ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.1317.2008.1
sp. zn. 32 Cdo 1317/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobkyně Českomoravská investiční a.s. , se sídlem v Brně, Bartošova 1833/6, PSČ 602 00, IČ 49969854, zastoupené Mgr. Davidem Jüngerem, advokátem se sídlem v Ostravě-Mariánských Horách, ul. 28. října 219/438, PSČ 709 00, proti žalovaným 1) TOBA TRADE s.r.o. , se sídlem v Ostravě-Radvanicích, Ludvíkova 1351/16, PSČ 716 00, IČ 26860414, zastoupené JUDr. Světlanou Vargovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Musorgského 14, PSČ 702 00 a 2) Správa železniční dopravní cesty, státní organizace , se sídlem v Praze 1, Novém Městě, Dlážděná 1003/7, PSČ 110 00, IČ 70994234, o určení neplatnosti kupní smlouvy a určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 18 C 11/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. ledna 2008, č. j. 14 Co 715/2007-190, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, k rukám zástupkyně žalované 1) JUDr. Světlany Vargové do tří dnů od právní moci usnesení.
III. Ve vztahu žalobkyně a žalované 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Plzni potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 12. září 2007,č. j. 18 C 11/2007-144, ve výroku ve věci samé, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že kupní smlouva uzavřená mezi žalovanými, podle níž žalovaná 2) převedla na žalovanou 1) vlastnické právo k nemovitostem zapsaným na LV č. 438 pro obec a katastrální území Bečov nad Teplou, je neplatná, a že vlastníkem shora uvedených nemovitostí je Česká republika s právem hospodaření žalované 2), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), protože ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil. Dovolání v rozsahu směřujícím proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v řešení otázky možnosti přímé aplikace komunitárního práva Evropské unie, a to článků 87 až 89 Smlouvy o založení Evropských společenství, a posouzení dopadu ustanovení §38a zákona č. 77/2002 Sb. o akciové společnosti České dráhy, státní organizaci Správa železniční dopravní cesty a o změně zákona č. 266/1994 Sb. o drahách, ve znění pozdějších předpisů, dále ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích a zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby na prodej majetku státu uvedeného pod bodem 3 přílohy zákona č. 266/1994 Sb., tvrdíc, že odvolací soud příslušná ustanovení těchto norem při právním posouzení neaplikoval, ač tak učinit měl, popř. je vyložil chybně, a dospěl tak k nesprávnému závěru, že na požadovaném určení nemá žalobkyně naléhavý právní zájem. S ohledem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 1997, sp. zn. 2 Odon 8/96, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1998, číslo 60, je podle ní neúspěšný účastník obchodní veřejné soutěže věcně legitimován k podání žaloby na určení neplatnosti smlouvy uzavřené na základě výsledků soutěže mezi vyhlašovatelem a vybraným účastníkem soutěže. Podle jejího přesvědčení došlo uzavřením kupní smlouvy k porušení předpisů upravujících veřejnou podporu (čl. 87 odst. 1 Smlouvy o založení Evropských společenství) a žádá proto, aby dovolací soud zahájil u Evropského soudního dvora řízení o předběžné otázce, spočívající v možnosti přímé aplikace komunitárních předpisů. Namítá rovněž, že svým postupem, kdy se omezil jen na posouzení otázky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a odmítl se zabývat právním posouzením okolností, za nichž byl majetek státu prodáván, jí odvolací soud odepřel spravedlnost.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soud dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Právní závěr, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť prohlášením smlouvy za neplatnou by se její právní postavení nezměnilo, a není splněna ani podmínka, že bez tohoto určení by se její právní postavení stalo nejistým, neboť jí žádné vynutitelné právo nesvědčí, a že nemovitosti nebyly převáděny za podmínek zákona č. 219/2000 Sb., ale na základě rozhodnutí vlády ČR ze dne 19. července 2006, č. 870, jímž byly vyňaty z režimu zákona č. 92/1991 Sb., na němž odvolací soud své rozhodnutí založil, je v souladu s hmotným právem i s rozhodovací praxí soudů.
Otázku naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení odvolací soud posuzoval na základě zjištěného skutkového stavu, z něhož vyplývá zejména, že výběr kupujícího nebyl obchodní veřejnou soutěží upravenou v §281 a následujících ustanoveních obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Bylo tedy pouze na zprostředkovateli, jaký postup zvolí při výběru subjektu splňujícího žalovanou 2) určená kritéria, s nímž bude uzavřena smlouva. Vyhověla-li žalovaná 1) těmto kritériím, nemůže žalobkyně, jež sama požadavky nesplnila, výběr zpochybňovat.
Jde o zcela jinou situaci, než která je řešena rozhodnutím Nejvyššího soudu, na něž žalobkyně v dovolání poukazuje. Zatímco neúspěšnému účastníku veřejné obchodní soutěže lze přiznat naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy uzavřené na základě jejích výsledků, v uvedené věci naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení nemá. Nejvyšší soud již usnesením ze dne 3. dubna 2008, sp. zn. 28 Cdo 913/2008 v obdobné věci mezi stejnými účastníky dovolání žalobkyně odmítl s poukazem na stanovisko pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05 (uveřejněného sdělením č. 477/2005 Sb., v částce 166 Sbírky zákonů), podle něhož „tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není dána ani naléhavost právního zájmu na podání žaloby o určení“. Ústavní stížnost dovolatelky proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. června 2009, sp. zn. III. ÚS 1817/2008, jenž dospěl k závěru, že porušení vlastnického práva v daném případě vůbec v úvahu nepřipadá. Je-li ustanovením čl. 11 Listiny základních práv a svobod chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující, včetně situace, kdy právnická či fyzická osoba má stran určitého majetku tzv. legitimní očekávání. Stěžovatelka však nejen že v ústavní stížnosti netvrdí, že by byla vlastníkem předmětných nemovitostí, ale dokonce ani, že by na ně měla nárok; naopak tvrdí (a v řízení před obecnými soudy se domáhala určení), že vlastníkem předmětného majetku je osoba od ní odlišná. Od závěrů uvedených rozhodnutí nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v této věci.
Za zcela nepřípadnou dovolací soud považuje argumentaci žalobkyně podle článku 87 až 89 (zejména pak článku 87 odst. 1) Smlouvy o založení Evropských společenství o možné veřejné podpoře, protože se zcela míjí se zjištěným skutkovým stavem. Byly-li nemovitosti prodávány předem neurčenému subjektu za cenu rovnou nebo vyšší, než cenu určenou znaleckými posudky, jež může být považována za obecnou cenu, nelze o veřejné podpoře uvažovat. Z toho vyplývá i nedůvodnost návrhu na předložení věci Evropskému soudnímu dvoru k řízení o předběžné otázce.
Ani dovolací důvod, v němž dovolatelka tvrdí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebyla-li žaloba projednána věcně, přípustnost dovolání nezakládá. Nelze v případě dovolání podaného podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Odvolací soud nepochybil, zabýval-li se nejprve otázkou, zda má žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení [§80 písm. c) o. s. ř.], protože zamítá-li soud žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, číslo 21).
Pro úplnost lze dodat, že nemá-li žalobkyně naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy, jíž byl převeden majetek České republiky, nemůže jej mít ani na určení vlastnictví České republiky k tomuto majetku.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej odvolatel obsahově vymezil. Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř, protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost nahradit žalované 1) její náklady řízení, sestávající z odměny advokátky za zastoupení v řízení v jednom stupni (dovolací řízení), v němž zástupkyně žalované 1) učinila jediný úkon, a to vyjádření k dovolání, určené podle ustanovení §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1. září 2006 částkou 10.000,- Kč (předmětem řízení bylo jednak určení neplatnosti kupní smlouvy, jednak určení vlastnictví státu k nemovitostem, jež byly předmětem jejího převodu), z paušální náhrady ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. září 2006, a z náhrady 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2.060,- Kč, celkem tedy částku ve výši 12.360,- Kč. Protože podle obsahu spisu žalované 2) náklady dovolacího řízení nevznikly, bylo rozhodnuto, že ve vztahu žalobkyně a žalované 2) nemá žádná z nich právo na jejich náhradu.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat
výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 23. března 2010
JUDr. Miroslav G a l l u s , v. r.
předseda senátu