ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.354.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 354/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobce Ing. L. M., zastoupeného JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem se sídlem Moravská Ostrava, Puchmajerova 7, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 750.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 23/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 10. 2007, č.j. 23 C 23/2007 – 16 a Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2008, č.j. 29 Co 118/2008 – 33, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 10. 2007, č.j. 23 C 23/2007 – 16 se zastavuje .
II. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2008, č.j. 29 Co 118/2008 – 33 se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Soud I. stupně zamítl výše uvedeným rozsudkem žalobu na zaplacení částky 750.000,- Kč s příslušenstvím jako náhrady nemateriální újmy, kterou měl žalobce utrpět tím, že v řízení vedeném jím u Krajského soudu v Ostravě původně pod sp. zn. 1 Ro 355/2002 a následně pod sp. zn. 11 Cm 207/2002 bylo porušeno právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. V odůvodnění svého rozsudku vyšel soud I. stupně ze zjištění, že řízení před Krajským soudem v Ostravě bylo zahájeno dne 16. 5. 2002 a dosud nebylo skončeno. Délka řízení je však zapříčiněna téměř výlučně chováním žalobce, který neplní své procesní povinnosti či zneužívá svých procesních práv (např. opakovanými žádostmi o odročení jednání). Jeho chování tak představuje ve vztahu k celkové délce řízení objektivní faktor, který státu přičítat nelze. K porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě proto nedošlo.
Odvolací soud se s napadeným rozsudkem zcela ztotožnil s rozhodnutím soudu I. stupně, na které pro stručnost odkázal.
Oba rozsudky napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Otázky, které rozhodly soudy dle žalobcova názoru v rozporu s hmotným právem a jimž přikládá žalobce zásadní právní význam, formuloval takto: zda lze ve finančním vyjádření stanovit spravedlivě základní sazbu morální újmy utrpěné v důsledku délky řízení, od níž je možno dále rozvinout úvahu o stanovení konečné majetkové satisfakce v rozhodnutí soudu a zda za morální újmu v důsledku průtahu řízení je povinností soudu vždy přiznat majetkovou satisfakci v penězích.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o.s.ř.“.
Žalobce výslovně napadá dovoláním i rozsudek soudu I. stupně. Vzhledem k tomu, že funkční příslušnost dovolacího soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána, dovolací soud řízení o tomto dovolání podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. zastavil pod bodem I. výroku tohoto rozsudku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.9.2003, sp.zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47, ročník 2006). Ve zbylé části se dovolací soud zabýval již jen dovoláním žalobce proti rozsudku odvolacího soudu.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Dovolatel v posuzované věci předkládá dovolacímu soudu dvě otázky, kterými vymezil rozsah dovolacího přezkumu a u nichž dovozuje zásadní právní význam. Ten u nich ale dovodit nelze z důvodu, že na jejich řešení odvolací soud svůj rozsudek nezaložil. Zásadní pro posouzení nároku žalobce byla totiž otázka, zda v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě vůbec bylo porušeno jeho právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Teprve v případě kladné odpovědi na tuto otázku, již však soudy obou stupňů zodpověděly záporně, by bylo možno vést úvahy o způsobu přiměřeného zadostiučinění za porušení daného práva, popř. v penězích vyjádřené výši tohoto zadostiučinění, jak se toho domáhá žalobce. Vyřešení žalobcem předložených otázek se proto nemůže projevit v jeho poměrech, což činí dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, je navíc dovolání absolutně nepřípustné (srov. k tomu i usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 5, ve spojení s §218 písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné odmítl, jak je uvedeno pod bodem II. výroku.
Dovolací soud podle §243b odst. 5, ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. nepřiznal pod bodem III. výroku žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť na straně žalované, které by jinak právo na náhradu nákladů dovolacího řízení přináleželo, žádné náklady dovolacího řízení neshledal.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 5. října 2010
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu