ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.3319.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 3319/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobců a) Ing. P. S., a b) Ing. E. S., obou zastoupených JUDr. Janem Kuželem, advokátem se sídlem v Praze 8, Nad Šutkou 1811/12, proti žalovaným 1) P. B., a 2) J. B., obou zastoupených JUDr. Soňou Šamalovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Sokolovská 38/24, o neúčinnost právního úkonu , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 78/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2008, č.j. 21 Co 27/2008-152, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.870,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Soni Šamalové, advokátky se sídlem v Praze 8, Sokolovská 38/24.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.) :
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. dubna 2008, č.j. 21 Co 27/2008-152 k odvolání žalobců potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. dubna 2007, č.j. 43 C 78/2003-111 ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. září 2007, č.j. 43 C 78/2003-130, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že dohoda o převodu členských práv a povinností, uzavřená mezi žalovanými a K. B. a J. B. dne 29.11.2000 je vůči žalobcům právně neúčinná a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, že žalovaní, syn a snacha dlužníka, nemohli případný dlužníkův úmysl zkrátit žalobce jako věřitele ani při náležité pečlivosti poznat [§42a odst.2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“)], když tento úmysl, který se sice v případě osob blízkých presumuje, nebyl ani v řízení prokázán, naopak ze zjištění o skutkovém stavu věci vyplynulo, že ani neexistoval a dále, že uzavřením dohody o převodu členských práv a povinností nedošlo ke zkrácení pohledávky žalobců (§42a odst. 1 o.z.), když ji bylo možno uspokojit z jiného majetku dlužníka (konkrétně rodinného domu v Ú., který je v jeho vlastnictví). Odvolací soud rovněž vzal v úvahu, že pohledávka žalobců se stala vymahatelnou až dnem 4. dubna 2007, tedy šest a půl roku po uzavření předmětné dohody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), když se domnívají, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam a podávají je z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Pochybení odvolacího soudu spatřují v tom, že v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, se zabýval otázkou, zda existoval úmysl dlužníka zkrátit žalobce a nikoli otázkou, zda žalovaní vynaložili náležitou pečlivost k tomu, aby mohli tento úmysl dlužníka seznat. Za nesprávný považují i závěr odvolacího soudu, že žalobci mohou dosáhnout uspokojení své pohledávky i z jiného majetku dlužníka, který je podle jejich názoru v rozporu s ustanovením §42a odst. 1 o.z. a navíc možnost takového uspokojení nebyla v řízení dostatečně prokázána.
Žalovaní se ve svém vyjádření ztotožnili z rozhodnutím odvolacího soudu a navrhli, aby dovolaní bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Výklad ustanovení §42a o.z. provedený odvolacím soudem není v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, podle níž se žalovaná, dlužníkovi blízká osoba odpůrčí žalobě ubrání, jen jestliže prokáže, že úmysl dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nemohla i při náležité pečlivosti poznat a dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil. K tomu, aby odpůrčí žaloba byla úspěšná, musí obě uvedené podmínky – tedy úmysl dlužníka, který žalovaný při náležité pečlivosti mohl rozpoznat a zmenšení dlužníkova majetku - být splněny současně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 6. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3039/2007, popř. rozsudek ze dne 5.5. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2435/2006).
Pokud žalobci nesouhlasí se skutkovými závěry, podrobují tak kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Žalobci tedy fakticky též uplatňují dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobců nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3, a dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud ČR je proto jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věty první o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalovaným vznikly náklady spojené s jejich zastoupením advokátem spočívající v paušální odměně ve výši 2.925,- Kč [srov. §8, §14 odst. 1, §18 odst. 1, §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb.] a náhrady hotových výdajů podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300,- Kč. Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 3.225, Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty, jejímž plátcem je zástupce žalovaných, představována částkou 3.870,- Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. května 2010
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu