ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.977.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 977/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobců a) JUDr. D. B. , a b) J. B. , zastoupeným Mgr. Michalem Poupětem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 27, proti žalované Immo Future 6 – Crossing Point Smíchov s.r.o. , se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 11, zastoupené Mgr. Janem Buřilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 34, o 7.000,- EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 126/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2007, č.j. 12 Co 151/2007-72, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2007, č.j. 12 Co 151/2007-72, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. prosince 2006, č.j. 12 C 126/2005-50, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. prosince 2006, č.j. 12 C 126/2005-50, uložil žalované povinnost, aby zaplatila žalobcům částku 7.000,- EUR s 3% p.a. úrokem z prodlení od 28. listopadu 2004 do zaplacení, a na náhradě nákladů řízení částku 50.135,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že rezervační smlouva ze dne 11. prosince 2003, ze které žalovaná odvozuje své smluvní právo ponechat si žalobci zaplacený rezervační poplatek ve výši 7.000,- EUR jako smluvní pokutu, je neplatná podle §37 odst. 1 obč. zák. Základním právem i povinností obou smluvních stran rezervační smlouvy mělo být uzavření budoucí kupní smlouvu ohledně bytové jednotky a parkovacího místa v domě, který v době podpisu rezervační smlouvy neexistoval a měl být žalovaným vybudován na adrese P. 5 do určité doby. Z rezervační smlouvy však nelze dovodit dostatečně určitý obsah smlouvy o budoucí kupní smlouvě, kterou se strany rezervační smlouvy zavázaly uzavřít. Byť rezervační smlouva za svoji nedílnou součást prohlašuje návrh smlouvy o budoucí kupní smlouvě a obsahuje ustanovení, že zájemce prohlašuje, že připojený návrh ke smlouvě podepíše, tento písemný návrh smlouvy o budoucí kupní smlouvě není úplný. Neúplnost připojeného písemného návrhu lze odstranit v některých jeho částech tak, že obsah budoucího smluvního ujednání (smlouvy o budoucí kupní smlouvě) vyplývá z textu samotné rezervační smlouvy. Takovým výkladem rezervační smlouvy však nelze dovodit jednu ze dvou podstatných náležitostí smlouvy o budoucí kupní smlouvě podle ustanovení §50a odst. 1 obč. zák., a to dobu, do kdy má být uzavřena kupní smlouva ohledně předmětné nemovitosti. Rezervační smlouva je tudíž pro neurčitost absolutně neplatná, a to včetně vedlejších ujednání o smluvní pokutě za porušení jejich ustanovení. Soud prvního stupně poté aplikoval §451 odst. 1 a 2 obč. zák. a z titulu bezdůvodného obohacení uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům částku 7.000,- EUR se specifikovaným příslušenstvím (úrokem z prodlení).
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem podle §219 o.s.ř. potvrdil jako věcně správný rozsudek soudu prvního stupně. Shledal správným právní závěr soudu prvního stupně, že návrh smlouvy o budoucí (kupní) smlouvě, coby nedílná součást rezervační smlouvy, je absolutně neplatným právním úkonem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), který podrobně rozvádí. Rezervační smlouvu lze v prvé řadě považovat za smlouvu nepojmenovanou. Ze zákona neplyne povinnost, aby součástí rezervační smlouvy byla smlouva o budoucí smlouvě nebo smlouva kupní či jakákoli jiná smlouva, resp. návrh smlouvy. Odvolací soud dovozuje, že příloha rezervační smlouvy musí splňovat nároky kladené obecně na právní úkony a dále, že z důvodu chybějícího údaje v příloze rezervační smlouvy je celá rezervační smlouva absolutně neplatná. Předmětný návrh smlouvy, který není smluvními stranami podepsán a s vědomím smluvních stran a objektivních důvodů není zcela úplný, není právním úkonem. Uvedený závěr odvolacího soudu se tak jeví jako zcela právně vadný. Podle dovolatelky rezervační smlouva v uzavřeném znění byla dostatečně určitá, a to s přihlédnutím ke stavu uvažovaného předmětu převodu v době jejího uzavření, a splňovala veškeré požadavky kladené na platnost a určitost právních úkonů vyplývajících z občanského zákoníku. Závěr odvolacího soudu ohledně její neurčitosti a absolutní neplatnosti se tak jeví jako právně a interpretačně vadný. Není základním právem smluvních stran z rezervační smlouvy uzavření smlouvy o budoucí smlouvě, ale získání práva opce k určité nemovitosti. Z žádného právního předpisu neplyne povinnost, aby součástí rezervační smlouvy byla smlouva o budoucí smlouvě, když je zcela na vůli smluvních stran a v souladu s ústavně aprobovaným právem smluvní volnosti, zda smlouvu o budoucí smlouvě k rezervační smlouvě přiloží jako její přílohu či nikoli. Je taktéž na jejich vůli, jaký obsah smlouvy o budoucí smlouvě (resp. jejího návrhu), budou považovat za dostatečný. Odvolací soud se vůbec nezabýval otázkou, zda z jeho pohledu neplatná příloha rezervační smlouvy je oddělitelná od rezervační smlouvy jako takové. Podle dovolatelky z obsahu rezervační smlouvy i povahy příloh je zřejmé, že případně neplatná příloha je od rezervační smlouvy oddělitelná a její soudem tvrzená neplatnost nemá na rezervační smlouvu jakýkoli vliv. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se k podanému dovolání dovolatelky písemně nevyjádřili.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel Nejvyšší soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. a obsahuje zákonem stanovené náležitosti ve smyslu §241a odst. 1 o.s.ř., se zabýval jeho přípustností.
Vzhledem k tomu, že dovolání v této věci není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) ani podle písm. b) o.s.ř., přichází zde v úvahu toliko přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy pouze v situaci, kdy dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Protože odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku řešil právní otázku neplatnosti rezervační smlouvy v rozporu s hmotným právem (jak bude podrobně rozvedeno níže), Nejvyšší soud shledal dovolání dovolatelky přípustným a také i opodstatněným.
Jak vyplývá z obsahu odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu, odvolací soud pro své rozhodnutí převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně. I když soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku s ohledem na požadavek §157 odst. 2 o.s.ř. neuvedl, jaký ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, je z jím učiněných dílčích skutkových zjištění nepochybné, jakou skutkovou podstatu podrobil právnímu posouzení a z jakého skutkového nálezu rovněž vycházel při svém rozhodování odvolací soud. V řízení bylo prokázáno, že účastníci uzavřeli dne 11. prosince 2003 smlouvu o rezervaci (dále též „rezervační smlouva“), na základě které se dovolatelka zavázala žalobcům (jako zájemcům) rezervovat ke koupi do jejich společného jmění „bytovou jednotku, č. kódu SO 14 – 5 včetně příslušenství (jednotka o přibližné výměře 55,90 m2) v 1. patře budovy č. SO 14, v P. 5 – S., včetně ideálního spoluvlastnického podílu na společných prostorách vypočteného poměrem velikosti podlahové plochy bytové jednotky k celkové ploše všech jednotek v budově a ideálního spoluvlastnického podílu na pozemku (definováno níže) vypočteného stejným způsobem (bytová jednotka, podíl na společných prostorách a podíl na pozemku dále jen také »byt«), která má být vybudována výstavbou budovy IF6 (pozn. Nejvyššího soudu - zkratka IF6 představuje označení dovolatelky v této smlouvě) na této adrese (dále jen »budova«), na pozemku v současné době č. parc. 2885/21, zapsaném na LV č. 2890 u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Praha, katastrální území Smíchov, obec P. (dále jen »pozemek«) a dále ideální spoluvlastnický podíl (včetně příslušných spoluvlastnických podílů na společných prostorách a pozemku) na nebytové jednotce pro garážová stání (dále jen »parkovací místo«) vedené pod kódem P2 – 60 v objektu SO 14+15+18, vypočtené poměrem velikosti podlahové plochy nebytové jednotky k velikosti podlahové plochy parkovacího místa s poměrného podílu na společných komunikačních prostorách náležejících k nebytové jednotce určené pro garážová stání, vyjádřený ve zlomcích, ve 2. parkovacím podlaží ve výše uvedené budově. Pozemek je ve výlučném vlastnictví IF6. Na byt a parkovací místo se ve smlouvě odkazuje jako na »nemovitost«. Obě strany berou na vědomí a souhlasí s tím, že velikost bytu může být změněna v závislosti na stavebním a kolaudačním rozhodnutí, a že spoluvlastnický podíl na společných prostorách a pozemku není z výše uvedeného důvodu taktéž ještě znám a bude proto doplněn do Smlouvy o budoucí kupní smlouvě a Smlouvy o převodu bytové jednotky a podílu na nebytové jednotce budoucím prodávajícím později, včetně identifikace pozemku a nemovitosti.“ Podle rezervační smlouvy (čl. I bod č. 3) „IF6 má tímto zájem rezervovat zájemci nemovitost ke koupi do doby zaslání výzvy k uzavření Smlouvy o budoucí kupní smlouvě současně s jejím textem smlouvy k podpisu ( který v podstatě /pozn. tučně zvýraznil Nejvyšší soud/ tvoří přílohu č. 1 k této smlouvě), nejpozději do 31.12. 2004 a zájemce se zavazuje do 14 pracovních dní od předložení, příp. doručení doporučenou poštou, výzvy a příslušného počtu výtisků Smlouvy o budoucí kupní smlouvě, tyto výtisky podepsat s notářským ověřením svých podpisů a podepsané předat IF6.“ V rámci čl. III. bodu č. 1 téže smlouvy pak „Zájemce prohlašuje, že s touto smlouvou obdržel i návrh Smlouvy o budoucí kupní smlouvě, jež je nedílnou přílohou č. 1 této smlouvy (,) a dále prohlašuje, že s jejím obsahem souhlasí a takto ji podepíše.“
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že návrh smlouvy o smlouvě budoucí (dále též „předběžná smlouva“) coby nedílná součást rezervační smlouvy, je absolutně neplatným právním úkonem, neboť v něm absentuje určení doby, do kdy má být budoucí hlavní smlouva uzavřena. Pokud účastníci učinili smlouvu o smlouvě budoucí součástí rezervační smlouvy, bylo k platnosti smlouvy jako celku nezbytné, aby i tato součást smlouvy byla platným právním úkonem, což se v tomto případě nestalo.
Právní posouzení je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jejímž výsledkem je závěr, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Zjištěný skutkový stav je přitom limitujícím faktorem pro tvorbu právně kvalifikačního závěru rozsouzené věci, neboť proces realizace práva před vydáním meritorního rozhodnutí (rozsudku) v sobě zahrnuje postup soudu (soudce) spojený s vyhledáním a interpretací právní normy, kterou lze pro shodu právně významných skutečností předvídaných v právní normě se zjištěným skutkovým stavem v řešené věci aplikovat. Pokud je však soudem zjištěný skutkový stav neúplný, rozporný či snad (z hlediska právního posouzení) irelevantní (soud má mylně za to, že jím zjištěný skutkový stav je zásadně významný z hlediska právního posouzení věci), pak je třeba uzavřít, že právní posouzení věci je na základě takto defektního skutkového stavu věci nesprávné; to neplatí, jestliže již z povahy žalobou uplatněného nároku je zřejmé, že i kdyby tvrzený skutkový stav byl prokázán, nebylo by jej možno – pro absenci právní reglementace takto uplatněného nároku – podřadit pod žádné pravidlo chování.
V posuzované věci soud prvního stupně z listinných důkazů činil dílčí skutková zjištění, která měla tvořit základ pro tvorbu právního závěru, že součástí rezervační smlouvy byl i návrh smlouvy o budoucí kupní smlouvě. Odvolací soud, krom doplnění zjištění z čl. II. odstavce 4 rezervační smlouvy, tato soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění převzal pro své rozhodnutí, avšak při právním posouzení na straně jedné dospěl k závěru, že součástí rezervační smlouvy je „návrh o budoucí smlouvě“ , zatímco v další části odůvodnění svého rozsudku zase dovodil, že „účastníci učinili smlouvu o smlouvě budoucí součástí rezervační smlouvy.“ Právní úkon lze definovat jako projev vůle fyzické či právnické osoby směřující ke vzniku, změně nebo zániku právní normou upraveného právního vztahu, jehož obsahem jsou subjektivní práva a povinnosti účastníků tohoto vztahu. Je pochopitelně třeba odlišovat jednostranné právní úkony, které již samy o sobě mohou aktivovat vznik, změnu či zánik příslušnou právní normou předpokládaného právního vztahu, od dvoustranných či vícestranných právních úkonů, které mají zase právní relevanci především při uzavírání, změně obsahu či zániku smluv. Ve smyslu §43a odst. 1 obč. zák. projev vůle, směřující k uzavření smlouvy, jenž je určen jedné nebo více určitým osobám, je návrhem na uzavření smlouvy, jestliže je dostatečně určitý a vyplývá z něj vůle navrhovatele, aby byl vázán v případě jeho přijetí. Podle §44 odst. 1 obč. zák. smlouva je uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na uzavření smlouvy nabývá účinnosti. Mlčení nebo nečinnost samy o sobě neznamenají přijetí návrhu.
Z vyloženého je zřejmé, že návrh na uzavření smlouvy ještě neaktivuje příslušný právní vztah, nýbrž představuje počáteční stadium procesu uzavírání smlouvy. Proto je třeba tento institut důsledně odlišovat od institutu smlouvy, jejímž uzavřením se zakládá příslušný právní vztah. Jestliže odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku tyto instituty neodlišoval a při právním posouzení věci uvedené instituty dokonce směšoval, pak je třeba uzavřít, že jím učiněné právní posouzení věci je nesprávné.
V občanskoprávních vztazích platí zásada smluvní volnosti, která je promítnuta do ustanovení §2 odst. 3 obč. zák., jež umožňuje účastníkům právních vztahů upravit si vzájemná práva a povinnosti dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit. Je proto zásadně ponecháno na uvážení a rozhodnutí samých účastníků, zda vůbec a s kým smlouvu uzavřou, jaký bude její obsah, forma a mj. i jaký typ smlouvy pro konkrétní případ občanskoprávního vztahu zvolí. Účastníci mají v prvé řadě možnost zvolit některý z upravených typů smluv, které mají v občanském zákoníku své označení (pojmenované – nominátní typy smluv – např. smlouva kupní, darovací, o půjčce atd.), mohou však uzavřít i smlouvy, které nejsou ani v občanském zákoníku, popř. ani v jiném občanskoprávním předpise zvláště upraveny (nepojmenované - inominátní smlouvy). Vyloučena není ani kombinace jednotlivých prvků různých smluv upravených – pojmenovaných (v takovém případě se bude smlouva řídit vedle rozhodujícího vlastního ujednání stran prvky těch smluv, ze kterých se skládá), popř. ani kombinace prvků smluv jak upravených, tak smluv neupravených (smlouva se bude řídit vedle rozhodujícího vlastního smluvního ujednání stran také prvky upravené smlouvy a těmi ustanoveními občanského zákoníku, která upravují občanskoprávní vztahy, jež jsou zbývající části obsahem nejbližší). Podle §51 obč. zák. je však nepojmenovaná smlouva platná pouze tehdy, pokud svým obsahem a účelem neodporuje zákonu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2004, sp. zn. 32 Odo 626/2003).
Ustanovení §35 obč. zák. zřetelně deklaruje požadavek, aby se výklad projevu vůle (tam, kde není výslovně projevena vůle jiná) řídil právě logikou věci. Absurdní naopak je vycházet při posuzování platnosti projevené vůle účastníků smlouvy z toho, že smluvní strany se při uzavírání smlouvy logicky nechovaly (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98 (in Civilní judikatura, výběr aktuálních rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu České republiky, Linde Praha, a.s., 2. vydání, 2005, str. 609).
Z obsahu spisu vyplývá, že účastníky uzavřená rezervační smlouva představuje „ve smyslu ustanovení §51 obč. zák.“ nepojmenovanou – tzv. inominátní smlouvu, kterou se dovolatelka zavázala žalobcům coby zájemcům rezervovat shora specifikovanou bytovou jednotku (k níž se upínal i převod specifikovaného spoluvlastnického podílu na společných částech výstavbou vzniklého domu a na označeném pozemku), která v době uzavření smlouvy ještě neexistovala. Při interpretaci rezervační smlouvy a její přílohy, kterou soudy označují za návrh smlouvy o budoucí kupní smlouvě či dokonce za smlouvu o budoucí kupní smlouvě (ve spise je ovšem založena kopie rezervační smlouvy, k níž je připojen pouze koncept smlouvy o budoucí kupní smlouvě), však soudy nebylo důsledně aplikováno ustanovení §35 odst. 2 obč. zák., jež stanoví, že právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Podstatou inominátního závazku v dané věci bylo ze strany dovolatelky rezervovat žalobcům – zájemcům a budoucím kupujícím specifikovanou bytovou jednotku, která měla být situována v domě, k jehož výstavbě mělo teprve dojít. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně jednotlivá ustanovení rezervační smlouvy prostřednictvím §35 odst. 2 obč. zák. odpovídajícím způsobem neinterpretoval. To je zjevné zejména v té části, ve které soud prvního stupně přikládá obsahu čl. III. bod č. 1 rezervační smlouvy stanovícího, že: „Zájemce prohlašuje, že s touto smlouvou obdržel i návrh Smlouvy o budoucí kupní smlouvě, jež je nedílnou přílohou čl. 1 této smlouvy a dále prohlašuje, že s jejím obsahem souhlasí a takto ji podepíše“ , zásadní význam potud, když stanoví, že „tento písemný návrh smlouvy o budoucí kupní smlouvě není úplný.“ . Přitom z obsahu rezervační smlouvy, zejména pak z jejího čl. I. bodu č. 3, vyplývá, že připojený koncept předběžné smlouvy měl v zásadě informativní charakter, tedy že dovolatelka se žalovaným (zájemcům a budoucím kupujícím) zavázala nejpozději do 31. prosince 2004 zaslat návrh smlouvy o budoucí kupní smlouvě „ s...textem smlouvy k podpisu (který v podstatě tvoří přílohu č. 1 k této smlouvě) /tučně v textu zvýraznil Nejvyšší soud/ a zájemce /poznámka Nejvyššího soudu – rozuměno žalobci/ se zavazuje do 14 pracovních dní od předložení, příp. doručení doporučenou poštou, výzvy a příslušného počtu výtisků Smlouvy o budoucí kupní smlouvě, tyto výtisky podepsat s notářským ověřením svých podpisů a podepsané předat IF6.“ Rovněž z textu čl. I bodu č. 1 in fine rezervační smlouvy, že „...velikost bytu může být změněna...a spoluvlastnický podíl na společných prostorách a pozemku...není...taktéž ještě znám a bude proto doplněn do Smlouvy o budoucí kupní smlouvě a Smlouvy o převodu bytové jednotky a podílu na nebytové jednotce budoucím prodávajícím později, včetně identifikace pozemku a nemovitosti“ , vyplývá, že připojený koncept předběžné smlouvy představoval účastníky rámcové vymezení jimi sledovaného budoucího závazku, nikoliv návrh předběžné smlouvy, který byl dovolatelkou předložen žalovaným k akceptaci. Rezervační smlouva tedy coby inominátní závazek obsahovala ujednání, že dovolatelka bude rezervovat pro žalobce v budoucnu vzniklou bytovou jednotku, jak byla specifikována ve smlouvě, s tím, že se strany dohodly na dalším postupu při uzavírání předběžné smlouvy, jejíž koncept byl připojen k rezervační smlouvě, jakož i na právních následcích, pokud k uzavření předběžné smlouvy nedojde. Z rezervační smlouvy také vyplývá, že účastníci počítají s tím, že obsahově dojde ještě k upřesnění textu (v té době jimi odsouhlaseného konceptu) předběžné smlouvy, kterou chtějí uzavřít, a to v závislosti na skutečnostech, které budou účastníkům známy až v souvislosti s výstavbou bytové jednotky, resp. předmětného domu, v němž měla být bytová jednotka situována.
Pokud tedy odvolací soud uzavřel, že účastníci učinili smlouvu o budoucí kupní smlouvě součástí rezervační smlouvy, a že předběžná smlouva pro absenci určení doby, do kdy má být budoucí hlavní (kupní) smlouva uzavřena, je neplatná, v důsledku čehož je neplatná i rezervační smlouva, jde o právní názor nesprávný.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. byl dovolatelkou uplatněn právem, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil. Důvody, pro které nemohl obstát rozsudek odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 o.s.ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižšího stupně závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.) a přihlédne ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 část věty za středníkem o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. září 2010
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu