ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.494.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 494/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobců V. M., zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 391/7 a V. K., proti žalovaným 1) České republice - Pozemkovému fondu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 11a, 2) Katastrálnímu úřadu pro Středočeský kraj, se sídlem v Praze 8, Pod sídlištěm 9/1800, 3) Obci Nová Ves pod Pleší, se sídlem v Nové Vsi pod Pleší a 4) České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 33/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. července 2006, č.j. 1 Co 62/2006-189, takto:
I. Dovolání žalobkyně směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, se z a m í t á; ve zbývající části se toto dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. listopadu 2005, č.j. 36 C 33/2005-148, výrokem I. uložil žalované jednající Ministerstvem spravedlnosti zaplatit žalobkyni částku 75.000,- Kč na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“); co do částky 425.000,- Kč pak žalobu zamítl. Výrokem II. zastavil řízení ohledně nároku na zadostiučinění v penězích ve prospěch druhého žalobce. Výroky III. a IV. zamítl žalobu, aby se žalovaná prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti a Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj a Pozemkového fondu žalobkyni omluvily. Výrokem V. zamítl žalobu, aby obec Nová Ves pod Pleší vyvěsila na její vývěsní tabuli oznámení po dobu dvou měsíců s textem uvedeným v tomto výroku. Výrokem VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně danou věc posoudil především podle současně platných hmotněprávních předpisů vztahujících se k úpravě ochrany osobnosti. Neoprávněný zásah, konkrétně do soukromí, rodinného života a domovní svobody, shledal ve vyhnání otce žalobkyně, jeho manželky a dětí z domova, zatčení R. Š. a jeho odsouzení k trestu odnětí svobody. V dalších zásazích [znemožnění výkonu funkce, odebrání automobilu, zabavení řidičského průkazu (to vše otci žalobkyně), zabavení majetku matce žalobkyně] naopak neshledal neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně. Vyloučil odpovědnost třetí žalované a první žalované jednající prostřednictvím Katastrálního úřadu a Pozemkového fondu, neboť tyto orgány v letech 1948 – 1955 vůbec neexistovaly. Jako jediný odpovědný subjekt označil žalovanou jednající prostřednictvím Ministerstva spravedlnost s odkazem na zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu, neboť ve věci byly zjevně zneužity a překročeny meze úřední licence. Neshledal přitom jako prostředek obrany proti neoprávněnému zásahu požadavek na omluvu, neboť měly být adresovány dnes již zemřelým rodičům a sestře první žalobkyně. Nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 o.z. shledal nepromlčený. Při stanovení výše zadostiučinění přihlédl i k tomu, že žalovaná již není tím státem, který uvedené zásahy způsobil a k tomu, že od doby, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé, uplynula dlouhá doba.
K odvolání žalobkyně a žalované jednající Ministerstvem spravedlnosti Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. července 2006, č.j. 1 Co 62/2006-189, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou jednající Ministerstvem spravedlnosti změnil tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni 75.000,- Kč, a v napadeném zamítavém výroku jej potvrdil. Dále rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud odkázal na právní úpravu vztahující se k ochraně osobnosti, která platila v době tvrzeného neoprávněného zásahu. Ztotožnil se (sice) se závěry soudu prvního stupně o odpovědnosti první žalované za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně, konkrétně do práva na soukromí, jehož součástí je rodinný život, který prokazatelně byl narušen tím, že její otec byl zatčen a uvězněn, a její rodina musela opustit dům, v němž žila. Pokud však soud prvního stupně přiznal žalobkyni nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 o.z., Vrchní soud v Praze pro daný případ vyloučil užití dnes platných hmotněprávních předpisů. Odvolací soud konkrétně uvedl, že „ vzhledem k tomu, že k tvrzenému neoprávněnému zásahu do osobnostních práv mělo dojít již v roce 1948, kdy byla vyhnána rodina první žalobkyně z domu a dále v roce 1954, kdy byl zatčen a následně uvězněn její otec, bylo třeba nejprve vyřešit otázku, zda na danou věc lze aplikovat dnes platné hmotněprávní předpisy. Z důvodu právní jistoty nelze připustit, aby se nové právní předpisy vztahovaly na právní poměry vzniklé za práva dřívějšího. Proto je třeba vycházet z právních předpisů platných v době tvrzeného neoprávněného zásahu. Přesto však i za této situace nepochybil soud prvního stupně, když se zabýval tím,zda ve věci došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv první žalobkyně. Toto posouzení, i přes nemožnost aplikace platných právních předpisů (tj. §11 násl. o.z.) podle názoru odvolacího soudu umožňuje okolnost, že osobnostních práv nabývá každá fyzická osoba narozením, že jde o práva nezcizitelná. V této souvislosti správně upozornil soud prvního stupně na deklaratorní charakter Listiny základních práv a svobod, která se stala součástí ústavního pořádku České republiky od 1. ledna 1993, a která upravuje základní lidská práva, včetně práva na ochranu osobnosti. Rovněž správně odkázal i na zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu (§2 a §4), který prohlašuje režim od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989 za zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný a současně i konstatuje, že ten, kdo byl tímto režimem nespravedlivě postižen si zaslouží účast a morální zadostiučinění. Právě z tohoto pohledu nelze ani podle názoru odvolacího soudu vyloučit uplatnění práva na ochranu osobnosti, které je nepromlčitelné, jestliže k neoprávněnému zásahu mělo dojít v předchozím společenském režimu.“
Odvolací soud poukázal na to, že „další otázkou byla oprávněnost první žalobkyní zvoleného prostředku obrany proti neoprávněnému zásahu. První žalobkyně v dané věci uplatnila jednak nárok na morální zadostiučinění (v této části rozsudek soudu prvního stupně byl odvoláním nedotčen) a jednak nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 o.z. U tohoto uplatněného nároku je vyloučeno užití dnes platných hmotněprávních předpisů. Do roku 1950 platný Všeobecný zákoník občanský z roku 1811 vycházel ze zásady, že každý člověk má vrozená, rozumem poznatelná práva (§16), a chránil zejména jméno, svobodu a čest (§43, §1329, §1330) a poskytoval jako satisfakci morální zadostiučinění a nevylučoval i uplatnění práva na náhradu škody jako majetkové újmy; občanský zákon č. 141/1950 Sb. upravoval pouze právo na ochranu jména (§22) a upuštění od jeho neoprávněného užívání. Náhradu nemajetkové újmy v penězích jako jeden z prostředků obrany proti neoprávněnému zásahu výslovně upravila s účinností od 28. března 1990 až novela občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. provedená zákonem č. 87/1990 Sb. (i když občanský zákoník z roku 1964 nevylučoval, aby mohl být i tento prostředek obrany v konkrétních případech přiznáván již od účinnosti tohoto zákona v roce 1964).“
Odvolací soud pak uzavřel, „že jestliže nelze v dané věci aplikovat platné právní předpisy, “nelze úspěšně uplatnit jako prostředek obrany proti neoprávněnému zásahu do osobnosti první žalobkyně nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 o.z. Úspěšně lze proto uplatnit pouze právo na morální zadostiučinění.“ Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupkyni první žalobkyně dne 15. srpna 2006 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dne 2l. září 2006 dovolání sepsané obecnou zmocněnkyní, ve kterém se zejména domáhali zrušení rozsudků soudů obou stupňů. Podáním ze dne 3. dubna 2007, sepsaným advokátkou, dovolání doplnila pouze žalobkyně. Jako dovolací důvod uplatnila nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.], které má spočívat především v tom, že odvolací soud posoudil skutkové okolnosti a skutková zjištění podle nesprávné právní úpravy. Připomíná, že obdobná problematika, tj. údajná neexistence pozitivněprávní úpravy připouštějící možnost finančního odškodnění v době zásahu do lidských práv a základních svobod, byla řešena již i v praxi soudů SRN. V dovolání je činěn návrh, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2009 bylo dovolací řízení zastaveno ve vztahu k druhému žalobci, neboť tento si ani na výzvu soudu nezvolil pro dovolací řízení zástupce z řad advokátů, aniž by sám předložil doklad o tom, že má sám právnické vzdělání (§241 o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Dovolací soud poté napadený rozsudek odvolacího soudu přezkoumal ve výroku ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady se však z obsahu spisu nepodávají.
Bylo již uvedeno, že dovolatelka ve svém dovolání vychází z dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Bylo již konstatováno, že odvolací soud vyložil, že k zásahu do osobnostních práv první žalobkyně popsaným způsobem došlo. Protože se však zásahy udály mimo období účinnosti platné právní úpravy, zabýval se správně otázkou, zda i za tohoto stavu je odůvodněný žalobou uplatněný nárok na přisouzení konkrétního zadostiučinění. Odvolací soud přiléhavě poukázal na vývoj právní úpravy vztahující se k ochraně osobnosti, z něhož fakticky dovodil, že v době zásahu zde neexistovala obdoba úpravy, kterou přináší ustanovení §13 o.z. Jestliže však z úpravy obsažené v zákoně č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, který prohlašuje režim od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989 za zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný, vyplývá odůvodněnost možnosti domáhat se v souvislosti s takovým zásahem morálního zadostiučinění, pak neexistuje právní podklad pro přisouzení majetkové (finanční, relutární) satisfakce. V tomto smyslu do volací soud odkazuje na závěry odvolacího soudu, se kterými se ztotožňuje a na něž odkazuje.
Protože je tedy napadený rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba o povinnosti zaplatit částku 75.000,- Kč žalobkyni, správný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl. Dovolací soud rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Žalobkyně dovoláním napadla též výrok zmiňovaného rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žaloba zamítnuta co do požadované částky náhrady nemajetkové újmy v penězích ve výši 425.000,- Kč. V tomto případě však dovolací soud neshledal, že by bylo v této části dovolání přípustné ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť s ohledem na již podaný výklad, nelze pokládat tento výrok za rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, jak to má na mysli ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. V tomto případě proto bylo dovolání odmítnuto [§243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř., §243c odst. 2 o.s.ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť první žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2010
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r. ¨
předseda senátu