ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.1660.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 1660/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Koláře a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce O.L ., a JUDr. Ing. Zlatuší Němečkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Šustova 1930, PSČ 148 00, proti žalovaným 1) L. R. a 2) L. R., oběma zastoupeným JUDr. Jiřím Marvanem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 31/710, PSČ 110 00, o zaplacení částky 73.721,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 39/97, o dovolání prvního a druhého žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. července 2009, č. j. 39 Co 37/2009-217, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. října 2008, č. j. 31 C 39/97-189, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. července 2009, č. j. 39 Co 37/2009-217, se odmítá .
III. První a druhý žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5.260,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupkyně.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 10. října 2008, č. j. 31 C 39/97-189, uložil druhému žalovanému zaplatit žalobci částku 22.308,- Kč (výrok I.), co do částky 51.413,- Kč a 19% úroku z prodlení z částky 73.721,- Kč od 8. června 1993 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.), žalobu vůči prvnímu žalovanému zamítl (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV., V. a VI.).
K odvolání žalobce i obou žalovaných Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem řízení o odvolání prvního žalovaného proti výroku III. zastavil, odvolání žalobce proti výroku I. odmítl, odvolání druhého žalovaného proti výroku II. odmítl, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III. a ve výrocích o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku soudu prvního stupně i soudu odvolacího podali první a druhý žalovaní dovolání, v němž vyjadřují nesouhlas s rozhodnutími soudů nižších stupňů.
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
S přihlédnutím k článku II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) ve znění účinném od 1. července 2009.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Dovolání je podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze úspěšně napadnout dovoláním. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Protože nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. (shodně srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání směřující proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení, proti výroku, jímž rozhodl o nákladech odvolacího řízení a proti výroku, kterým odmítl odvolání žalobkyně a druhého žalovaného, není přípustné bez dalšího, když přípustnost dovolání proti němu nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení ze dne 25. října 2006, sp. zn. 29 Odo 1357/2006).
K podání dovolání proti těm výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve vyhovujícím a zamítavém výroku ve věci samé, není první žalovaný subjektivně oprávněn, neboť v této části mu nebyla napadeným rozhodnutím způsobena žádná újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2000, pod číslem 138). Ze stejného důvodu není druhý žalovaný subjektivně oprávněn podat dovolání proti výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé co do částky 51.413,- Kč a ve výroku o zamítnutí žaloby proti prvnímu žalovanému. V tomto rozsahu bylo proto dovolání obou žalovaných odmítnuto jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. b) o. s. ř.
Dovolání proti výroku, kterým odvolací soud rozhodl o zastavení řízení o odvolání prvního žalovaného pro jeho zpětvzetí Nejvyšší soud rovněž podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Učinil tak proto, že závěr, podle něhož usnesení o zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby ani usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby podle §96 o. s. ř., nejsou usneseními ve věci samé, je judikaturou obecně zastáván (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 285/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2002, pod číslem 103). Tento závěr platí obdobně i pro rozhodnutí o zastavení řízení o odvolání ke zpětvzetí odvolání, neboť odvolání je podáním, jímž se zahajuje odvolací řízení.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání druhého žalovaného proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu ve věci samé.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V projednávané věci jde o nárok ze smlouvy o dílo uzavřené podle ustanovení §536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), tedy ze závazkového vztahu mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti (§261 odst. 1 obch. zák.), a z procesního hlediska jde o obchodní věc (k tomu srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněných pod čísly 1/2000 a 16/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání druhého žalovaného tak není ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné, když dovoláním napadeným výrokem byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o zaplacení částky 22.308,- Kč. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Přípustnost dovolání pak nezakládá ani nesprávné poučení odvolacího soudu o opravných prostředcích (shodně srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání prvního a druhého žalovaných bylo odmítnuto a žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 4.960,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 4, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a činí celkem 5.260,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. května 2010
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu