ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.4952.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 4952/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobkyně České katolické charity, se sídlem v Praze, Vladislavova 1460/12, zastoupené JUDr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem v Brně, Jugoslávská 64, proti žalované Tělocvičné jednotě Sokol Brno-Husovice, se sídlem v Brně, Dukelská 9/49, zastoupené JUDr. Ludmilou Gregorovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bohuslava Martinů 60, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 32 C 5/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. dubna 2009, č.j. 38 Co 332/2007-190, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Městský soud v Brně (dále již „soud prvního stupně”) rozsudkem ze dne 22. ledna 2007, č.j. 32 C 5/2002-173, určil, že žalobkyně je vlastnicí „nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro J. kraj, a to budovy č.p. 1033 zastavěná plocha občanská vybavenost na pozemku p. č. 369, obec B., k. ú. H. ", a dále rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném řízení podané žalobě vyhověl „ Vzhledem k tomu, že původní smlouva o převodu nemovitosti mezi žalobkyní a státem ze dne 28. prosince 1961 je od počátku neplatná, další převody nemovitosti jsou právně irelevantní, a zároveň žalovaný nenabyl k nemovitosti vlastnické právo vydržením, vlastnické právo žalobce k nemovitosti bez přerušení trvá.”
K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud”) rozsudkem ze dne 16. dubna 2009, č .j. 38 Co 332/2007-190, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále již „dovolatelka”) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu §241 a odst. 2 písm. a) (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a písm. b) o.s.ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Namítá, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména z toho důvodu, že právní otázka byla řešena v rozporu s hmotným právem. Soud prvního stupně určil vlastníkem nemovitosti subjekt, který vlastnictví řádně nenabyl a ani nabýt za dosud neprokázaného důkazního stavu nemohl. Dovolatelka dále vytýká oběma soudům, že nepřipustily jí navržené důkazy a že nerespektovaly tu skutečnost, že důkazní břemeno má dle všech zásad občanského soudního řízení žalobce a důkazy k prokázání nároku (zejména doklady, které měla mít žalobkyně v držení) žalující straně prominuly. Podle žalované je aktivně legitimována k podání žaloby o určení vlastnictví Společnost katolického domu v Husovicích, nikoliv žalobkyně, jejíž nároky se opírají o nedostatečné doklady navíc plné rozporů.
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud” nebo „dovolací soud”) jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k č.l. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Nesprávné právní posouzení věci dovolatelka dovozuje z toho, že soudy neprovedly dokazování důkazy, které dovolatelka v řízení navrhovala a jež si v kontextu s dosud provedenými důkazy vyhodnotila v neprospěch žaloby. Tím ovšem dovolatelka ve skutečnosti primárně uplatňuje dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., neboť podstata její dovolací argumentace se upíná k postupu obou soudů stran rozsahu dokazování a důkazního břemene. Prostřednictvím dovolacího důvodu ve smyslu posledně cit. ustanovení občanského soudního řádu se ovšem dovolatelce přípustnost dovolání založit nepodařilo, neboť dovolacím důvodem, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jen zcela výjimečně (po 1.7. 2009 se v důsledku novelizace o.s.ř. prostřednictvím zákona č. 7/2009 Sb. k okolnostem uplatněným mj. i tímto dovolacím důvodem nepřihlíží — srov. nynější znění §237 odst. 3, věta za středníkem, o.s.ř.), a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, in www.nsoud.cz). V této věci ovšem dovolatelkou taková otázka nastolena nebyla. Dovolatelka ovšem ani z pohledu uplatněného důvodu ve smyslu §241 a odst. 2 písm. b) o.s.ř. žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou, nepředkládá. Dovolatelka pouze vyslovuje přesvědčení, že aktivně legitimována k podání žaloby o určení vlastnictví je Společnost katolického domu v H., nikoliv žalobkyně. Aktivní věcná legitimace představuje jeden z esenciálních předpokladů úspěšnosti žaloby, neboť jde o takové postavení žalobce v hmotněprávních vztazích, z něhož podle norem hmotného práva vyplývá, že je to právě žalující subjekt, komu svědčí uplatněné právo nebo je z jiného důvodu oprávněn toto právo uplatnit u soudu. Z toho dále vyplývá, že nesprávné posouzení věcné legitimace je pochybení při aplikaci hmotného práva na zjištěný skutkový stav věci, tedy je důsledkem nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a představuje tak dovolací důvod, jehož prostřednictvím lze v případě dovolání směřujícího proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (nejde-li o případ předvídaný v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.) přezkoumávat přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Protože je však dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.) a při zkoumaní, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, může dovolací soud shledat dovolání přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označené právní otázce (závěru) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá. V posuzované věci ovšem dovolatelka takovou předmětnou právní otázku pouze identifikuje tím, že vyslovuje pochybnost aktivní legitimace žalobkyně s ohledem na důkazy, jimiž soudy dokazování neprováděly. Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že ve skutečnosti dovolatelka brojí proti procesnímu postupu obou soudů, svůj právní názor formuluje na podkladě důkazů, které v řízení před soudem prvního stupně ani odvolacím soudem nebyly provedeny, aniž by došlo k relevantnímu uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tedy aniž by byly dovolatelkou vzneseny konkrétní výhrady proti právním závěrům, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá. Absence vylíčení okolností, v nichž dovolatelka spatřuje naplnění dovolacího důvodu, znamená, že prostřednictvím takto podaného dovolání není vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní.
Jelikož lhůta k doplnění dovolání uplynula (k tomu srov. např. R 21/2004) a dovolání neobsahuje způsobilé dovolací důvody a není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednaní (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání žalované jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (per analogiam), neboť dovolatelka podle výsledku tohoto dovolacího řízení nemá na náhradu tohoto řízení právo a žalobkyni v tomto dovolacím řízení žádné (účelně vynaložené) náklady nevznikly; předpoklady pro aplikaci §146 odst. 3 o.s.ř. tudíž nebyly naplněny.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2010
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu