ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.768.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 768/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce Ing. V. P., zastoupeného JUDr. Bc. Martinem Kulhánkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Příkop č. 8, proti žalované obchodní společnosti VLTAVA-LABE-PRESS, a.s., IČ: 61860981, se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. č. 8/5, zastoupené Mgr. Janou Fráňovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Jakubská č. 14, o ochranu osobnosti , vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 8/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2008, č.j. 1 Co 194/2008-265, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne ze dne 30. září 2008, č.j. 1 Co 194/2008-265, se ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, zrušuje , a věc se vrací v tomto rozsahu uvedenému soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalované proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení se odmítá.
III. Dovolací soud nařizuje, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát Vrchního soudu v Praze.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou na ochranu osobnosti domáhá podle ustanovení §13 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) omluvy žalované, kterou by žalovaná byla povinna uveřejnit na své náklady do tří dnů od právní moci rozsudku na titulní straně periodické tiskoviny Plzeňský deník se zvýrazněným nadpisem, písmem na titulní stránce obvyklým v tomto znění: "Omluva panu Ing. V. P.: Dne 5.6.2002 byl na titulní stránce tohoto listu uveřejněn článek redaktorky T. M. "Strana hájí kandidátku, ta ji v soukromí napadá". V tomto článku byly použity v souvislosti s osobou pana Ing. V. P., kandidáta politické strany Cesta změny do parlamentních voleb, nepravdivé, neověřené a nactiutrhačné údaje. Touto cestou se panu Ing. V. P. omlouváme. VLTAVA-LABE-PRESS, a.s., vydavatel Plzeňského deníku" . Neoprávněný zásah do svých osobnostních práv spatřuje v textu zmíněného článku s názvem "Strana hájí kandidátku, ta ji v soukromí napadá", zveřejněném v Plzeňském deníku dne 5. června 2002, konkrétně ve výrocích, " idiotsky fungujícího lídra, neznalého, závislého hlupáčka, který zkazil, co se dalo ".
Krajský soud v Plzni jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. prosince 2004, č.j. 19 C 8/2003-144, zamítl žalobu, dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce v roce 2002 kandidoval v parlamentních volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky za politickou stranu Cesta změny v Plzeňském kraji, za kterou kandidovala i MUDr. M. B. Ta byla majitelkou kina Eden v Plzni, které jako informační středisko v souvislosti s volbami poskytla této politické straně. Článek, jehož autorkou je redaktorka T. M., informuje o vnitřních poměrech ve zmíněné politické straně. Osobní názor na žalobce, lídra kandidátky v Plzeňském kraji, vyjádřila MUDr. M. B. ve své e-mailové korespondenci svému synovi, přičemž tato korespondence byla přístupná i dalším zaměstnancům kina Eden. Jeden ze zaměstnanců (Z. S.) obsah této korespondence MUDr. M. B. předložil tisku k ilustraci poměrů v kině Eden. Soud s přihlédnutím k ustanovení §11 a §13 o.z. dospěl k závěru, že zveřejněním kritiky probíhající mezi kandidáty politické strany Cesta změny, žalovaná pouze plnila svou ústavní povinnost informovat veřejnost o poměrech v této politické straně ucházející se o přízeň voličů v parlamentních volbách roku 2002. Hranice kritiky osob vstupujících do politiky jsou širší než u jiných subjektů. Tím, že žalobce kandidoval na prvém místě plzeňské kandidátky, vystavil se vědomě kontrole svého jednání nejen ze strany spolustraníků ale i od spoluobčanů a novinářů. Tak, jak byly údaje v článku zveřejněny, vztahují se k činnosti žalobce v jeho tehdejší politické straně. Soud uzavřel, že žalovaná se nedopustila zásahu objektivně způsobilého narušit, popřípadě ohrozit osobnostní práva žalobce chráněná ustanovením §11 násl. o.z.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. srpna 2005, č.j. 1 Co 19/2005-170, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že uznal žalovanou povinnou na své náklady uveřejnit do tří dnů od právní moci rozsudku na titulní straně Plzeňského deníku omluvu žalobci v tomto zněni: "Omluva panu Ing. V. P.: Dne 5. 6. 2002 byl na titulní stránce tohoto listu uveřejněn článek redaktorky T. M. "Strana hájí kandidátku, ta jí v soukromí napadá". V tomto článku byly použity v souvislosti s osobou pana Ing. V. P., kandidáta politické strany Cesta změny do parlamentních voleb , nactiutrhačné údaje. Touto cestou se panu Ing. V. P. omlouváme. VLTAVA-LABE-PRESS, a.s., vydavatel Plzeňského deníku". Ve zbývající části výroku ve věci samé, pokud byla žaloba zamítnuta ve slovech požadované omluvy "nepravdivé, neověřené a" rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak odchýlil se v právním posouzení věci. Především uvedl, že kritika je nepochybně výkonem práva a přísluší každému, tedy i žalované, ve smyslu čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Právo kritiky však musí mít své meze a těmi jsou i oprávněné zájmy jiných osob. V dané věci soud předmětné výroky nepovažoval za oprávněnou kritiku. Poukázal na to, že výrazy užité ve vztahu k žalobci jsou vulgarismy, které svojí hrubostí a urážlivostí musí zasáhnout každou osobu ve značné míře, tedy i žalobce. Použití těchto výrazů neodůvodňovala ani atmosféra předvolební kampaně, během níž byly uveřejněny. V předmětných výrocích tak odvolací soud shledal neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, protože z objektivního hlediska jsou způsobilé přivodit újmu na jeho osobnostních právech (zejména na cti a důstojnosti, chráněné čl. 10 Listiny základních práv a svobod a ustanovením §11 o.z.). Při posouzení odpovědnosti žalované podle ustanovení §13 o.z. odvolací soud uvedl, že žalovaná se nemůže zbavit odpovědnosti za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce jen proto, že autorem uvedených výrazů je osoba odlišná od vydavatele, případně jeho redaktora.
Tento rozsudek odvolacího soudu byl k dovolání žalované ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. prosince 2006, č.j. 30 Cdo 351/2006-203, a věc byla v takto vymezeném rozsahu vrácena uvedenému soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud v tomto rozhodnutí zdůraznil, že podle ustanovení §11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Ustanovení §13 téhož zákona pak fyzické osobě dotčené v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i majetkové). Občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož obsahem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti. Dovolací soud připomněl, že právo a svoboda jsou obsahově omezeny právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Konstatoval, že právo vyjadřovat názory mohou zbavit právní ochrany nejen obsahová omezení, ale i forma, jíž se názory navenek vyjadřují. Vybočí-li tak publikovaný názor z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze právní ochrany (obdobně srovnej nález sp. zn. III. ÚS 359/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck, 1998, str. 367). Současně však vyložil, že právo podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") je zásadně rovno základnímu právu podle čl. 10 Listiny (nález sp. zn. II. ÚS 357/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C.H. Beck, 1998, str. 355), přičemž je třeba respektovat požadavek, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu jednomu z těchto práv nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým (nález sp. zn. IV. ÚS 154/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, C.H. Beck, 1998, str. 113). V konkrétním případě je nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti) v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi. K zásahu dochází pouze tehdy, jestliže mezi zásahem a porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost a jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat. Dále je nutno respektovat určitá specifika běžného periodického tisku, určeného pro informování nejširší veřejnosti (nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS 156/99).
Dovolací soud konečně konstatoval, že z rozsudku odvolacího soudu byla patrna neujasněnost závěru o tom, co bylo zásadním účelem předmětného článku, ač to bylo určující pro posouzení opodstatněnosti uplatněného nároku. Přesto, že soud prvního stupně uvedl, že tento článek informoval o vnitřních poměrech v politické straně, která kandidovala v parlamentních volbách v roce 2002, čímž žalovaná plnila svoji ústavní povinnost informovat veřejnost, odvolací soud podstatu článku spatřoval ve výkonu práva kritiky, aniž tento odlišný názor blíže ozřejmil. Přitom z obsahu dotčeného článku vyplývá, že byl ve své podstatě pojat jako informace čtenářům a nikoliv jako kritický materiál žalované. Dovolací soud se proto neztotožnil ani s dalšími úvahami odvolacího soudu o případné možnosti zneužití svobody slova a tisku.
Vrchní soud v Praze poté o odvolání žalobce podruhé rozhodl rozsudkem ze dne 7. srpna 2007, č.j. 1 Co 36/2007-227, kterým rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé opět změnil tak, že uznal žalovanou povinnou na své náklady uveřejnit do tří dnů od právní moci rozsudku na titulní straně Plzeňského deníku omluvu žalobci v tomto zněni: "Omluva panu Ing. V. P.: Dne 5. 6. 2002 byl na titulní stránce tohoto listu uveřejněn článek redaktorky T. M. "Strana hájí kandidátku, ta jí v soukromí napadá". V tomto článku byly použity v souvislosti s osobou pana Ing. V. P., kandidáta politické strany Cesta změny do parlamentních voleb , nactiutrhačné údaje. Touto cestou se panu Ing. V. P. omlouváme. VLTAVA-LABE-PRESS, a.s., vydavatel Plzeňského deníku". Ve zbývající části výroku ve věci samé (tj. pokud byla žaloba zamítnuta ve slovech požadované omluvy "nepravdivé, neověřené a") rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. V prvé řadě konstatoval svoji vázanost rozhodnutím dovolacího soudu. Dále uvedl, že při přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně vyšel z jeho skutkových zjištění a sdílí jeho závěr, že účelem předmětného článku bylo zveřejnění kritiky probíhající mezi kandidáty politické strany Cesta změny, tedy zveřejnění informace o vnitřních poměrech v této politické straně, která se ucházela o přízeň voličů v parlamentních volbách roku 2002. Naproti tomu se neztotožnil se závěrem, že se žalovaná nedopustila neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce chráněných ustanovením §11 a násl. o.z., a že tedy nejsou splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti podle §13 téhož zákona. Odvolací soud odkázal na ustanovení čl. 17 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod zaručujících právo na svobodu projevu a právo na ochranu osobnosti s tím, že tato práva jsou rovnocenná, takže je třeba přihlížet k okolnostem konkrétního případu s cílem, aby jednomu právu nebyla dána bezdůvodně přednost před právem druhým. Tyto okolnosti v souzené věci pak podle jeho názoru „svědčí pro přednost práva na ochranu osobnosti žalobce, a to proto, že právo na informace je sice ústavně garantováno, avšak jeho výkon nesmí zasahovat do práv a svobod jiných. Nelze zveřejňovat informace evidentně difamující. Výrazy užité MUDr. M. B. ve vztahu k žalobci v rámci vnitrostranické kritiky, o níž dotčený článek podával zprávu, překročily vulgaritou a hrubostí obecně uznávaná pravidla slušnosti, takže urážlivostí by musely zasáhnout každou osobu (nacházející se na místě žalobce). Uveřejněním této informace, která se sice týká vnitřních poměrů v politické straně, avšak zjevně snižující čest a důstojnost žalobce, když negativní stanovisko MUDr. B. nebylo vůči žalobci vyjádřeno společensky přijatelnou formou, došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce chráněných ustanovením §11 a násl. o.z.“. Tento rozsudek pak byl k dovolání žalované zrušen ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. března 2008, č.j. 30 Cdo 5018/2007-250.
Dovolací soud v tomto případě mimo jiné konstatoval, že oproti svému předchozímu zrušenému rozhodnutí odvolací soud správně dovodil, že účelem předmětného článku bylo informovat o vnitřních poměrech v politické straně, která se ucházela o přízeň voličů v parlamentních volbách v roce 2002, kdy nešlo o výkon práva kritiky ze strany žalované. V tomto smyslu Vrchní soud v Praze akceptoval závazný právní názor vyslovený v předchozím zrušovacím rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (§243d odst. 1 věta první občanského soudního řádu - dále jen „o.s.ř.“ - ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona), avšak v dalším již tuto zákonnou povinnost důsledně neplnil. Ač sice uvedl, že při svém rozhodování vyšel z článků 17 a 10 Listiny základních práv a svobod, jimiž upravená práva jsou rovnocenná, a je tak třeba vždy přihlédnout k okolnostem konkrétního případu, aby jednomu z nich nebyla dána bezdůvodně přednost před právem druhým, bylo toto jeho konstatování spíše jen jako zcela formální.
Dovolací soud zdůraznil, že je nutné vždy zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), a to právě v kontextu s právem na svobodou projevu a s právem na informace, a to se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany), přičemž je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi; k zásahu do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby dochází pouze tehdy, jestliže mezi zásahem a porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost a jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat. Současně je nutno respektovat určitá specifika běžného periodického tisku, určeného pro informování nejširší veřejnosti (obdobně nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS 156/99). Dovolací soud poukázal na skutečnost, že zdůvodnění toho, proč odvolací soud dospěl k závěru, že v souzeném případě převažuje požadavek dát přednost právu vycházejícímu z čl. 10 listiny základních práv a svobod, je v zásadě jen paušální, resp. zjednodušené a tak ve svých důsledcích nesprávné. Uvedl dále, že k problematice svobody projevu existuje, jak např. připomíná Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 4. dubna 2005, sp.zn. IV. ÚS 146/04, bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva, v níž je vyzdvižen význam zmíněné svobody, jakož i určeny její meze, které jsou dány nutností respektovat jednak společností chráněné zájmy vymezené článkem 10 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a jednak práva třetích osob. Soud zdůrazňuje roli svobody projevu jako jednoho ze základních kamenů demokratické společnosti; absence této svobody ji pojmově vylučuje. Svoboda projevu platí nejen pro "informace" nebo "myšlenky", přijímané příznivě či považované za neškodné či nedůležité, ale rovněž pro ty, které jsou nepříjemné, šokují či znepokojují. Tak tomu chce pluralita, tolerance a duch otevřenosti, bez nichž není demokratické společnosti. Tyto principy nabývají zvláštní důležitosti, pokud jde o tisk. Ten sice nesmí překračovat vymezené hranice mj. z důvodu ochrany dobré pověsti jiných, nicméně na něm spočívá úkol šířit informace a myšlenky týkající se politických záležitostí, jakož i témat z ostatních oblastí veřejného zájmu. Úlohou tisku je nejen šíření informací a myšlenek, veřejnost má současně právo je přijímat (srovnej rozsudek ve věci Lingens proti Rakousku ze dne 8. 7. 1986, č. 09815/82, odst. 41). Česká republika se v článku 1 odst. 1 Ústavy definovala jako demokratický stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana, čímž se vzdala hodnotové neutrality Ústavy a zakotvením nepřípustnosti změny podstatných náležitostí demokratického právního státu se přihlásila k principu materiálního právního státu. Pro demokracii, chápanou jako vládu lidu, lidem a pro lid, je životní nutností šíření informací, myšlenek a názorů, ať už pochvalných či kritických, proto, aby byla veřejnost zásobena všemi dostupnými fakty nezbytnými pro vyvolání kvalitní debaty ve věcech celospolečenského zájmu a následného utváření názoru jednotlivců či k dosažení konsenzu o řízení a obstarávání věcí celospolečenského zájmu. Tisk bývá také titulován „hlídacím psem demokracie“, neboť tím, že informuje o záležitostech veřejného zájmu, zároveň upozorňuje na negativní jevy ohrožující chod demokratické společnosti; informace může být podnětem pro adekvátní nápravu ze strany příslušných orgánů či vyvolat určité vzepětí veřejnosti vyjadřující nespokojenost s momentálním stavem, které může vést k rychlejšímu odstranění negativ. Otevřenost odlišným názorům a kritickým pohledům skýtá obohacení společnosti, dostatek informací může napomáhat k bourání názorových stereotypů a podporovat zvýšení tolerance. V neposlední řadě svoboda projevu a právo na informace výrazně přispívají k osobnímu růstu jedince jak v oblasti intelektuální, tak osobnostní, což je taktéž v zájmu otevřené demokratické společnosti. Svoboda projevu však nemůže být chápána jako právo zcela bezbřehé, takže vybočí-li publikovaný názor z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze právní ochrany. Současně však právo podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod je rovno základnímu právu podle čl. 10 Listiny. Požadavkem přitom je respektovat, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu jednomu z těchto práv nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým. V konkrétním případě je tak nezbytné zkoumat především míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti) v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). K zásahu pak dochází pouze tehdy, jestliže mezi zásahem a porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost a jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat. Dále je nutno respektovat určitá specifika běžného periodického tisku, určeného pro informování nejširší veřejnosti (nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS 156/99).
Dovolací soud dále vyložil, že práva na ochranu osobnosti se pochopitelně mohou domáhat i politikové a ostatní veřejně činné osoby. Měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou však v jejich případě mnohem měkčí ve prospěch novinářů a jiných původců těchto výroků, což je dáno skutečností, že osoba vstoupivší na veřejnou scénu musí počítat s tím, že jakožto osoba veřejně známá bude pod drobnohledem veřejnosti, která se zajímá o její jak profesní tak i soukromý život a současně jej hodnotí, zvláště jedná-li se o osobu, která spravuje veřejné záležitosti (nebo o to v rámci politického boje usiluje). Je proto v těchto případech nezbytný benevolentnější přístup k posouzení meze přípustnosti uveřejnění informací např. soukromé povahy, resp. hodnocení jednání takové osoby právě proto, že jsou na ni kladeny náročnější požadavky a veřejnost je oprávněna získat o takovéto osobě informace ve výrazněji širším spektru, než by tomuto tak bylo u osoby mimo tuto kategorii představitelů, a to pro posouzení způsobilosti jak odborné, tak morální tuto funkci zastávat a náležitě obstarávat věci veřejné. Prezentace těchto údajů a jejich případná kritika však musí souviset s veřejnou činností, kterou daná osoba vykonává. Tato filosofie se nese v duchu názorové linie Evropského soudu pro lidská práva, který uvedl, že hranice přijatelné kritiky jsou adekvátně širší u politiků než u soukromých osob. Na rozdíl od posledně jmenované skupiny, politik nevyhnutelně a vědomě předkládá novinářům a široké veřejnosti ke kontrole každé své slovo a čin, a proto musí projevit vyšší stupeň tolerance . Ochrana osobnosti se vztahuje i na politiky, dokonce i tehdy, kdy nejednají jako soukromé osoby, avšak v takových případech požadavek zmíněné ochrany musí být poměřován ve vztahu k zájmu na otevřené diskusi o politických tématech (srov. rozhodnutí ve věci Lingens, odst. 42).
Dovolací soud v tomto případě uzavřel, že z rozhodnutí soudu druhého stupně vyplývá, že odvolací soud věc v těchto souvislostech v zásadě neposuzoval. Ač sice revidoval svůj původní názor, takže nyní dovodil, že sporným článkem žalovaná plnila svoji ústavní povinnost informovat veřejnost o poměrech v politické straně, v dalším se omezil na vcelku paušální konstatování, že okolnosti případu svědčí pro přednost práva na ochranu osobnosti žalobce (před právem na svobodu projevu a na informace), přičemž důvod spatřoval v tom, že výrazy užité MUDr. M. B. ve vztahu k žalobci v rámci vnitrostranické kritiky, o níž dotčený článek informoval, překročily vulgaritou a hrubostí obecně uznávaná pravidla slušnosti, takže urážlivostí musí zasáhnout každou osobu (nacházející se na místě žalobce); uveřejněním této informace, která se sice týká vnitřních poměrů v politické straně, avšak zjevně snižující čest a důstojnost žalobce, neboť negativní stanovisko MUDr. B. vůči žalobci nebylo vyjádřeno společensky přijatelnou formou, pak podle odvolacího soudu došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce chráněných ustanovením §11 a násl. o.z. Dovolací soud v této souvislosti konstatoval, že odvolací soud zde především přehlédl a nedocenil skutečnost, že jestliže dotčený článek měl informovat o poměrech (a jak se přímo naznačuje – o jejich úrovni) ve zmiňované politické straně, pak jejich ilustrace výroky MUDr. M. B. na adresu žalobce měla bezprostřední příčinnou souvislost s plněním tohoto úkolu. Dovolací soud se sice nemohl ztotožnit s výrazy užitými jmenovanou - ty však byly podle mínění dovolacího soudu způsobilé ilustrovat právě úroveň vztahů v politické straně, která se ve volbách ucházela o přízeň voličů; kromě toho spíše než žalobce, byly tyto výroky ve své podstatě schopné v zásadě znevážit a společensky diskvalifikovat samotnou jejich mluvčí. Nadto odvolací soud nebral v úvahu již zmíněný předpoklad snížené citlivosti žalobce jako politika na možné útoky na jeho osobu, když tato okolnost se projeví zejména tehdy, je-li dána souvislost se sférou samotné politické soutěže (jak tomu bylo v souzeném případě).
Následně Vrchní soud v projednávané věci rozhodl potřetí, a to rozsudkem ze dne 30. září 2008, č.j. 1 Co 194/2008-265, kterým znovu rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uznal žalovanou povinnou na své náklady uveřejnit do tří dnů od právní moci rozsudku na titulní straně Plzeňského deníku omluvu žalobci v tomto zněni: "Omluva panu Ing. V. P.: Dne 5. 6. 2002 byl na titulní stránce tohoto listu uveřejněn článek redaktorky T. M. "Strana hájí kandidátku, ta jí v soukromí napadá". V tomto článku byly použity v souvislosti s osobou pana Ing. V. P., kandidáta politické strany Cesta změny do parlamentních voleb , nactiutrhačné údaje. Touto cestou se panu Ing. V. P. omlouváme. VLTAVA-LABE-PRESS, a.s., vydavatel Plzeňského deníku"; současně vyslovil, že se v e zbývající části výroku (přes to, že tato část výroku rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé byla již v právní moci) rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud zrekapituloval dosavadní průběh řízení a reprodukoval dovolacím soudem vyložené důvody zrušení předchozího rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v této věci. Poté konstatoval, že vázán právním názorem dovolacího soudu přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §212 o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné. Věc pak posoudil podle ustanovení §11 a násl. o.z. s tím, že vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která vyplynula z provedeného dokazování. Bylo tak zjištěno, že osobní názor na žalobce - lídra kandidátky v Plzeňském kraji - vyjádřila tehdejší majitelka kina Eden paní MUDr. M. B. ve své e-mailové korespondenci svému synovi, která byla přístupná i dalším zaměstnancům kina Eden, mezi nimiž nepanovaly dobré pracovní vztahy, přičemž jeden z nich (svědek Z. S.) obsah této korespondence předložil k ilustraci poměrů v kině Eden tisku. Odvolací soud dále uvedl, že v řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že předmětné údaje, jimiž se žalobce cítí dotčen na svých osobnostních práv, byly obsaženy v e-mailové korespondenci MUDr. M. B., adresované jejímu synovi. To, že se jednalo o korespondenci, jejíž odesílatelkou byla MUDr. M. B. a jejím adresátem byl její syn, vyplývá nejen z výpovědi svědka Z. S., ale i z výpovědi svědkyně T. M., autorky předmětného článku (č.l. 87), což našlo výraz i v jeho názvu, když je v něm i uvedeno“ „Strana hájí kandidátku, ta ji v soukromí napadá.“ Jedná se tedy o písemnost osobní povahy, která spadá pod občanskoprávní ochranu podle ustanovení §12 odst. 1 o. z., podle kterého písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy smějí být pořízeny nebo použity jen s jejím svolením. Zákonná licence k účelům úředním na základě zákona, jak má na mysli ustanovení §12 odst. 2 o. z. na danou věc nedopadá. K uveřejnění této korespondence mohlo tedy dojít jen se svolením MUDr. M. B., které však z obsahu spisu nevyplývá. Jestliže žalovaná bez jejího souhlasu uveřejnila údaje o žalobci obsažené v její e-mailové korespondenci, vedené s jejím synem, byl tento postup žalované v rozporu s ustanovením §12 odst. 1 o. z. Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, proto dovozuje, že uveřejněním předmětných údajů obsažených v e-mailové korespondenci MUDr. M. B., kterou je nutno ve smyslu ustanovení §12 odst. 1 o. z. považovat za písemnost osobní povahy, a nebyla tedy určena pro veřejnost, došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce chráněných ustanovením §11 a násl. o. z. Okolnost, že
e-mailová korespondence MUDr. M. B. byla přístupná i dalším zaměstnancům kina Eden, jak uvedl soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí, s přihlédnutím k ustanovení §12 odst. 1 o. z. podle názoru odvolacího soudu neopravňovala žalovanou k jejímu uveřejnění v periodiku, jehož je vydavatelem. Odvolací soud pak uzavřel, že žalobce se proto důvodně domáhá přiznání morálního zadostiučinění ve formě omluvy navrženého znění, vyjma textu „nepravdivé, neověřené a“.
Uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalované dne 10. listopadu 2008, přičemž právní moci nabyl téhož dne. Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná dne 9. ledna 2009 včasné dovolání.
Dovolatelka přípustnost dovolání vyvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přičemž napadá výrok ve věci samé a výslovně též výrok o náhradě nákladů řízení, kterými byl rozsudek soudu prvního stupně změněn. Odkazuje na dovolací důvody uvedené v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o.s.ř. s tím, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dále že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování.
Dovolání především uplatňuje výtku, že se odvolací soud (opět) neřídil při svém rozhodování závazným právním názorem dovolacího soudu, když se jím v daném případě nezabýval ani formálně, takže bez dalšího ponechal stranou v něm vymezená východiska, na která dovolatelka odkazuje. Pokud pak bylo rozhodnutí odvolacího soudu zbudováno na úvaze, že uveřejněním dotčených údajů obsažených v e-mailové korespondenci MUDr. M. B., kterou je nutno ve smyslu ustanovení §12 odst. 1 o.z. považovat za písemnost osobní povahy, která nebyla určena pro veřejnost, došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce chráněných ustanovením §11 a násl. o.z., pak dovolatelka poukazuje mimo jiné na skutečnost, že tato korespondence nebyla jediným zdrojem pro informace o výrocích MUDr. B. Nadto především zdůrazňuje, že zmiňovaný e-mail vytiskl a autorce článku předal svědek S., takže žalovaná za toto jednání nenese žádnou odpovědnost; přitom subjektem, do jehož osobnostních práv by takto mohlo být (případně) zasaženo, by bývala byla MUDr. B. a nikoliv žalobce. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se žalobce písemně vyjádřil (č.l. 286 spisu) a navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. a je [s výjimkou té části, která se týká výroků o náhradě nákladů řízení, kde procesní předpis přípustnost dovolání nezakládá, takže dovolání bylo v této části nezbytné odmítnout podle ustanovení §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona] přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud poté napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ve výroku ve věci samé napadeném tímto dovoláním přezkoumal v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že jej z hlediska výtek obsažených v dovolání nelze považovat za správný (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Podle §243d odst. 1 věta první o.s.ř. jestliže dovolací soud zruší rozhodnutí odvolacího soudu (rozhodnutí soudu prvního stupně), jedná dále o věci soud, jemuž byla věc vrácena nebo postoupena k dalšímu řízení; ustanovení §226 o.s.ř. zde platí obdobně. Podle §226 odst. 1 o.s.ř. bylo-li rozhodnutí zrušeno a byla-li věc vrácena k dalšímu řízení, je soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu.
Jak bylo popsáno výše, dovolací soud se již danou věcí zabýval opakovaně, a v předchozích zrušovacích rozhodnutích vyslovil konkrétní právní názory významné pro její právní posouzení, které již byly uvedeny v textu tohoto rozhodnutí. Vesměs přitom vždy výslovně zdůraznil (s odkazem na ustanovení §226 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s §243d odst. 1 téhož zákona) vázanost odvolacího soudu (soudu prvního stupně) těmito právními názory, na nichž dovolací soud nemá důvodu cokoliv měnit, a na něž se tímto pro stručnost v plném rozsahu odvolává. Bylo již též naznačeno, že odvolací soud se při předchozím rozhodování věci právním názorem dovolacího soudu neřídil důsledně, resp. případně se jím neřídil vůbec, a to přes to, že zde nebyla nová zjištění, která by měnila poznatky o skutkovém ději projednávaného případu natolik, že na nový skutkový základ věci by nebyla aplikace právního názoru dovolacího soudu již možná. V nyní napadeném rozsudku pak odvolací soud sice ve stručnosti reprodukoval předchozí zrušovací rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, avšak již z tohoto rozhodnutí nevyplývá, jak dalece se vysloveným právním názorem dovolacího soudu řídil, přesněji řečeno, je zcela zřetelně patrno, že jej vědomě pominul, aniž by se s ním jakkoliv vypořádal.
Dovolací soud v daném případě pro stručnost v plném rozsahu odkazuje na obsah svých předchozích zrušovacích rozhodnutí, na jejichž právních závěrech nemá důvodu cokoliv měnit a jichž se beze zbytku dovolává. Jak vyplývá z nyní napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze odvolací soud se nikterak nevypořádal s okolnostmi tvrzeného zásahu do osobnostních práv žalobce, resp. ani s tím, zda k takovému zásahu došlo a pokud, zda se jednalo o případný zásah neoprávněný. Pouze (nově) odkázal na ustanovení §12 o.z. s tím, že pokud žalovaná bez svolení MUDr. M. B. zveřejnila obsah její e-mailové korespondence s jejím synem týkající se žalobce, byl tento postup v rozporu s citovaným ustanovením, čímž mělo podle odvolacího soudu dojít k zásahu do osobnostních práv žalobce chráněných ustanovením §11 násl. o.z. Tuto tezi však v zásadě blíže nerozvádí. V této souvislosti je třeba připomenout, že zvláštností české právní úpravy je, že použití všech písemností osobní povahy váže nejen na svolení toho, o jehož projev osobní povahy jde (§11 o.z.), nýbrž na svolení osoby, jíž se projev týká. (§12 odst. 1 o.z.). Tím tato úprava překračuje ochranu vlastního projevu osobní povahy ve smyslu §11 o.z. Jsou tak v tomto případě shledávána dvojí, zcela různá práva, mezi nimiž je podstatný rozdíl. První kategorii tvoří právo toho, o jehož projev jde a jehož projev osobní povahy je v písemnosti zachycen. Tato osoba má vždy plné dispoziční právo s písemností, které je přímým výrazem jejího práva k projevu osobní povahy podle §11 o.z. Toto právo není vázáno na žádné další předpoklady. Druhou kategorii práv tvoří právo osob, jichž se písemnost týká. V tomto případě však již nejde o ochranu práva k vlastním projevům osobní povahy. Důvod, proč zákon váže použití písemnosti i na svolení těchto osob, spočívá výlučně ve skutečnosti, že použití písemnosti může podle okolností případu zasáhnout do některých jiných osobnostních práv – např. do práva na čest, důstojnost a pověst apod. O použití písemnosti týkající se též jiné osoby, než té, jejíž projev je zachycen, jde však jen tehdy, jestliže by použití vzhledem k okolnostem případu tvořilo zásah do některé z uvedených sfér osobnostní ochrany, který by byl bez svolení dotčené osoby neoprávněný ve smyslu §13 o.z. Svolení těchto dalších osob není proto – na rozdíl od svolení osoby, jejíž projev písemnost zachycuje - k použití písemnosti třeba vždy, nýbrž pouze za uvedené podmínky (srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 326 a násl.).
Z napadeného rozhodnutí však není zřetelně patrno, že by odvolací soud zmíněné zásady bral při svém rozhodování v úvahu, a současně, že by se zabýval jednotlivými hledisky (mimo jiné zdůrazňovanými již v předchozích zrušovacích rozhodnutích dovolacího soudu) rozhodnými pro posouzení otázky oprávněnosti, resp. neoprávněnosti tvrzeného zásahu ve smyslu ustanovení §13 o.z. Dotčené rozhodnutí proto není možno posuzovat jako správné.
Z uvedeného důvodu Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) rozsudek odvolacího soudu v uvedeném výroku ve věci samé a v souvisejících výrocích o náhradě nákladů řízení s přihlédnutím k ustanovení §243b odst. 2 a 3 o.s.ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Protože však podle ustanovení §221 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s §243b odst. 5 téhož zákona zruší-li dovolací soud rozhodnutí proto, že nebyl dodržen závazný právní názor (§226 odst. 1, §235h odst. 2 věta druhá a §243d odst. 1) nebo že v řízení došlo k závažným vadám, může nařídit, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce), nebo přikázat věc k dalšímu řízení jinému soudu prvního stupně, kterému je nadřízen. V této souvislosti je možno odkázat např. na nález Ústavního soudu ČR ze dne 22. října. 2009, sp.zn. IV. ÚS 956/09, v jehož odůvodnění se mimo jiné uvádí, že ustanovení §221 odst. 2 o.s.ř. ve slovech "nebo že v řízení došlo k závažným vadám" je v souladu s ústavním pořádkem, neboť sleduje ochranu jiného ústavně zaručeného práva (čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a činí tak prostředky přiměřenými (nezbytnými), nicméně současně toto ustanovení klade značné nároky na aplikující orgán, který musí k jeho užití přistupovat zodpovědně a interpretovat jej v přímé návaznosti na čl. 4 odst. 4 Listiny.
Smyslem ustanovení §221 odst. 2 občanského soudního řádu je "odblokovat" řízení zatížené neschopností soudu prvního stupně (resp. s použitím ustanovení §243b odst. 5 o.s.ř. odvolacího soudu) uzavřít věc zákonným způsobem. Tomuto účelu slouží jak možnost odejmout věc soudci z důvodu nerespektování právního názoru, tak z důvodu existence závažných vad řízení. Prostřednictvím ustanovení §221 odst. 2 občanského soudního řádu se tak realizuje právo na soudní ochranu (věc bude možno skončit) a brání vzniku průtahů v řízení. Z nutnosti restriktivního výkladu posledně uvedené kompetence (odnětí věci pro závažné vady řízení) ovšem vyplývá, že vždy půjde o mimořádný krok odůvodněný vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat.
V souzené věci se senát 1 Co odvolacího soudu opakovaně důsledně (resp. vůbec - v případě nyní zrušovaného rozsudku) neřídil neměnným právním názorem vysloveným dovolacím soudem. Tato okolnost proto nepochybně odůvodňuje přikázání věci jinému senátu Vrchního soudu v Praze, jak je nařízeno ve výroku III. tohoto rozhodnutí.
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. srpna 2010
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu