ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.5004.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 5004/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobkyně B. N., zastoupené JUDr. Evou Kadlecovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Na Pěšinách 60, proti žalovaným 1) MUDr. J. M., zastoupené JUDr. Pavlem Myslivcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí č. 3 a 2) Fakultní nemocnici Královské Vinohrady, se sídlem v Praze 10, Šrobárova 50, IČ:00064173, zastoupené JUDr. Hynkem Mottlem, advokátem se sídlem v Čerčanech, Na Bulance 495, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 89/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. června 2008, č.j. 1 Co 183/2008-87, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. listopadu 2007, č.j. 32 C 89/2007-70, zamítl žalobu podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), aby žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobkyni 50.000,- Kč; rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně spatřovala neoprávněný zásah do svých osobnostních práv, konkrétně do práva na soukromí, v postupu první žalované (jako lékařky jejího zemřelého manžela) a druhé žalované (zaměstnavatele první žalované, v jejímž zařízení byl manžel žalobkyně léčen), neboť dovozovala, že léčba jejího manžela nebyla lege artis a měla za následek smrt pacienta. Na základě provedeného dokazování, zejména obsahem vyšetřovacího spisu Policie ČR ČTS: OR IV-4383/OOK-2004, který obsahoval zprávu revizní komise České lékařské komory a znalecký posudek znalce MUDr. J. P., DrSc., vypracovaný za účasti konzultanta, vzal soud prvního stupně za prokázané, že v postupu první žalované nebylo zjištěno žádné odborné pochybení, že léčba byla vedena dle dostupných poznatků medicíny v oboru; manžel žalobkyně byl léčen lege artis, odklad jeho léčby, ani jiný léčebný postup nepřicházely v úvahu. Soud prvního stupně proto neshledal neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně ve smyslu §11 a násl. občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a v důsledku toho ani odpovědnost druhé žalované. Ve vztahu k první žalované dovodil, s odkazem na §420 odst. 2 o.z. nedostatek věcné pasivní legitimace, neboť byla, a stále je, zaměstnankyní druhé žalované. Navrhované provedení důkazu veškerou zdravotnickou dokumentací manžela žalobkyně považoval soud prvního stupně za nadbytečné vzhledem k výsledkům šetření policie.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. června 2008, č.j. 1Co 183/2008-87, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve výroku ve věci samé potvrdil ve znění, že se zamítá žaloba, aby každá žalovaná zaplatila žalobkyni 25.000,- Kč, změnil ho ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl především k závěru, že soud prvního stupně správně dovodil, že v řízení nebylo prokázáno, že postup léčby zemřelého manžela žalobkyně byl non lege artis, a proto nelze dovodit ani odpovědnost druhé žalované podle §13 o.z. Ztotožnil se také se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku věcné pasivní legitimace první žalované v dané věci, když byla zaměstnankyní druhé žalované a nešlo o jednání, které by vybočilo z výkonu její pracovní činnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovolací důvody spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., neboť vytýká, že předmětné řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zejména proto, že oba soudy vyšly ze znaleckých posudků vypracovaných nikoli v soudním řízení, ale pro Policii ČR a že soud věc nesprávně právně posoudil. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatoval, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (rozhodnutí soudů obou stupňů jsou souladná, a to i v závěru, že nedošlo k zásahu do práva na ochranu osobnosti žalobkyně) ani podle písm. b) téhož ustanovení a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Otázku výkladu ustanovení §11 násl. o.z. odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (analogicky srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. prosince 2006, sp.zn. 30 Cdo 1899/2006). Není tak dán dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Pokud je v dovolání uplatněn též dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., pak nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu. Obdobné lze uvést, pokud z dovolání fakticky vyplývá i případné uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., k němuž nemohlo být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 11. března 2010
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu