ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.986.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 986/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) M. D. , zastoupeného JUDr. Petrem Tomanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, a b) J. V., zastoupeného JUDr. Stanislavem Devátým, Dr., advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, proti žalovanému Z. K., zastoupenému JUDr. Jiřím Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě - Slezská Ostrava, Jaklovecká 18 , o ochranu osobnosti , vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 70/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. září 2008, č.j. 1 Co 42/2007-330, takto:
I. Dovolání žalobců směřující proti výrokům rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. září 2008, č.j. 1 Co 42/2007-330, jimiž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, se (s výjimkou výroků, kterými byly změněny výroky rozsudku soudu prvního stupně, jimiž bylo žalovanému uloženo zaplatit každému ze žalobců částku 15.000,- Kč) zamítají; ve zbývající části se tato dovolání odmítají.
II. Každý ze žalobců je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 15.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jiřího Mikety, advokáta se sídlem v Ostravě – Slezská Ostrava, Jaklovecká 18.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. října 2006, č.j. 23 C 70/2005-180, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 7. listopadu 2006, č. j. 23 C 70/2005-203, rozhodl o žalobě žalobců na ochranu osobnosti tak, že žalovaný je povinen zdržet se tvrzení, že mu každý ze žalobců nabízel úplatek ve výši 10.000.000,- Kč a místo velvyslance v Bulharsku (výroky I. a II.), žalovanému uložil povinnost do 3 dnů od právní moci rozsudku zaslat každému ze žalobců doporučenou poštou písemnou vlastnoručně podepsanou omluvu ve zde uvedeném znění (výroky III. a V.), tuto omluvu uveřejnit na vlastní náklady formou placené inzerce České tiskové kanceláře (výroky IV. a VI.) a zaplatit každému ze žalobců na náhradu nemajetkové újmy 15.000,- Kč (výrok IX.); ve zbývající části žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Vyšel při tom ze zjištění, že žalovaný o žalobcích opakovaně pronesl tvrzení, že na schůzce dne 29. července 2004 mu nabídli úplatek ve výši 10.000.000,- Kč a funkci velvyslance v Bulharsku za to, že bude jako poslanec Parlamentu ČR hlasovat proti vyslovení důvěry nové vládě. Na základě provedených důkazů, zejména novinovými články, trestním spisem a výslechy svědků R. Č., R. B., J. S., Ing. H. Č., Ing. V. T., Ing. M. T., J. K., L. S., Ing. R. O. a Š. F., soud prvního stupně dospěl k závěru, že na této schůzce se sice o postu velvyslance hovořilo a žertovalo, avšak nelze se domnívat, že by mohlo jít o vážně míněnou nabídku, když ani jeden ze žalobců neměl reálnou možnost takovýto slib uskutečnit. Pokud jde o nabídku částky 10.000.000,- Kč, tuto se v řízení nepodařilo prokázat.
K odvolání všech účastníků Vrchní soud v Olomouci, poté co doplnil dokazování účastnickým výslechem žalovaného, rozsudkem ze dne 17. září 2008, č.j. 1 Co 42/2007-330, vyhovující výroky rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), zamítavé výroky potvrdil (výrok II.), nově rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok III.) a rozhodl také o nákladech odvolacího řízení (výrok IV.). Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k přesvědčení, že ze strany žalobců k nabídkám postu velvyslance v Bulharsku i peněžního úplatku ve výši 10.000.000,- Kč došlo a že z žádného z provedených důkazů nevyplývá, že žalovaný je nevnímal jako vážně míněné. K tomuto závěru dospěl zejména na základě účastnického výslechu žalovaného provedeného k důkazu za situace předvídané ustanovením §131 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Žalovaný vypověděl, že se zúčastnil dne 29.7.2004 schůzky s oběma žalobci, které nebyla přítomna žádná další osoba. Schůzka se konala z iniciativy žalobců a ti společně ve vzájemném souhlasu nabídli žalovanému funkci velvyslance v Bulharsku a částku 10.000.000,- Kč za to, že jako poslanec jedné ze stran vládní koalice bude hlasovat proti vyslovení důvěry vládě České republiky. Tuto výpověď hodnotil v souvislosti s dalšími nepřímými důkazy provedenými soudem prvního stupně, především s výpovědí svědků Ing. H. Č. a J. S., ohledně nabídky postu velvyslance v Bulharsku a novinových článků a výpověďmi svědků Ing. M. T. a J. K. ohledně nabídky úplatku ve výši 10.000.000,- Kč. Pokud jde o nabídku úplatku, uvedl odvolací soud také, že žalobci nepravdivě tvrdili, že nedošlo k nabídce postu velvyslance, a proto neuvěřil ani jejich tvrzení, že nedošlo k nabídce úplatku.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobcům dne 25. listopadu 2008 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dne 15. ledna 2009 dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a to z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že nakonec uvěřil žalovanému, jehož výpověď (stejně jako svědecká výpověď jeho manželky) je nevěrohodná, i když důkazy provedenými v řízení před soudem prvního stupně tvrzení žalovaného nebylo prokázáno a ani v odvolacím řízení nebylo prokázáno, že nabídku úplatku žalovanému učinil žalobce b), tedy J. V. Domnívají se, že odvolací soud z nepřesných a rozporuplných výpovědí svědků vyvodil jiná skutková zjištění než soud prvního stupně, aniž tyto důkazy podle ustanovení §213 odst. 2 o.s.ř. zopakoval. Navrhli proto, aby dovolací soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se vyjádřil k dovolání žalobců prostřednictvím svého právního zástupce podáními ze 6. března a 28. května 2009. Uvedl, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci není přípustné, proti měnícím výrokům je sice přípustné, ale rozsudek odvolacího soudu je v této části správný. Navrhl proto, aby dovolací soud dovolání v potvrzujícím výroku odmítl a v měnících výrocích zamítl.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení §243c odst. 2 o.s.ř. tím není dotčeno. Uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání.
Vymezuje-li občanský soudní řád - při splnění zákonných podmínek - jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky. V posuzovaném případě jsou dovoláním napadeny výroky rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které mají - z hlediska přípustnosti dovolání - odlišný režim. Žalobci dovoláním napadli jednak výroky, kterými odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vyhovujících výrocích tak, že žalobu i v tomto rozsahu zamítl, a dále výroky, kterými potvrdil zamítavé výroky rozsudku soudu prvního stupně a výroky o nákladech řízení.
Dovolání proti měnícím výrokům ve věci samé rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (s výjimkou výroků, kterými byly změněny výroky rozsudku soudu prvního stupně, jimiž bylo žalovanému uloženo zaplatit každému ze žalobců částku 15.000,- Kč, o čemž bude zmínka v závěru tohoto odůvodnění). Dovolací soud proto v uvedeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady se však z obsahu spisu nepodávají.
Jak již bylo uvedeno shora, napadají dovolatelé rozsudek odvolacího soudu v prvé řadě z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a), tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadou řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je zejména nesprávnost zjištění skutkového stavu nikoli z pohledu výsledku hodnocení provedených důkazů, jímž může být skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, nýbrž z pohledu postupu soudu v důkazním procesu. Z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud za situace, kdy z důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně nebylo možno prokázat skutečnosti tvrzené žalovaným jinak, nařídil k návrhu žalovaného provedení důkazu jeho výslechem jako účastníka řízení ve smyslu §131 o.s.ř. Podle ustanovení §132 o.s.ř. hodnotí důkazy soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o.s.ř.). Skutková tvrzení, vznesená účastníkem v rámci plnění povinnosti tvrzení, nemůže soud posuzovat z hlediska věrohodnosti; může jen zkoumat, zda jsou tato tvrzení dostatečně podepřena provedenými důkazy. Za takový důkaz může sloužit výpověď účastníka řízení. Tuto výpověď pak může soud v rámci hodnocení důkazů označit za nevěrohodnou či věrohodnou, musí však vždy uvést, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil (§157 odst. 2 o.s.ř.). Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku je zřejmé, že uvedenému požadavku rozhodnutí odvolacího soudu odpovídá.
Nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., které žalobci uplatnili jako další dovolací důvod, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Nejvyšší soud České republiky v posuzované věci ovšem neshledal, že by dovoláním napadeným rozhodnutím odvolací soud pochybil při právním posouzení věci. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, správně použil ustanovení §11násl. občanského zákoníku, což ostatně ani dovolatelé nezpochybňují, přičemž tato ustanovení odpovídajícím způsobem vyložil, aniž by se dostal do rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování (třetí dovolací důvod žalobci uplatněný), jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly, nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, popř. procesního práva (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Přitom není významné, zda ke skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám nebo zda převzal (vzal za své) skutková hodnocení a skutkový závěr soudu prvního stupně. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze tudíž napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Protože je tedy napadený rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl v uvedeném rozsahu změněn rozsudek soudu prvního stupně, správný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. část věty před středníkem v této části zamítl.
Pokud žalobci dovoláním napadli výroky, kterými byly změněny výroky rozsudku soudu prvního stupně, jimiž bylo žalovanému uloženo zaplatit každému ze žalobců částku 15.000,- Kč, pak přípustnosti dovolání brání ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., takže dovolání v této části bylo nezbytné odmítnout /§243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o.s.ř/.
V případě, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích ve věci samé, jimiž byla žaloba zamítnuta co do požadované částky náhrady nemajetkové újmy v penězích ve výši 485.000,- Kč, dovolací soud konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. (ostatně ani sami dovolatelé, jak vyplývá z obsahu dovolání, žádné důvody, pro které by tento výrok měl mít zásadní právní význam, neuvádějí). Otázku výkladu ustanovení §11 a §13 o.z. odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (analogicky srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. září 2004, sp.zn. 30 Cdo 179/2004). Není tak naplněn dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Pokud je v dovolání uplatněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., pak nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu, a v případě uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2006). I v této části proto bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona.
Rovněž není dovolání přípustné (jak konstatoval Nejvyšší soud ČR např. v usnesení ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003) proti výrokům o nákladech řízení. Dovolací soud je proto jako nepřípustné i v této části odmítl.
Dovolací soud rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 a 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalovanému vznikly ve vztahu ke každému ze žalobců náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, spočívající vždy v paušální odměně ve výši 12.500,- Kč (srovnej §2 odst. 1, §6 odst. 1 písm. a), §10 odst. 3, §16 odst. 2, §17 písm. b) a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006) a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí vždy 12.800,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty představována částkou 15.360,- Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2010
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu