ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.4527.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 4527/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobkyně České republiky – Finančního úřadu v Kadani , se sídlem v Kadani, Mírové náměstí 86, proti žalovaným 1) TSL s.r.o. , se sídlem ve Vejprtech, Jungmannova 16, a 2) TSL CZ, s.r.o. , se sídlem v Mostě, Mladé gardy 2918, zastoupeným JUDr. Ivanou Zamazalovou, advokátkou se sídlem v Jirkově, Jiráskova 425, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 126/2007, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. prosince 2007, č.j. 9 C 126/2007-39, a dále proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2009, č.j. 28 Co 418/2008-59 , takto:
I. Řízení o dovolání žalované 2) proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. prosince 2007, č.j. 9 C 126/2007-39, se zastavuje .
II. Dovolání žalované 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2009, č.j. 28 Co 418/2008-59, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. prosince 2007, č.j. 9 C 126/2007-39, řízení ve vztahu k žalované 1) zastavil (výrok I.), ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) rozhodl o nákladech řízení (výrok II.), dále určil, že „kupní smlouva uzavřená dne 16.5. 2001 mezi dlužníkem společností TSL, s.r.o. a žalovanou společností TSL CZ, s.r.o. na prodej nemovitostí, a to budovy čp. 243 na pozemku parc. č. 1177, budovy čp – 908 na pozemku parc. č. 1176 a pozemků parc. č. 1176, 1177, 1175/2, 1175/3 a 1175/5, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem v Ch. pro katastrální území V., obec V., okres Ch., na listu vlastnictví 922, je vůči žalobci neúčinná“ (výrok III.), a konečně výroky IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalované 2) Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. ledna 2009, č.j. 28 Co 418/2008-59, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 o.s.ř. jako věcně správné rozhodnutí potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II.).
Proti oběma rozsudkům uvedených soudů podala žalovaná 2) (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a explicitně v něm uplatňuje dovolací důvod ve smyslu §241a odst.. 2 písm. b) o.s.ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Současně ovšem dovolatelka v dovolání poukazuje na vady řízení, zejména namítá, že v řízení nebyly provedeny jí navržené důkazy a že odvolací soud nepřihlédl k jejím investicím do předmětných nemovitostí, k čemuž dále uvedla nové skutečnosti a navrhla provedení dalších důkazů. Dovolatelka navrhla zrušení obou dovoláním napadených rozhodnutí uvedených soudů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 12 věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 7. 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože dovoláním napadená rozhodnutí byla vydána dne 13. prosince 2007 (rozsudek soudu prvního stupně), resp. dne 14. ledna 2009 (rozsudek odvolacího soudu), Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) tato dovolání projednal a rozhodl o nich podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009.
Stran dovolání dovolatelky proti shora označenému rozsudku soudu prvního stupně nutno zdůraznit, že dovolání je ve smyslu ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně ovšem napadnout nelze, neboť zákon takovou procesní možnost nepřipouští. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu vydaného v řízení v prvním stupni je podle ustanovení §201 o.s.ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně, které touto vatou trpí, podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. zastavil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 47, ročník 2006).
Pokud jde o dovolání dovolatelky proti rozsudku odvolacího soudu, z něj vyplývá, že dovolatelka rozhodnutí nenapadá z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž že podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž tento rozsudek vychází. Podstatou jejích dovolacích námitek je (ve stručnosti shrnuto z uplatněné dovolací argumentace) nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelky pro posouzení věci právně významné. Tím ovšem dovolatelka ve skutečnosti uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl ovšem Nejvyšší soud přezkoumávat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Pokud je v dovolání uplatněn i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu, a proto nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod číslem 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod číslem 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).
Podle ustanovení §241a odst. 4 o.s.ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí (srov. §243a odst. 2 o.s.ř.); nelze proto v něm ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy (tj. skutečnosti a důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení).
Nejvyšší soud proto dovolání dovolatelky proti rozsudku dovolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 části věty před středníkem a §146 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (per analogiam), když podmínky pro aplikaci ustanovení §146 odst. 3 o.s.ř. nebyly naplněny (žalobkyni žádné účelně vynaložené náklady v tomto řízení nevznikly).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. srpna 2010
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu