ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.3776.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 3776/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka ve věci žalobkyně M. H., zastoupené JUDr. Boženou Zmátlovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Dvořákova 5, proti žalované L. R. , zastoupené JUDr. Katarínou Zouharovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Halounova 6, o určení neúčinnosti části kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp.zn. 8 C 8/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 21. října 2008, č.j. 54 Co 177/2008-118, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 21. října 2008, č.j. 54 Co 177/2008-118 a rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 14. května 2008, č.j. 8 C 8/2007-90 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Jihlavě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě (dále již „soud I. stupně“) rozsudkem ze dne 14. května 2008, č.j. 8 C 8/2007-90 zamítl žalobu na určení, že „ kupní smlouva, uzavřená dne 19.6.2006 mezi P. a H. R. jako prodávajícími a žalovanou L. R., jako kupující, o převodu bytové jednotky č. 1948/12, nacházející se v domě č.p. 1948, postaveném na pozemku p.č.4088 a spoluvlastnickému podílu o velikosti 847/9345 na pozemku p.č. 4088 a společných částech domu č.p. 1948, postaveném na pozemku p.č. 4088, všem nemovitostí nacházejících se v obci a katastrálním území Jihlava, je vůči žalobkyni neúčinná v části, kterou byl na žalovanou převeden spoluvlastnický podíl o velikosti jedné poloviny H. R. “ (výrok I), a současně rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). Po provedeném řízení soud I. stupně uzavřel, že podáním odporu H. R. proti platebnímu rozkazu v zákonné lhůtě došlo ke zrušení platebního rozkazu. „Jestliže pak doposud nebylo ve věci samé vydáno další rozhodnutí, učinil soud závěr, že pohledávku žalobkyně vůči H. R. ve výši 220.000,- Kč s přísl. nelze v tuto chvíli považovat za vymahatelnou.“ Nebyl tak splněn jeden ze zákonných předpokladů odporovatelnosti a proto již z tohoto důvodu bylo třeba žalobu jako nedůvodnou zamítnout.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (dále již „odvolací soud“), v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé potvrdil (výrok I.) a současně rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). V odůvodnění odvolací soud uvedl, že „ soud I. stupně učinil správný závěr, pokud dovodil, že platební rozkaz Okresního soudu v Jihlavě, č.j. 25 Ro 1001/2006-19 ze dne 5.9.2006 není pravomocný a vykonatelný “ a že „ své závěry vyložil zcela logickým způsobem a proto se s nimi odvolací soud ztotožňuje “.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.] a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2. písm. b) o.s.ř.]. Zejména namítá, že soud I. stupně dospěl ke svým závěrům (o tom, že platební rozkaz byl zrušen, rozhodnutí je tudíž nevykonatelné, pohledávka žalobkyně není vymahatelná a nebyl tedy splněn jeden ze zákonných předpokladů odporovatelnosti) aniž provedl jakékoli dokazování, vyjma konstatování některých listin ze spisu 25 Ro 1001/2006 a jako předběžnou otázku řešil věc, která je předmětem samostatné žaloby. I kdyby tvrzení soudu bylo opodstatněné a platební rozkaz byl skutečně zrušen, postupoval soud I. stupně nesprávně, neboť měl v souladu s ust. §42a obč. zák. v návaznosti na ust. §109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. řízení přerušit a vyčkat rozhodnutí v tomto řízení, jestliže je v něm řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Odvolacímu soudu pak stejně tak vytýká, že jeho závěr o tom, že platební rozkaz není pravomocný, není v dané věci rozhodující, neboť i kdyby tomu tak bylo, soud měl jednoznačně prokázáno a doloženo, že je vedeno soudní řízení, ve kterém žalobkyně uplatňuje svoji pohledávku a byly zde tedy důvody pro postup dle §109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského osudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání není v této věci přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání tedy může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek. Dovolatel je proto oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, a je-li dovolání přípustné, též z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (§242 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 o.s.ř.). Přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o.s.ř.). Z toho mimo jiné vyplývá, že dovolací soud může při zkoumání správnosti názoru odvolacího soudu řešit jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv.
Obsah dovolání opravňuje závěr, že žalobkyně uplatnila z hlediska uvedených podmínek přípustnosti, jako relevantní dovolací důvod, jen nesprávné právní posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Žalobkyně v dovolání vytýká odvolacímu soudu, že věc posoudil v rozporu s konstantní judikaturou v závěrech týkajících se ustanovení §42a odst. 1 obč. zák. ve vztahu k ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o.s.ř., když ze skutečnosti, že žalobkyně v době rozhodování soudu neprokázala existenci vymahatelné pohledávky, dovodil závěr, že odpůrčí žaloba nemohla být úspěšná z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace, ačkoli v řízení byly prokázány okolnosti pro přerušení řízení.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.], neboť řeší právní otázku pro rozhodnutí věci určující – týkající se ustanovení §42a odst. 1 obč. zák. ve vztahu k ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. – jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, a dovolání je proto přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24.9.1997, sp.zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod číslem 101, ročník 1997, číslo sešitu 13).
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle ustanovení §42a odst. 1 obč. zák. věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o.s.ř., pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu.
Požadavek, aby pohledávka věřitele byla vymahatelná, obsažený v ustanovení §42a odst. 1 obč. zák., nevymezuje podmínku odporovatelnosti právním úkonům dlužníka, ale aktivní věcnou legitimaci k odpůrčí žalobě; podmínky, za nichž věřitel může právním úkonům dlužníka odporovat, určuje ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. Právní úkon dlužníka je za podmínek uvedených v ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. odporovatelný nejen tehdy, jestliže pohledávka věřitele byla vymahatelnou již v době, kdy byl učiněn, ale i v případě, že byl učiněn dříve, než se věřitelova pohledávka za dlužníkem stala vymahatelnou. Odpůrčí žalobě lze vyhovět tehdy, jestliže pohledávka žalujícího věřitele byla vymahatelnou v době rozhodování soudu. V případě, že v době rozhodování soudu o odpůrčí žalobě není pohledávka žalobce za dlužníkem ještě vymahatelná a že se žalobce domáhá přiznání této pohledávky v jiném řízení (například u soudu), je zpravidla dán důvod k přerušení řízení o odpůrčí žalobě podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. V řízení, v němž se projednává přiznání pohledávky žalobce za jeho dlužníkem a v němž má být o něm rozhodnuto, je totiž nepochybně řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu o odpůrčí žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22.6.2001, sp.zn. 21 Cdo 2285/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky pod číslem 12, ročník 2003, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.11.2006, sp.zn. 30 Cdo 1214/2006 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.11.2008, sp.zn. 21 Cdo 5083/2007).
Z uvedených závěrů ustálené judikatury Nejvyššího soudu při svém rozhodování odvolací soud z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nevycházel. Soud I. stupně shledal, že „ podáním odporu proti platebnímu rozkazu H. R. v zákonné lhůtě došlo ke zrušení platebního rozkazu a jestliže pak doposud nebylo ve věci samé vydáno další rozhodnutí, nelze pohledávku žalobkyně vůči H. R. ve výši 220.000,- Kč s přísl. považovat v tuto chvíli za vymahatelnou a nebyl tak splněn jeden ze zákonných předpokladů odporovatelnosti “. Odvolací soud se ztotožnil s těmito závěry soudu I. stupně a veden tak nesprávným právním názorem, který je v rozporu s ustálenou soudní praxí, se nezabýval otázkou, zda by řízení o této věci nemělo být podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. přerušeno až do pravomocného skončení věci, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 25 Ro 1001/2006.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem o.s.ř. zrušil, aniž by se již zabýval ostatními dovolacími námitkami. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu v Jihlavě k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.) a přihlédne ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 část věty za středníkem o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. května 2010
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu