ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.4967.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 4967/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce S. Z. , zastoupeného JUDr. Ludmilou Zdvořákovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova 12, proti žalovanému Statutárnímu městu České Budějovice , se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. č. 1, 2, o určení neplatnosti právních úkonů a o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 9 C 303/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. dubna 2009, č.j. 8 Co 2856/2008-152, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. září 2008, č.j. 9 C 303/2007-92, zamítl následující žaloby (jejich pořadí a číselné označení je totožné s rozsudečnými výroky), které žalobce podal proti žalovanému Statutárnímu městu České Budějovice, a jimiž se domáhal, aby soudem bylo určeno, že:
I. „...právní úkon žalobce – nevyužití (opomenutí) předkupního práva k nemovitostem – domu č.p. 581 na parc. č. 1229 a parc. č. 1229 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 106 m2, v obci České Budějovice, část obce a k.ú. České Budějovice 6, zapsaným na LV 3563, je neplatný.“
II. „...kupní smlouva ze dne 27.6. 2001 (právní účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 17.10. 2001 sp. zn. V – 6104/2001), na jejímž základě žalovaný převedl manželům M. a H. K. a manželům F. a M. Š., každým v podílu ideální jedné poloviny, vlastnické právo k nemovitostem – domu č.p. 581 na parc. č. 1229 a parc. č. 1229 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 106 m2, v obci České Budějovice, části obce a k.ú. České Budějovice 6, zapsané na LV 3563, je neplatná.“
III. „...kupní smlouva ze dne 20.10. 2003 (právní účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 17.5. 2004, sp. zn. V – 4272/2004), na jejímž základě došlo k převodu vlastnického práva k ideální jedné polovině nemovitostí – domu č.p. 581 na parc. č. 1229 a parc. č. 1229 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 106 m2, v obci České Budějovice, části obce a k.ú. České Budějovice 6, zapsané na LV 3563, z manželů M. a H. K. na manžele L. a B. Š., je neplatná.“
IV. „...darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene ze dne 9.5. 2005 (právní účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 9.5. 2005, sp. zn. V – 3457/2005), na jejímž základě došlo k převodu vlastnického práva k ideální jedné polovině nemovitostí - domu č.p. 581 na parc. č. 1229 a parc. č. 1229 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 106 m2, v obci České Budějovice, části obce a k.ú. České Budějovice 6, zapsané na LV 3563, z manželů F. a M. Š. do výlučného vlastnictví L. Š. a zřízení věcného břemene bytu k domu č.p. 581 a věcného břemene užívání parc. č. 1229, je neplatná.“
V. „...žalovaný je vlastníkem nemovitostí - domu č.p. 581 na parc. č. 1229 a parc. č. 1229 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 106 m2, v obci České Budějovice, části obce a k.ú. České Budějovice 6, zapsané na LV 3563.“
Soud prvního stupně dále (v rámci výroku VI.) žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudek podle §219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zaujal právní názor, že žalobce neměl naléhavý právní zájem na podaných žalobách. K žalobě ad I. zdůraznil, že žalobce kladl největší důraz na určení, že jeho právní úkon spočívající v nevyužití (opomenutí) předkupního práva k nemovitostem, je neplatný, a to pro duševní onemocnění, kterým v rozhodné době měl žalobce trpět. Nerozlučně s tímto tvrzením bylo spjato i tvrzení žalobce o tom, že podle jeho přesvědčení neproběhl regulérním způsobem prodej nemovitostí, neboť nemohl řádně využít svého předkupního práva (právě pro duševní poruchu). Odvolací dospěl k závěru, že žalobce není aktivně věcně legitimován, a to proto, že „právním úkonem je pouze takový projev vůle, který směřuje ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu, zatímco opomenutí učinit právní úkon samo tímto právním úkonem není.“ Podle odvolacího soudu žalobce spíše směřoval k tomu, aby mu byla dána opětovně možnost takový právní úkon ve vztahu k žalovanému učinit. Odvolací soud ovšem v dané věci byl vázán (určitě a srozumitelně zformulovaným) žalobním petitem ve spojení s odůvodněním žaloby. Jestliže v tomto případě žádný právní úkon učiněn nebyl (bylo opomenuto jej učinit), pak logicky žalobci chybí aktivní věcná legitimace k určení toho, že by právní úkon jím učiněný byl absolutně neplatný. Nad rámec uvedeného odvolací soud dodal, že pokud by žalobce takový právní úkon učinil, nebylo by přesto možno dospět k jinému závěru než o nedostatku aktivní věcné legitimace, neboť „žalobci předkupní právo tak, jak tomuto právnímu institutu rozumí hmotné právo, nesvědčilo.“ V případě žaloby o určení vlastnictví odvolací soud rovněž poukázal na nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce a nadto též i na nedostatek pasivní věcné legitimace, neboť k tomu, aby případně mohlo být o určení vlastnického práva ve prospěch žalovaného rozhodnuto pozitivně, by se nepochybně řízení museli účastnit i ti, jejichž práva by byla takovýmto výrokem dotčena, totiž nabyvatelé předmětných nemovitostí „z roku 2001, resp. nabyvatelé další, pokud došlo k následným převodům nemovitostí.“ Ke zbývajícím výrokům (II. až IV.) rozsudku soudu prvního stupně, jimiž byly zamítnuty žaloby o určení neplatnosti shora uvedených právních úkonů, odvolací soud uvedl, že v tomto případě zcela nepochybně nebyl naplněn požadavek na pasivní věcnou legitimaci, resp. na nutný okruh žalovaných, neboť v případě, kdy je žalováno na neplatnost právních úkonů (ať už důvodně nebo nedůvodně), musí vždy být účastníky řízení všichni, kdo byli účastníky těchto právních úkonů, což v tomto případě učiněno nebylo. Odvolací soud nad rozsah uvedeného dodal, že žádné z požadovaných určení by nezakládalo nárok žalobce na koupi předmětných nemovitostí, čímž je vyloučena existence naléhavého právního zájmu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a dále podle písm. b) téhož zákonného ustanovení (tj. že rozhodnutí spočívá ne nesprávném právním posouzení věci). Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní význam, neboť „v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla uspokojivě řešena právní otázka charakteru opomenutí jako právního úkonu, když tato právní otázka má pro dovolatele zásadním význam“ , přičemž dovolatel nesouhlasí s právním názorem, který odvolací soud k otázce právního úkonu zaujal. Dovolatel v době prodeje předmětné nemovitosti nebyl způsobilý činit právní úkony. Z tohoto důvodu nemohl platně bez dalšího využít předkupního práva, tj. zúčastnit se svou nabídkou procesu prodeje nemovitosti z majetku žalovaného města. Stejně tak nemohl platně nevyužít (opomenout) předkupní právo v procesu privatizace dotčené nemovitosti, neboť k tomu neměl způsobilost. Není pravdou, že by opomenutí v jeho případě nevyvolávalo vznik, změnu nebo zánik právního vztahu, neboť v případě platného nevyužití (opomenutí) předkupního práva, zanikla jeho účast v procesu prodeje dotčené nemovitosti, což dovolatel v další části svého dovolání podrobně rozvádí. Dovolatel dále vytýká, že se soudy odmítly zabývat změnami a doplněními žaloby, které provedl jeho předchozí opatrovník, když dovolatel s takovými změnami nesouhlasil. Dovolatel v rámci dovolání uplatnil nároky s odkazem na §43 odst. 1, 3 a §47 odst. 1, 4 tr. ř., dále „žádá, aby byl celý prodej domu zrušen z důvodu nezastoupení žalobce při celém prodeji do podílového spoluvlastnictví a účelového prodeje jeho podílu (bytu) spolubydlícím v době (správně domě) (3 byty samostatné, zákon č. 72/1994 Sb.)“ , a na podporu toho odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 20 Cdo 1216/2000. Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání dovolatele písemně nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle §242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzované věci dovolatel dovoláním napadá výrok rozsudku odvolacího soudu, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně ve shora uvedených výrocích potvrzen, a nejedná se tedy o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkových zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) je zřejmé, že dovolatel otázku zásadního právního významu spatřuje v posouzení, zda jím tvrzené opomenutí, v době, kdy nebyl způsobilý činit právní úkony, a které mělo spočívat v dovolatelem nevyužitého předkupního práva, představovalo právní úkon, „neboť v případě platného nevyužití (opomenutí) předkupního práva, zanikla jeho účast v procesu prodeje dotčené nemovitosti.“ V návaznosti na to dovolatel vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, pokud jeho rozsudkem došlo k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, jímž byly všechny shora specifikované žaloby dovolatele zamítnuty. Z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu je ovšem zřejmé, že i když odvolací soud posuzoval všechny dovolatelem uplatněné žalobní nároky jednotlivě, určujícím v tomto případě bylo, že žaloby o určení neplatnosti předmětných smluv, shora označené pod č. I. až IV., byly z hlediska naléhavého právního zájmu odvislé od kladného posouzení otázky naléhavého právního zájmu žaloby na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem, neboť bez tohoto určení by tvrzené právní postavení žalobce nemohlo doznat žádné změny (k tomu srov. zejména odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu na str. 5, poslední odstavec a násl.). Právně kvalifikační pochybení odvolacího soudu v řešení této pro rozhodnutí určující právní otázky však Nejvyšší soud nezaznamenal, neboť odvolací soud při rozhodování vycházel z konstantní soudní rozhodovací praxe, jež k dané materii judikovala (ve stručnosti shrnuto) následující.
Určovací žaloba podle §80 písm. c) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji než jiné procesní prostředky vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů.
Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou, aby na určení práva nebo právního vztahu byl naléhavý právní zájem. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka naléhavého právního zájmu. Přitom platí, že takový závěr se neváže pouze k určovací žalobě jako takové, ale je logicky podmíněn též tím, z jakých právních poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá, a - což je v dané věci zvláště významné - vůči komu žaloba o určení směřuje.
Jestliže je předmětem určení podle §80 písm. c) o. s. ř. právní vztah vlastnictví k nemovité věci, nejsou přehlédnutelné důsledky, které plynou ze zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů (dále zákona). Zápis ve smyslu záznamu podle §7 až 8 tohoto zákona totiž soudní výrok o návrhu na určení právního vztahu (vlastnictví) předpokládá.
Vzhledem k právním a evidenčním účinkům zápisů vlastnických vztahů v katastru nemovitostí se záznamem, učiněným na základě soudního výroku o určení, završuje proces odstranění nejistoty v dosavadním určení právního vztahu. Je-li navrhovatelem tohoto určení osoba, jež tvrdí, že ona je oprávněnou v právním vztahu, vyplývá z logiky věci, že se svým právem obrací proti těm osobám, které své postavení oprávněných právě o zápis v katastru nemovitostí opírají.
Právní vztah vlastnictví, o jehož určení jde, je tedy svými subjekty vymezen osobou, jež své vlastnické právo tvrdí, a osobou, v jejíž prospěch svědčí zápis v katastru nemovitostí.
Reálné možnosti soudního výroku [o žalobě podle §80 písm. c) o. s. ř.] ovlivnit ohrožené či nejisté právo nebo právní vztah se pojí - jak bylo naznačeno - též s hlediskem subjektovým. O splnění uvedených podmínek naléhavého právního zájmu lze uvažovat pouze v případě, bude-li předjímaný soudní výrok způsobilý vystihnout úplný obsah hmotným právem vymezeného vztahu, což logicky předpokládá, že bude závazný pro všechny jeho subjekty. Tak tomu může být ovšem jen tehdy, jestliže všechny tyto subjekty budou i účastníky příslušného soudního řízení, neboť výrok pravomocného rozsudku, nejde-li o rozsudek o osobním stavu, resp. rozsudky, jimiž bylo rozhodnuto ve věcech uvedených v ust. §83 odst. 2 o. s. ř., a v případech, kdy tak stanoví zvláštní právní předpisy, je závazný jen pro účastníky řízení (§159a o. s. ř.).
Platí tedy, že naléhavý právní zájem ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. naopak nemůže být dán, jestliže žaloba o určení vlastnictví nesměřuje proti osobě (příp. všem osobám), která je jako vlastník zapsána v katastru nemovitostí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1319/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. sešitu 9/97 pod SJ 71/97).
S přihlédnutím k citovaným judikatorním závěrům je proto zcela správný závěr odvolacího soudu, že žalobce na požadovaném určení vlastnického práva žalovaného k předmětným nemovitostem nemá naléhavý právní zájem ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. již z toho důvodu, že nesměřuje proti osobě, která je jako vlastník zapsána v katastru nemovitostí. Soud prvního stupně, resp. odvolací soud se přitom zcela nadbytečně zabýval řešením otázky naléhavého právního zájmu jednotlivě u ostatních žalob, ačkoliv právě otázka posouzení naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva žalovaného k předmětným nemovitostem byla pro ostatní žaloby esenciální a z pohledu řešeného výsledku také určující. Je tomu tak z toho důvodu, že i v případě právní relevance skutkových tvrzení, od nichž dovolatel dovozuje, že žalovaný je i nadále vlastníkem uvedených nemovitostí, by z již výše připomenutých důvodů nemohl takto případně vydaný rozsudek vést ke změně stavu zápisů v katastru nemovitostí, kde jako vlastník těchto nemovitostí žalovaný zapsán (evidován) není.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., týkající se právně relevantních (jiných) vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze sice podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (výjimečně) uplatnit i v případě dovolání podaného podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., ovšem takové otázky dovolací soud přezkoumá jen tehdy, pokud budou vycházet ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, in www.nsoud.cz ). Jinak řečeno, důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. nebude možno relevantně uplatnit, jestliže tvrzené vady procesu získávání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní (procesněprávní) otázky zásadního významu. Pro takovou situaci je charakteristické, že dovolací soud dovolání odmítne, aniž – se zřetelem k obsahu konkrétních dovolání – měl (mohl mít) příležitost se uchýlit k posouzení podmínky, která je pro úpravu přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. principiální (a příznačná), jíž se odlišuje od úprav přípustnosti ostatních, totiž k posouzení, zda napadené rozhodnutí (dovoláním otevřená otázka) má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 24. září 2009, sp. zn. III. ÚS 1986/09, in
http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=63668&pos=1&cnt=1&typ=result ).
Nepřípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání dovolatele podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za procesní situace, kdy žalovanému žádné účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči dovolateli právo, nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. března 2010
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu