ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.580.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 580/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Václava Dudy v právní věci žalobkyně JUDr. A. M., proti žalovaným 1) D. H., a 2) Statutárnímu městu Liberec, se sídlem v Liberci 1, náměstí Dr. Edvarda Beneše č. 1, IČ.: 002 62 978, zastoupenému Mgr. Michalem Vogelem, advokátem se sídlem v Liberci, Sokolovské náměstí 312/1, o ochranu osobnosti , vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 17/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. května 2007, č.j. 1 Co 80/2007-130, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. května 2007, č.j. 1 Co 80/2007-130, ve výroku I., pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé ve vztahu k druhému žalovanému a ve výroku o náhradě nákladů řízení, a dále ve výroku II., a ve výroku IV. ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2006, č.j. 36 C 17/2006-78, ve výroku IV., pokud jím bylo druhému žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 80.000,- Kč, a dále ve výrocích V. a VI., se zrušují a věc se vrací v uvedeném rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. prosince 2006, č.j. 36 C 17/2006-78, zastavil řízení proti Ing. M. B. a proti první žalované (výrok I.), rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a Ing. B. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), uložil žalobkyni, aby zaplatila na náhradě nákladů řízení první žalované 12.800,- Kč (výrok III.), výrokem IV. uložil druhému žalovanému, aby žalobkyni zaplatil 100.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a výroky V. a VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení, včetně náhrady nákladů placených státem.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že Ing. M. B., pracovník druhého žalovaného, natočil na jeho pokyn dne 2. 8. 2004 před budovou Mateřské školy v Růžodolské ulici v Liberci videozáznam zachycující situaci, kdy se žalobkyně pokoušela vysvětlit pracovníkům druhého žalovaného, že porušují vydané předběžné opatření, jestliže se v rozporu s ním snaží vniknout do objektu školky, přičemž tento videozáznam druhý žalovaný poskytl televizi PRIMA, kde byl odvysílán v pořadu „Proti srsti“ dne 2. 9. 2004. Druhý žalovaný videozáznam dále poskytl jejímu zaměstnavateli v souvislosti se svou stížností na žalobkyni ze dne 2. 9. 2004, stejně jako policii v rámci trestního oznámení. Ve stížnosti a trestním oznámení druhý žalovaný o žalobkyni tvrdil, že se pokusila zablokovat účet mateřské školky a disponuje jejími písemnostmi, aniž by k tomu měla oprávnění, neoprávněně vstupovala do prostor školky a vystupovala jako právní zástupkyně této školky. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pořízením videozáznamu, ani jeho použitím pro účely trestního stíhání nebo v souvislosti s podanou stížností nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobkyně. Naopak, jako neoprávněný zásah, kvalifikoval poskytnutí zmíněného videozáznamu médiím, stejně jako nepravdivé tvrzení druhého žalovaného obsažené jak ve stížnosti na žalobkyni u jejího zaměstnavatele, tak v trestním oznámení; jako neoprávněný zásah hodnotil i to, že druhý žalovaný informoval tisk o probíhajícím kárném řízení proti žalobkyni. Za tohoto stavu dovodil splnění předpokladů pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 o.z. s odůvodněním, že obvinění, že se soudce chová protiprávně, resp. dokonce páchá trestnou činnost, které je založeno na kombinaci částečně pravdivých a velmi přesvědčivých faktů a zároveň na skutečnostech zcela nepravdivých (avšak přitom podložených autoritou magistrátu města), je závažným zásahem do osobnostních práv žalobkyně. Výši přiznané náhrady podle §13 odst. 2 a 3 o.z. soud prvního stupně odůvodnil jednak výší náhrady přiznané soudem v obdobné věci, dále tím, že druhý žalovaný je statutárním městem, tedy osobou požívající značné autority, dále souvislostí s kampaní v tisku vědomě žalovaným šířenou, rozsahem zveřejnění napadených výroků v médiích, pravděpodobným úmyslem druhého žalovaného šířit dezinformace a tím, že se soudu zásah do práv žalobkyně jeví jako pomsta (vůči žalobkyni), či snaha o její zastrašení.
K odvolání žalobkyně a druhého žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. května 2007, č.j. 1 Co 80/2007-130, výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé ve vztahu k druhému žalovanému tak, že zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobkyni 80.000,- Kč, zatímco co do částky 20.000,- Kč jej potvrdil a rozhodl o povinnosti druhého žalovaného zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně. Výrokem II. rozhodl o povinnosti druhého žalovaného nahradit státem placené náklady řízení, výrokem III. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti platit náklady řízení ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou a výrokem IV. rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pořízením videozáznamu nedošlo k neoprávněnému zásahu do práva žalobkyně chráněného ustanovením §12 odst. 1 o.z., stejně jako s jeho závěrem, že poskytnutím tohoto záznamu TV PRIMA naopak k neoprávněnému zásahu do tohoto práva došlo. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že stížností druhého žalovaného na žalobkyni jejímu zaměstnavateli a podáním trestního oznámení vůči ní nebyla osobnostní práva žalobkyně dotčena. Uvedl, že jak podání stížnosti, tak i trestního oznámení, je výkonem jiných subjektivních práv, což je okolností, která zásadně vylučuje neoprávněnost zásahu do posuzovaných práv. Následné zjištění nepravdivosti podkladů pro taková podání orgány, které se jimi zabývají, nemůže samo o sobě vést k závěru, že jimi k neoprávněnému zásahu do chráněných práv fyzické osoby došlo. Opačný závěr lze učinit pouze tehdy, pokud při podání trestního oznámení či stížnosti osoba je činící nebyla v dobré víře v jejich správnost. V dané věci podle názoru odvolacího soudu nelze z obsahu stížnosti a z trestního oznámení dovodit exces z výkonu těchto práv, neboť obě podání poukazují na informace likvidátora školky, který je druhému žalovanému podal, jak dosvědčuje jeho oznámení ze dne 13.srpna 2004, založené na č.l. 19 spisu Vrchního soudu v Praze, sp.zn. 1 Ds 23/2004.
Odvolací soud se neztotožnil ani se závěrem soudu prvního stupně, že k dalšímu neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobkyně došlo tím, že druhý žalovaný informoval tisk o probíhajícím kárném řízení žalobkyně, když tento závěr není podložen žádnými důkazy a je tedy pouhou spekulací. Podle názoru odvolacího soudu však neoprávněným zásahem do osobnostních práv žalobkyně bylo použití zmíněného obrazově zvukového záznamu bez jejího souhlasu k šíření prostřednictvím TV PRIMA. Proto v této části shledal uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích důvodným, neboť uvedeným užitím předmětného videozáznamu došlo ve značné míře k zásahu do nezadatelného práva žalobkyně svobodně se rozhodnout, zda a jakým způsobem bude tento záznam použit. Výši náhrady nemajetkové újmy v penězích určil ve smyslu ustanovení §13 odst. 3 o.z. částkou 20.000,- Kč. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobkyni dne 10. července 2007 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 22. srpna 2007 včasné dovolání, směřující proti jeho výroku I., pokud jím byl změněn rozsudek odvolacího soudu. Uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Odvolacímu soudu vytýká, že skutková zjištění, z nichž při svém rozhodování vyšel, nemají oporu v provedeném dokazování, přičemž zejména výsledek hodnocení důkazů neodpovídá postupu dle §132 o.s.ř., protože odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyšly v řízení najevo a pominul stěžejní důkaz, kterým je usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 19.7.2004, č.j. 12 Nc 2084/2004-33. Důsledkem toho jsou proto podle dovolatelky nesprávné právní závěry odvolacího soudu. Podle jejího názoru se odvolací soud rovněž dopustil procesního pochybení, když při svém rozhodování, v rozporu s ustanovením §118b o.s.ř., vyšel z dopisu Ing. S. ze dne 13. srpna 2004, který jako důkaz účastníci řízení nenavrhli a který nebyl čten k důkazu soudem prvního stupně ani soudem odvolacím. Navrhuje, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání žalobkyně podáno nebylo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou mající právnické vzdělání ve smyslu ustanovení §241 odst. 2 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání je v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť napadeným výrokem rozsudku odvolacího soudu ve věci samé bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolací soud pak rozsudek Vrchního soudu v Praze v uvedeném dovoláním napadeném výroku přezkoumal v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Právě takovouto vadou je předmětné řízení zatíženo.
Dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. se vztahuje na případy, kdy řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. pak míří na případy, kdy rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. O takovou vadu jde tehdy, jestliže skutkové zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, bylo vadné. Musí přitom jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po právní stránce. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř. Může jít o případ, kdy soud buď vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani nijak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, resp. v hodnocení důkazů nebo poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska důležitosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, a konečně, jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o.s.ř.
Odvolací soud, pokud v projednávané věci změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, především dovodil, že tvrzení druhého žalovaného obsažená ve stížnosti na žalobkyni ze dne 2. září 2004 a v trestním oznámení ze dne 20. srpna 2004 nepředstavují - ač obsahují nepravdivé údaje - vybočení z výkonu práva podávat stížnosti a trestní oznámení, protože druhý žalovaný vycházel z písemné informace likvidátora školky ze dne 13. srpna 2004 (byl tak v dobré víře v jejich správnost).
V případě poskytnutí informace tisku o probíhajícím kárném řízení vůči žalobkyni pak odvolací soud poukázal na to, že o tomto řízení byl žalovaný informován dopisem předsedy krajského soudu. Žalobkyně pak neprokázala, že by žalovaný v tomto smyslu informoval média; nadto i tehdy, šlo-li by o opak, jednalo by se o informaci pravdivou.
Podle ustanovení §11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění.
Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k jejímu porušení, resp., případně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke vzniku nemajetkové újmy, pak ustanovení §13 odst. 1 o.z. určuje, že fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění, přičemž z druhého odstavce tohoto ustanovení vyplývá, že pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle prvního odstavce zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má tato fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
V určitých případech však o neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nepůjde, a to ani tehdy, pokud by se zásah jako odporující objektivnímu právu zdánlivě jevil. Hovoří se o okolnostech vylučujících neoprávněnost, resp. o okolnostech, které porušení, resp. ohrožení osobnosti fyzické osoby ospravedlňují. V tomto směru zůstává na původci zásahu, aby prokázal, že k zásahu došlo po právu, tj., že je dána okolnost, která neoprávněnost (protiprávnost) zásahu vylučuje.
Okolnosti, které mají tyto právní následky, a jež vycházejí z hodnocení závažnosti, významu a funkce vzájemně si kolidujících porovnávaných zájmů dotčené fyzické osoby na straně jedné a zvláštních veřejných zájmů na straně druhé, jsou buď obsaženy přímo v právních normách, anebo z nich vyplývají.
Neoprávněnost zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby chráněné všeobecným osobnostním právem vylučují konkrétně tyto okolnosti, když:
a) dotčená fyzická osoba k zásahu do své osobnosti, resp. do jednotlivých hodnot, tvořící její osobnost v její fyzické a morální jednotě (integritě), svolila, nebo
b) je zásah s ohledem na různé veřejné zájmy dovolen zákonem, přičemž do této kategorie spadají tzv. zákonné licence , které jsou výslovně zakotveny např. v §12 odst. 2 a 3 o.z., v §23 odst. 3 a 4, §24 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, v čl. 6,7,8,26 Úmluvy o lidských právech v biomedicíně – č. 96/2001 Sb.m.s., §191a a násl. o.s.ř., apod. V těchto případech ( pokud nejsou překročeny zákonem stanovené meze ) jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší veřejný zájem, odůvodněný naléhavými sociálními potřebami, které jsou v demokratické společnosti nezbytné,
c) k zásahu došlo v rámci výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, popřípadě, kde jiný subjekt plnil právní povinnost, kterou mu ukládá zákon. Přípustnost těchto případů je odůvodněna zvláštním veřejným zájmem jak na nerušené a plynulé realizaci subjektivních práv, tak na plynulém plnění právních povinností uložených zákonem. Jde zejména o výkon práva kritiky (čl. 17 Listiny základních práv a svobod), o obecnou svépomoc (§6 o.z.), o odvracení škody (§417 o.z.), o nutnou obranu a krajní nouzi (§418 odst. 1 o.z.), o výkon práv účastníků řízení (v řízení soudním nebo správním před povolanými orgány s rozhodovací mocí), jakož i o výkon povinnosti svědecké a znalecké (pokud jsou odůvodněny předmětem věci), o výkon činnosti advokáta v rámci hájení oprávněných zájmů svého mandanta, resp. klienta, o výkon rozhodovací činnosti státních orgánů, a podobně (obdobně srovnej: Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004).
Soudy, rozhodující agendu ochrany osobnosti, pravidelně vycházejí ze zásady, podle níž, došlo-li k zásahu do osobnostních práv v rámci výkonu zákonem stanovených oprávnění, resp. povinností, nejde většinou o zásah neoprávněný, pokud osoba (fyzická či právnická), jež se zásahu dopustila, nevybočila z mezí takto stanovených práv a povinností. Tak např. v usnesení Nejvyššího soud ČR ze dne 31. ledna 2007, č.j. 30 Cdo 3543/2006-160, se mimo jiné uvádí, že podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva je třeba posuzovat sporná vyjádření (např. orgánů činných v trestním řízení) v jejich kontextu a zejména se zřetelem k funkci, kterou rozhodnutí (resp. jiné opatření), v němž se sporná vyjádření nacházejí, plní (srovnej např. rozsudek Daktaras proti Litvě ze dne 10. října 2000, stížnost č. 42095/98, odst. 44). Tento kontext bylo třeba brát v úvahu i v souzeném případě, jak správně fakticky učinil i odvolací soud.
Pečlivé vážení okolností konkrétního případu je významné např. i při posuzování otázky, zda stěžovatel při realizaci tohoto svého oprávnění v této souvislosti eventuálně nevybočil z mezí svých práv a povinností, a zda takový zásah do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, jenž byl obsažen v jeho podání (adresovaném příslušnému orgánu, včetně např. orgánům činným v trestním řízení) je možno ještě klasifikovat jako oprávněný, a zda zde tedy nedošlo k excesu u práv (či povinností) osoby, jež takovéto podání učinila (analogicky viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. října 2006, č.j. 30 Cdo 1404/2006-74).
Současně je třeba připomenout, že za zřetelné vybočení z práv a povinností (exces) je v těchto případech považováno, pokud se osoba, která zasáhla do osobnostní sféry fyzické osoby, dopustila např. křivého obvinění. S tím však není možno směšovat případy, kdy zasahující osoba v dobré víře uvede v této souvislosti skutečnosti, které se však následně ukáží jako neodpovídající pravdě.
V tomto rámci je možno též zmínit, že např. při výkonu petičního práva, zaručeného v článku 18 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jestliže ve věcech veřejného nebo jiného společenského zájmu má každý právo sám nebo s jinými se obracet na státní orgány a orgány územní samosprávy s žádostmi, návrhy a stížnostmi, pak petice představuje zvláštní kvalifikovaný případ svobody projevu (který je spjat s povinností orgánu veřejné moci na obsah petice reagovat). Zde ovšem může dojít ke kolizi s ústavněprávní hodnotou, jíž je právo na ochranu cti a dobré pověsti (čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
V nálezu ze dne 2. února 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 10, č. 17, str. 113 a násl., Ústavní soud konstatoval, že při střetu práva na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práv stojících na stejné úrovni, je především věcí obecných soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu zvážily, zda jednomu právu nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým. Je jejich úkolem, aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda určitý výrok (vycházející ze svobody projevu) dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu cti a dobré pověsti či je situaci přiměřený.
Jak již bylo naznačeno, významným pro úvahu odvolacího soudu, že zásah do osobnostních práv žalobkyně, představovaný podanou stížností a trestním oznámením, nebyl zásahem neoprávněným, byl obsah spisu Vrchního soudu v Praze sp.zn. 1 Ds 23/2004 – konkrétně oznámení likvidátora školky ze dne 13. srpna 2004 založené na č.l. 19 tohoto spisu, na něž odkazuje stížnost i trestní oznámení druhého žalovaného. Ze spisu (a zejména pak z protokolu o odvolacím jednání ze dne 22. května 2007) však nevyplývá, že by odvolací soud byl v tomto případě prováděl jakékoliv dokazování, tedy, že by např. provedl důkaz listinami, které jsou součástí spisu Vrchního soudu v Praze sp.zn. 1 Ds 23/2004. Je třeba vzít v úvahu skutečnost, že v protokolu o jednání soudu prvního stupně ze dne 26. června 2006 je výslovně uvedeno: „Č te se podstatný obsah spisu Vrchního soudu v Praze – věc 1 Ds 23/2004, zejména kárný návrh č.l. 2, úřední záznam o podaném vysvětlení č.l. 8, stížnost č.l. 9, vyjádření č.l. 11, trestní oznámení č.l. 13, dopis předsedy krajského soudu č.l. 20, vyjádření žalobkyně na č.l. 41 z 31. 10. 2004, usnesení státní zástupkyně o zrušení usnesení Policie Liberec č.l. 49, další stanovisko žalobkyně č.l. 73, dopis ministru spravedlnosti z 27. září 2004 č.l. 78, odpověď krajského soudu č.l. 85, žádost o nepřipuštění důkazů č.l. 126, dále se čte předběžné opatření 12 Nc 2084/2004-33 na č.l. 128, na žádost žalobkyně se čte část protokolu o jednání č.l. 133 a 134 nahoře, který by se mohl týkat upřesnění předmětu kárného řízení. Dále se čte rozhodnutí č.l. 161, dále se čte rozhodnutí Nejvyššího soudu v Brně s tím, že odvolání předsedy Krajského soudu v Ústí nad Labem se odmítá.“
Podle §129 odst. 1 o.s.ř. se důkaz listinou provede tak, že ji předseda senátu při jednání přečte nebo sdělí její obsah. Podle ustálené judikatury musí být tento způsob provedení důkazu patrný z protokolu o jednání. Provádění důkazu celým spisem souhrnně není správné, neboť nelze posoudit, kterých konkrétních důkazních prostředků z trestního, popřípadě jiného spisu, soud využil, když zpravidla nedochází k tomu, že by v občanském soudním řízení byl čten nebo sdělován obsah celého spisu (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 2002, č.j. 30 Cdo 222/2001-140).
Z výše citované dikce protokolu o jednání soudu prvního stupně ze dne 26. června 2006 je třeba dovozovat, že o případ souhrnného provedení důkazu se ve své podstatě jednalo i v tomto případě, o čemž svědčí formulace „ Č te se podstatný obsah spisu Vrchního soudu v Praze – věc 1 Ds 23/2004“ , přičemž je opodstatněné mít zato, že soud prvního stupně ( pouze ) zvlášť zvýraznil provedení důkazu některými listinami („ zejména /se čte/ kárný návrh č.l. 2 ...“, atd.). Není proto možno bezpečně seznat okruh listin ze spisu sp.zn. 1 Ds 23/2004, které byly soudem prvního stupně k důkazu čteny. Měly-li být podrobeny dokazování pouze listiny (podle užité formulace) příkladmo soudem prvního stupně zmíněné, této skutečnosti by musela také odpovídat příslušná dikce protokolu o jednání, což však dáno není. Soud prvního stupně by pak ovšem nebyl vysvětlil, z jakého důvodu další důkazy (zejména např. oznámení ze dne 13. srpna 2004 založené na č.l. 19 zmiňovaného spisu Vrchního soudu v Praze) ze souhrnně čteného spisu již nevzal v úvahu pro svá skutková zjištění. Tuto skutečnost odvolací soud přehlédl. Řízení je tak z uvedeného důvodu postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z vyložených důvodů je proto patrné, že nelze v uvedeném výroku ve věci samé dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze pokládat za správné (§243b odst. 1 o.s.ř.). Proto Nejvyšší soud České republiky aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) v uvedeném výroku ve věci samé a v souvisejících výrocích o náhradě nákladů řízení s přihlédnutím k ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil. Protože důvody, pro které je rušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je v příslušných výrocích, přičemž v tomto rozsahu věc vrátil uvedenému soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. března 2010
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu