ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.479.2010.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobce J. N., zastoupeného JUDr. Květuší Blaškovičovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Pod Vinicemi 2, proti žalované České republice – Ministerstvu zdravotnictví , se sídlem Praha 2, Palackého nám. 4, o zaplacení částky 1.000.000,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 23 C 202/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 9. 2009, č. j. 12 Co 384/2009 – 37, takto:
Dovolání se odmítá .
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Okresního soudu Plzeň – město ze dne 22. 4. 2009, č. j. 23 C 202/2008 - 27, kterým byl pod výrokem I. zamítnut nárok žalobce na zaplacení částky 1.000.000,- Kč jako nemajetkové újmy, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky. Pod bodem II. výroku soud I. stupně nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že nárok žalobce je promlčen v důsledku uplynutí šestiměsíční subjektivní promlčení doby stanovené §32 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk), ve znění zák. č. 160/2006 Sb., v situaci, kdy VZP ČR sdělila žalobci své stanovisko k jeho návrhu na mimosoudní vyrovnání dopisem ze dne 16. 3. 2006. Žalobce následně požádal žalovanou o odškodnění dopisem doručeným jí dne 5. 11. 2007, avšak neúspěšně. Žalobu v této věci pak podal žalobce až dne 14. 10. 2008, tj. poté, co dne 5. 5. 2008 uplynula promlčecí doba.
Rozsudek odvolacího soudu napadl v rozsahu potvrzujícího výroku žalobce dovoláním s odůvodněním, že jeho uplatněný nárok není promlčen a zák. č. 160/2006 Sb. mu dává „prostor pro odškodnění zpětně po dobu deseti let“. Ve své podstatě tím dovolatel zpochybňuje právní posouzení odvolacího soudu stran otázky konkurence běhu subjektivní a objektivní promlčecí doby.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném po 1.7.2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o.s.ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Dovolatel v posuzované věci však dovolacímu soudu žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou, nepředkládá, a to z hlediska práva hmotného ani procesního.
Otázka konkurence běhu objektivní a subjektivní promlčecí doby byla v judikatuře dovolacího soudu již vyřešena tak, že obě dvě promlčecí doby (objektivní a subjektivní) počínají běžet a končí nezávisle na sobě. Obecně však platí, že nárok na náhradu škody je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě lhůty, tj. lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní; marným uplynutím jedné z těchto lhůt se nárok promlčuje, i když poškozenému ještě běží i druhá promlčecí lhůta. Objektivní promlčecí lhůta přitom představuje z hlediska promlčení nároku na náhradu škody počáteční i nejzazší mez, kterou nelze v žádném případě překročit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3266/2008, dostupný na www.nsoud.cz ).
Dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 5, ve spojení s §218 písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolací soud podle §243b odst. 5, ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť na straně žalované, které by jinak právo na náhradu nákladů dovolacího řízení přináleželo, žádné náklady dovolacího řízení neshledal.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.V Brně 18. srpna 2010
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu