ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.4326.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 4326/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy ve věci L. L., v řízení zastoupeného opatrovnicí Hanou Němcovou, vyšší soudní úřednicí Okresního soudu v Ústí nad Labem , za účasti navrhovatelky L. L., zastoupené JUDr. Vladimírem Fialou, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Na Stráni 26, a nezletilé V. L., a nezletilé A. L., obou zastoupených opatrovníkem Magistrátem města Ústí nad Labem, o prohlášení za mrtvého vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 17 Nc 601/2004, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. listopadu 2007, č.j. 10 Co 406/2007-90, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. listopadu 2007, č.j. 10 Co 406/2007-90, a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. února 2007, č.j. 17 Nc 601/2004-74 se zrušují, a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení .
Odůvodnění:
Okresní soud Ústí nad Labem usnesením ze dne 6. února 2007, č.j. 17 Nc 601/2004-74, zastavil řízení o prohlášení L. L., za mrtvého; rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně poukázal na skutečnost, že návrh na zahájení tohoto řízení podala manželka jmenovaného L. L. dne 19. ledna 2004. Při svém rozhodování vyšel z ustanovení §7 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a §197 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Připomněl, že za mrtvou je možno prohlásit osobu, u níž je vysoce pravděpodobné, že již nežije. L. L. (s výjimkou jednoho neurčitého případu) nebyl od 3. února 2003 spatřen, resp. nikdo o jmenovaném nic neví, a jmenovaný se nikomu neozval. Podle soudu skutečnost, že po dobu čtyř let o panu L. nikdo nic neví a jeho pobyt ani pohyb není znám, sama o sobě neodůvodňuje jej prohlásit za mrtvého. Jde o osobu pouze dlouhodobě nepřítomnou, o které nejsou zprávy, a jejíž pobyt není znám. Soud má zato, že pan L. mohl mít v úmyslu uprchnout nebo se skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu, když jsou proti němu vedena trestní řízení majetkové povahy.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 21. listopadu 2007, č.j. 10 Co 406/2007-90, usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení §219 o.s.ř. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Dospěl tak (též) k závěru, že L. L. je od 3. února 2003, kdy byl naposledy spatřen svědky, nezvěstný, přičemž nebylo od uvedené doby zjištěno nic o jeho případném pohybu a pobytu, přičemž o něm nejsou od uvedeného dne žádné zprávy. Jmenovaný nebyl vypátrán policií, i přesto, že po něm bylo vyhlášeno celostátní pátrání jako po podezřelém ze spáchání trestného činu zpronevěry. Odvolací soud uzavřel, že L. L. (proto) měl důvod k tomu, aby se stal nezvěstným. Se zřetelem ke všem okolnostem případu nelze proto podle odvolacího soudu usuzovat, že L. L. již není naživu, když pouhá skutečnost, že je po dobu pěti let nezvěstný a nepodal o sobě zprávy blízkým osobám a nebylo (ani) nic vypátráno o jeho osobě Policií ČR, nepostačuje k závěru, že je mrtev.
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo doručeno zástupci navrhovatelky dne 12. prosince 2007, přičemž právní moci nabylo dne 17. prosince 2007.
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem napadla navrhovatelka dne 31. ledna 2008 dovoláním. Z dovolání vyplývá, že dovolatelka uplatňuje dovolací důvod ve sm ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., resp. též důvod podle odst. 3 téhož ustanovení. Poukazuje na situaci, která nastala tím, že pan L. je od 3. února 2003 nezvěstný, která se dotýká i zájmů jeho dětí. Poukazuje na nesprávný postup soudů, které nevycházely z ustanovení §196 a §198 o.s.ř. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud České republiky jako dovolací soud (§10a o.s.ř.) po té, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, konstatuje, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Pokud se týče otázky jeho přípustnosti, je třeba vzít v úvahu skutečnost, že zastavení řízení podle §197 o.s.ř. z důvodu, že nejsou splněny podmínky prohlášení za mrtvého je zvláštním důvodem zastavení řízení, které je posuzováno jako meritorní rozhodnutí. Jeho základem je závěr soudu o tom, že nejsou splněny hmotněprávní podmínky obsažené v §7 odst. 2 o.z. prohlásit fyzickou osobu za nezvěstnou.
Dovolací soud uvážil, že dovolání v této věci není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., avšak bylo shledáno přípustným podle ustanovení §237 písm. c) o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 3 téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní význam, protože otázku výkladu ustanovení §7 odst. 2 o.z. odvolací soud řeší v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud poté usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem přezkoumal v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení
§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tato vada pak skutečně dané řízení - jak bude zmíněno dále - poznamenala.
Pokud dovolání vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle ustanovení §7 odst. 2 věta třetí o. z. za mrtvou soud prohlásí také nezvěstnou fyzickou osobu, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem usoudit, že již nežije.
Zánik způsobilosti k právům a povinnostem nastává okamžikem smrti fyzické osoby. Okamžik smrti fyzické osoby je uveden v zápisu o ohledání mrtvého, který vyhotovuje lékař provádějící prohlídku mrtvoly. Tento okamžik je následně zapsán do úmrtního listu.
V případech, kdy smrt osoby nelze prokázat prohlídkou mrtvoly, nastupuje institut prohlášení za mrtvého, jehož lze užít ve dvou situacích:
a) jestliže smrt nelze zjistit na základě prohlídky mrtvoly, ale jinými důkazními prostředky lze prokázat smrt osoby (např. svědeckými výpověďmi), vydá soud rozhodnutí, kterým takovou fyzickou osobu prohlásí za mrtvou.
b) v případě nezvěstnosti osoby, tj. jestliže neexistují důkazy o smrti fyzické osoby, soud po marném uplynutí vyhláškové lhůty rozhodne o prohlášení za mrtvého, jestliže se nezvěstný nepřihlásí nebo nedojde-li zpráva o tom, že je na živu. V rozsudku soud uvede den, který platí za den smrti nezvěstného, popřípadě den, který nezvěstný nepřežil.
Procesní postup řízení o prohlášení za mrtvého je upraven v §195 - 200 občanského soudního řádu. Rozhodnutí o prohlášení za mrtvého má vůči skutečnému zániku subjektivity fyzické osoby subsidiární povahu a není způsobilé konkurovat zániku právní způsobilosti v důsledku smrti člověka. Jestliže se zjistí, že osoba prohlášená za mrtvou žije nebo žila v den, který je uveden jako okamžik smrti v rozhodnutí soudu, soud i bez návrhu své rozhodnutí podle §199 o.z. změní nebo zruší (viz Josef Fiala, Jan Hurdík, Věra Korecká: Občanský zákoník - komentář. Část první. Hlava druhá. Účastníci občanskoprávních vztahů. Oddíl první. Fyzické osoby. §7).
Za mrtvého tak může soud prohlásit i nezvěstného, lze-li se zřetelem např. k věku osoby v době, kdy se stala nezvěstnou, k době nezvěstnosti a k dalším okolnostem soudit, že nezvěstný již nežije. Toto prohlášení za mrtvého tedy nevychází ze zjištění smrti, ale ze závěru o vysoké pravděpodobnosti smrti.
Podle §196 o.s.ř. soud vyhláškou nebo jiným vhodným způsobem vyzve nezvěstného, aby se do jednoho roku přihlásil, a každého, kdo o něm ví, aby o něm podal v téže lhůtě zprávu soudu nebo opatrovníku, popřípadě zástupci nezvěstného, uvedenému ve vyhlášce. Zároveň soud provede všechna potřebná šetření o nezvěstném (odst. 1). Ve vyhlášce uvede soud podstatné okolnosti případu a oznámí, že po uplynutí lhůty uvedené ve vyhlášce rozhodne o prohlášení za mrtvého, jestliže se nezvěstný nepřihlásí nebo nedojde-li zpráva o tom, že je naživu. Lhůtu určí soud na jeden rok od uveřejnění vyhlášky. Ve vyhlášce je nutno uvést den, kdy lhůta končí (odst. 2).
Zjistí-li soud během řízení, že nejsou splněny podmínky prohlášení za mrtvého, zastaví řízení (§197 o.s.ř.).
Postup soudu v řízení o prohlášení za mrtvého podle §7 odst. 2 o.z. ve spojení s ustanovením §195 násl. o.s.ř. jistě není věcí libovůle soudu, přičemž není třeba zdůrazňovat význam konsekvencí spojených s rozhodnutím soudu v tomto řízení. Pokud jsou v konkrétním případě splněny hmotněprávní předpoklady pro prohlášení fyzické osoby za mrtvou, je na soudu, aby tato skutečnost nalezla odraz v jeho rozhodnutí. Lze pak mít za to, že několikaletá nezvěstnost osoby, aniž by během celé této doby byl zaznamenán jakýkoliv poznatek, který by svědčil pro závěr, že žije, může být (nepochybně podle okolností konkrétního případu) posuzována jako okolnost svědčící pro závěr, že tato fyzická osoba již nežije. Je jistě opodstatněné, aby soud všechny okolnosti případu vážil bedlivě, k čemuž bere v úvahu údaje návrhu i soudem provedená potřebná šetření, a na jejich základě vydané vyhlášky podle §196 o.s.ř., která může mít určující vliv pro posouzení, zda dotčená osoba je dosud naživu.
Z dosavadního průběhu řízení je patrné, že soudy kromě údaje, že k poslednímu kontaktu s panem L. L. došlo dne 3. února 2003, nezískaly jakoukoliv další hodnověrnou informaci o jeho dalším osudu (za splnění podmínky pro zastavení řízení podle §197 o.s.ř. nelze ovšem bez dalšího považovat „volnou“ úvahu soudů, že takto jmenovaný může mít v úmyslu vyhýbat se trestnímu stíhání nebo trestu). Nebyly tak zde předpoklady pro rozhodnutí o zastavení řízení podle §197 o.s.ř., neboť během řízení nebylo zjištěno, že jsou splněny podmínky pro takový postup. Soud prvního stupně přitom za tohoto stavu nepřistoupil k vydání vyhlášky podle ustanovení §196, jejímž účelem je mimo jiné získat informace o nezvěstném. Za tohoto stavu tak zatím nebyly splněny předpoklady pro zastavení řízení podle zmiňovaného ustanovení §197 o.s.ř.
Protože tedy usnesení odvolacího soudu nelze posuzovat jako správné (§243b odst. 2 o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) proto toto rozhodnutí, stejně jako usnesení soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil posléze uvedenému soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání
(§243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. března 2010
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu