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. (§41 odst. 2 téhož zákona), nemohlo by k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona. Dovolací soud rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalovanému vznikly náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč, resp. 2.250,- Kč (srov. §2 odst. 1, §6 odst. 1 písm. b), §8, §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006) a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 4.050,- Kč, resp. 2.550,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty představována částkou 4.860,- Kč, resp. 3.060,- Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. října 2010
JUDr. Pavel Pavlík, v. r. předseda senátu