ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.3349.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 3349/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobkyně J. M. K. , zastoupené JUDr. Jarmilou Vilímkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Řeznická 3, proti žalované České republice , za niž jedná Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 1, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 88/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. února 2007, č. j. 1 Co 366/2006-73, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.) :
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 7. 2006, č. j. 37 C 88/2005-59, zamítl žalobu na zaplacení 500.000,- Kč a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. února 2007, č. j. 1 Co 366/2006-73, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), neboť se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v řízení nebyl prokázán zásah do osobnostního práva žalobkyně, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že předmětem všeobecného osobnostního práva je osobnost každé fyzické osoby jako individuality vytvářená jednotlivými hodnotami tvořící celistvost osobnosti v její fyzické a psychicko-morální jednotě. Hodnoty tvořící integritu fyzické osoby vypočítává ustanovení §11 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) pouze příkladmo, jak je zřejmé z užití slova „zejména“. Kromě vyjmenovaných hodnot (život, zdraví, občanská čest a lidská důstojnost, soukromí, jméno, projevy osobní povahy), jsou tedy chráněny i další hodnoty vztahující se k integritě osobnosti , jako je např. osobní svoboda, rovnost fyzických osob apod. Pro tato práva je charakteristické, že jsou spjata s fyzickou osobou od jejího narození až do smrti a mají právní účinky vůči všem třetím subjektům. Osobnostními právy proto nemohou být práva, která fyzická osoba nabývá v průběhu života. Mezi tato práva náleží i právo na poskytnutí dávky sociální péče, za předpokladu, že jsou splněny zákonné podmínky pro její přiznání, avšak toto právo nenáleží mezi osobnostní práva, která jsou předmětem občanskoprávní ochrany, neboť nemá ryze osobní povahu; není totiž spjato s integritou fyzické osoby a nelze je proto směšovat s osobnostními právy chráněnými ustanovením §11 a násl. o.z. Žalobkyní v žalobě popsaný postup žalované týkající se ukončení její evidence jako uchazečky o zaměstnání, jehož důsledkem bylo, že po dobu tří měsíců nepobírala dávky sociální péče, nelze ani podle názoru odvolacího soudu vzhledem k shora vymezenému pojmu všeobecného osobnostního práva kvalifikovat jako neoprávněný zásah do jejích osobnostních práv z hlediska ustanovení §11 o.z. Jestliže v řízení nebyl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně, nelze dovodit ani odpovědnost žalované podle ustanovení §13 o.z.
Rozsudek odvolacího soudu byl žalobkyni doručen dne 29. 3. 2007.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. února 2007, č. j. 1 Co 366/2006-73, podala žalobkyně dne 7. 5. 2007 dovolání doplněné podáním její soudem ustanovené zástupkyně ze dne 23. 4. 2008, v němž navrhla zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání dovodila z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a vyslovila názor, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Uplatnila dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř., neboť řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dále rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Dovolací soud poté, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, shledal, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Otázku výkladu ustanovení §11 a násl. o. z. odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. ledna 2002, sp. zn. 28 Cdo 95/2002, rozsudek téhož soudu ze dne 21. prosince 2004, sp. zn. 30 Cdo 1526/2004, nebo usnesení téhož soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 30 Cdo 111/2006). Jestliže z obsahu dovolání vyplývá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (§41 odst. 2 o.s.ř.), nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s §218 písm. c) o.s.ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věty první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 o.s.ř. a §151 o. s. ř. Žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2010
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu