ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.4231.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 4231/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka ve věci žalobce PRAMEN JINDŘICHŮV HRADEC, státní podnik v „likvidaci“, se sídlem v Jindřichově Hradci, Masarykovo náměstí 168/II, IČ: 00092924, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Vrázova 7, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce JUDr. M. H., správce konkursní podstaty úpadkyně LIKOS, s.r.o. v likvidaci, IČ: 47537647, se sídlem správce konkursní podstaty v Blatné, J. P. Koubka 81, proti žalované DANESA, s.r.o., se sídlem v Praze 5, Elišky Přemyslovny 1335, IČ: 25605674, zastoupené JUDr. Martinem Horčicem, advokátem se sídlem v Kolíně IV, Politických vězňů 27, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 5 C 164/2000, o dovolání žalobce a vedlejšího účastníka proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. července 2008, č.j. 21 Co 227/2008-269, takto:
I. Dovolání vedlejšího účastníka se odmítá .
II. Dovolání žalobce se zamítá.
III. Žalobce a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.760,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Martina Horčice, advokáta se sídlem v Kolíně IV, Politických vězňů 27.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou doručenou Okresnímu soudu Praha – východ dne 25.8.2000 určení neúčinnosti kupní smlouvy uzavřené 17.12.1997 mezi společností DANESA, s.r.o., jako kupující a společností LIKOS, s.r.o., jako prodávající, ohledně blíže označených nemovitostí s tím, že má vůči společnosti LIKOS, s.r.o. vymahatelné pohledávky a předmětná kupní smlouva zkracuje jejich uspokojení.
Žalovaná založila svoji procení obranu mimo jiné na tvrzení, že se v daném případě jednalo o prodej části podniku, nikoliv o prodej nemovitostí s tím, že na věc se vztahuje ustanovení §476 a násl. obch. zák. a že nebyla zachována lhůta k uplatnění nároku žalobce.
Okresní soud Praha – východ rozsudkem ze dne 23. ledna 2008, č.j. 5 C 164/2000-222, určil, že je vůči žalobci právně neúčinná kupní smlouva uzavřená dne 17.12.1997 mezi firmou DANESA, s.r.o., jako kupující a firmou LIKOS, s.r.o., jako prodávající, ohledně nemovitostí blíže označených v rozsudečném výroku (výrok I.). Současně uložil žalované povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci 16.397,90,- Kč a vedlejšímu účastníku na straně žalobce 3.922,30,- Kč (výroky II. a III.).
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce má za společností LIKOS, s.r.o. (dále též „dlužník“), vymahatelné pohledávky přiznané pravomocnými rozhodnutími soudu. Dlužník převedl odporovatelnou smlouvou předmětné nemovitosti na společnost DANESA, s.r.o., když v době převodu byla jednatelkou obou společností Ing. H. Soud prvního stupně projednávanou věc posoudil podle ustanovení §42a obč. zák. a dovodil, že Ing. H. je třeba považovat za osobu blízkou ve smyslu ustanovení §116 a §117 obč. zák. Z tohoto hlediska se žalované nepodařilo prokázat, že nemohla rozpoznat úmysl dlužníka zkrátit věřitele ani při vynaložení náležité pečlivosti dle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. Námitka žalované, že v projednávané věci nešlo o prodej nemovitostí, ale o prodej části podniku, v řízení nebyla prokázána, neboť tato skutečnost nevyplývá z obchodního rejstříku.
K odvolání žalobce a žalované Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na určení, že kupní smlouva uzavřená dne 17.12.1997 mezi společností DANESA, s.r.o., jako kupující a společností LIKOS, s.r.o., jako prodávající, ohledně nemovitostí blíže označených v rozsudečném výroku, je ve vztahu k žalobci právně neúčinná (výrok I.). Současně zavázal žalobce a vedlejšího účastníka na straně žalobce zaplatit žalované společně a nerozdílně náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 44.528,37,- Kč (výrok II.).
Odvolací soud se nejdříve zabýval otázkou, zda je dán naléhavý právní zájem na určení, že odporovatelná kupní smlouva je ve vztahu k žalobci právně neúčinná. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 6.3.2001, sp. zn. 22 Cdo 797/2000, rozsudek ze dne 11.12.2002, sp. zn. 22 Cdo 1377/2001 a rozsudek ze dne 29.7.2003, sp. zn. 22 Cdo 1188/2003) dospěl k závěru, že v daném případě je naléhavý právní zájem dán.
Dále dovodil, že úprava odporovatelnosti ve smyslu ustanovení §478 obch. zák., a to s účinkem přechodu závazku při prodeji podniku (jeho části) z prodávajícího na kupujícího, je ve vztahu k ustanovení §42a obč. zák. úpravou speciální.
Z tohoto hlediska dospěl k závěru, že soud prvního stupně nedostatečně hodnotil skutková tvrzení žalovaného a označené důkazy o tom, že předmětné nemovitosti byly součástí části podniku prodávajícího dlužníka, kdy odporovatelnou smlouvou ze dne 15.12.1997 (správně 17.12.1997) byla prodávána část podniku dlužníka, a to divize organizačního a ekonomického poradenství s právním zajištěním, kdy součástí předmětu převodu byly jednak nemovitosti, jednak další závazky a pohledávky prodávajícího. V uvedeném rozsahu bylo na žalovaném břemeno tvrzení a důkazní o tom, že byla taková část podniku způsobilá prodeje.
Po poučení žalovaného dle ustanovení §118a odst. 1 až 3 o.s.ř. doplnil, resp. zopakoval dokazování a zjistil, že podle organizačních směrnic prodávajícího dlužníka, ve spojení s jeho účetními uzávěrkami a na základě předmětné smlouvy o prodeji části podniku, zde byla část společnosti dlužníka označována jako divize organizačního a ekonomického poradenství s právním zajištěním, která byla smlouvou ze dne 15.12.1997 (správně 17.12.1997) prodána kupující společnosti DANESA, s.r.o.
Podanou žalobu proto posoudil na rozdíl od soudu prvního stupně podle ustanovení §478 obch. zák. a uzavřel, že vzhledem k uplynutí prekluzivních lhůt zde stanovených zanikl nárok žalobce domáhat se u soudu odporu podle uvedeného ustanovení.
Proti tomuto rozsudku podali žalobce a vedlejší účastník dovolání.
Jeho přípustnost žalobce dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a podává je z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zejména namítá, že odvolací soud při svém rozhodování neaplikoval ustanovení §196a odst. 3 obch. zák., ve znění účinném k 17.12.1997. Z obsahu spisu vyplývá, že převod majetku proběhl mezi „osobami blízkými“ ve smyslu ustanovení §196a odst. 1 až 3. Na jedné straně vztahu stála společnost LIKOS, s.r.o., jejímž jménem jednala jednatelka Ing. D. H., a na druhé straně stála společnost DANESA, s.r.o., jejímž jménem rovněž jednala jednatelka Ing. D. H. Majetek, který byl převáděn mezi oběma společnostmi, přesahoval několikanásobně výši základního jmění (kterým se rozumí základní kapitál dle §108 obch. zák., ve znění účinném k 17.12.1997), přičemž pro naplnění podmínek ve smyslu ustanovení §196 odst. 3 obch. zák. postačí, aby převáděný majetek byl ve výši přesahující 1/10 základního jmění. Žalobce má za to, že nesplnění povinností předpokládaných ustanovením §196 obch. zák. zakládá absolutní neplatnost právního úkonu. Žalobce navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vedlejší účastník dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a podává je z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování dle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Zejména zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že v daném případě se jednalo o prodej části podniku. Navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce a vedlejšího účastníka jako nepřípustná odmítl.
Při posuzování uvedených dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou subjektivní a objektivní přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §240 odst.1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Podle ustanovení §93 odst.3 o.s.ř. v řízení má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po uvážení všech okolností.
Pravidlo uvedené v ustanovení §93 odst.3 o.s.ř., že vedlejší účastník má v řízení stejná práva a povinnosti jako účastník, kterého v řízení podporuje, se uplatní v průběhu (během) občanského soudního řízení. Na oprávnění vedlejšího účastníka podat opravné prostředky ustanovení §93 odst.3 o.s.ř. nedopadá; možnost vedlejšího účastníka podat odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně proto upravuje ustanovení §203 odst.1 o.s.ř. a podat žalobu na obnovu řízení nebo žalobu pro zmatečnost řeší ustanovení §231 odst.1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že zákon nestanoví, že by vedlejší účastník mohl podat též dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, byl v soudní praxi přijat (za pomoci argumentu e silentio legis) a nadále je přijímán jako správný závěr (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.5.2003 sp. zn. 25 Cdo 162/2003, které bylo uveřejněno pod č. 3 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004), podle kterého vedlejší účastník není (podle právní úpravy účinné od 1.1.2001) osobou oprávněnou k podání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu.
Protože k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není vedlejší účastník oprávněn (subjektivně legitimován), Nejvyšší soud jeho dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o.s.ř. odmítl.
Žalobce subjektivně přípustným dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změněn. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o.s.ř.).
Dovolatel v dovolání uplatňuje dovolací důvod, nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, přičemž namítá, že pro nesplnění podmínek předpokládaných ustanovením §196a obch. zák. je odporovatelná kupní smlouva ze dne 17.12.1997 absolutně neplatná.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že předmětnou kupní smlouvu ze dne 17.12.1997 je v daném případě třeba posuzovat jako smlouvu o prodeji části podniku, které lze odporovat podle ustanovení §478 obch. zák., jež je ve vztahu k institutu odporovatelnosti podle ustanovení §42a obč. zák. úpravou speciální s tím, že nárok žalobce domáhat se odporu u soudu podle ustanovení §478 obch. zák. zanikl pro uplynutí prekluzivních lhůt zde stanovených. Námitka uplatněná žalobcem v dovolání tento závěr odvolacího soudu nezpochybňuje, přičemž neplatnému právnímu úkonu nelze s úspěchem odporovat. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., a protože zjištěna nebyla ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl.
Protože dovolání vedlejšího účastníka na straně žalobce bylo odmítnuto a dovolání žalobce bylo zamítnuto, jsou žalobce a vedlejší účastník povinni ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. nahradit žalované náklady, které v dovolacím řízení vynaložila.
V dovolacím řízení vznikly žalované náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 4.500,- Kč (srov. §8, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), vše zvýšené o 20% DPH v částce 960,- Kč. Celkovou částku 5.760,- Kč jsou žalobce a vedlejší účastník povinni zaplatit v zákonné lhůtě (§160 odst. 1 o.s.ř.) společně a nerozdílně k rukám advokáta, který žalovanou v dovolacím řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. srpna 2010
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu