ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.1809.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 1809/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Santander Consumer Finance a. s. , se sídlem v Praze 5, Šafránkova 1, PSČ 155 00, identifikační číslo 25 10 37 68, zastoupené JUDr. Jaroslavem Jankrlem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Trojská 69/112, PSČ 171 00, proti žalované Mgr. P. W., o zaplacení částky 282.707,22 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 470/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2008, č. j. 25 Co 154/2008-159, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 19. března 2007, č. j. 4 C 470/2005-102, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 282.707,22 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl co do částky 2.610,- Kč s příslušenstvím, potvrdil jej co do částky 280.097,22 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně. Mezi účastníky byla dne 4. března 2003 uzavřena leasingová smlouva (dále též jen „smlouva“). Po právní stránce odvolací soud posoudil smlouvu jako tzv. nepojmenovanou podle §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.) s právy a povinnostmi účastníků obsaženými v obchodních podmínkách, které tvoří nedílnou součást smlouvy (§273 odst. 1 obch. zák). Pro neplacení leasingových splátek žalobkyně od smlouvy odstoupila. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu v části nároku na zaplacení nákladů žalobkyně na vypracování znaleckého posudku, daně z přidané hodnoty za platbu znalci a části plateb pojistného, celkem v částce 2.610,- Kč s příslušenstvím. Ve zbývajícím rozsahu odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a shledal důvodným nárok žalobkyně na zaplacení částky 280.097,22 Kč s příslušenstvím zahrnující podle dohody účastníků (článek 6.3. obchodních podmínek) dlužné leasingové splátky ke dni odstoupení od smlouvy, zbývající leasingové splátky po odstoupení od smlouvy „ponížené“ o pojištění, dále zahrnující odměnu za vyhledání dlužníka, provizi za zprostředkování prodeje předmětu leasingu, náklady na zajištění administrativního převodu vozidla a část plateb pojistného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka má za to, že přípustnost dovolání je dána, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé a současně zakládá řešení otázky zásadního právního významu, které spočívá v posouzení, zda nároky, jež jsou v souvislosti s předčasným ukončením leasingové smlouvy ve smlouvě uvedeny, zejména nárok na úhradu všech leasingových splátek, jsou v případě, kdy právní skutečnost předčasného ukončení leasingové smlouvy nastane, bez dalšího oprávněné jak co do základu, tak co do výše, či zda i tyto jednotlivé nároky dle leasingové smlouvy spjaté s předčasným ukončením smlouvy lze, popř. je třeba, poměřit zejména s hledisky ustanovení §265 obch. zák. a §3 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). V této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 534/2005 a sp. zn. 29 Cdo 1424/2000, jejichž závěry měl odvolací soud na projednávanou věc aplikovat. Dovolatelka nesouhlasí také se závěry odvolacího soudu o oprávněnosti nároku žalobkyně na náhradu škody podle smlouvy, který je v rozporu s ustanovením §385 obch. zák. Namítá, že skutková zjištění odvolacího soudu o opakovaném postoupení pohledávky na žalobkyni jsou nadto nesprávná a neúplná.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy i v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a žaloba částečně zamítnuta. K podání dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není žalovaná subjektivně legitimována, neboť v této části jí nebyla způsobena žádná újma - bylo jí vyhověno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněný pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, ročník 1998).
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).Otázka, zda nároky, které jsou podle smlouvy spjaty s jejím předčasným ukončením, zejména nárok na úhradu všech leasingových splátek, jsou v případě, kdy právní skutečnost předčasného ukončení leasingové smlouvy nastane, bez dalšího oprávněné jak co do základu, tak co do výše, či zda i tyto jednotlivé nároky lze, popř. je třeba, poměřit zejména hledisky ustanovení §265 obch. zák. a §3 obč. zák., není otázkou zásadního právního významu. Závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu s judikaturou Nejvyšší soudu, jak dovolatelka namítá.
Dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu i soudů nižších stupňů vycházela především ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2001, sp. zn. 29 Cdo 1424/2000 (na který poukazuje dovolatelka), byť nikoliv bezvýjimečně (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. prosince 2006, č. j. 2 Cmo 380/2005-128). Velký senát Nejvyššího soudu však v rozsudku ze dne 13. ledna 2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, zaujal odlišný právní názor. Uzavřel-li Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. října 2001, sp. zn. 29 Cdo 1424/2000, že leasingová společnost má při předčasném ukončení smlouvy právo jen na zaplacení splátek do té doby splatných, protože nelze učinit splatnými splátky, které dosud nedospěly, v rozsudku ze dne 13. ledna 2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, zaujal opačné stanovisko, a to, že sjednají-li účastníci smlouvy plnění ve splátkách, vzniká věřiteli právo na plnění sjednaných splátek dnem vzniku (účinnosti) smlouvy (pokud jeho vznik neváže na další právní skutečnost - např. převzetí předmětu leasingu nájemcem), a nikoli až dnem splatnosti jednotlivých splátek. Právním důvodem žalobní pohledávky, představující souhrn splátek splatných po dni účinnosti odstoupení od smlouvy, je tedy ujednání stran smlouvy o majetkovém vypořádání pro tento případ, které není v rozporu s dispozitivním ustanovením §351 obch. zák., podle něhož odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti ze smlouvy, odstoupení se však nedotýká ustanovení, která podle projevené vůle stran nebo vzhledem ke své povaze mají trvat i po ukončení smlouvy.
V souladu se závěry rozsudku sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, od nichž nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v této věci, lze uzavřít, že sjednali-li účastníci leasingové smlouvy pro případ jejího předčasného ukončení z důvodů na straně nájemce právo na úhradu všech dlužných splátek včetně těch, jež se stanou splatnými po ukončení smlouvy, jde o ujednání podle ustanovení §351 odst. 1 obch. zák., jež je právním důvodem žalobní pohledávky, představující souhrn splátek. Výkon tohoto práva pak není v rozporu s poctivým obchodním stykem jen proto, že jde o splátky splatné po odstoupení od smlouvy. Jsou-li totiž náklady vynaložené leasingovou společností a její přiměřený zisk rozloženy do všech leasingových splátek, má leasingová společnost s ohledem na zásadu pacta sunt servanda právo na jejich zaplacení, i když dojde k předčasnému ukončení smlouvy pro porušení smluvních povinností leasingovým nájemcem, a tomu odpovídá povinnost leasingového nájemce všechny leasingové splátky jí uhradit.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze potom usuzovat ani z hlediska řešení otázky aplikace §385 obch. zák. na projednávanou věc. Závěry odvolacího soudu vychází z účastníky smluvených práv a povinností v leasingové smlouvě. Pro tyto závěry aplikace ustanovení §385 obch. zák. není rozhodující. Nadto dovolací soud poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu k dispozitivnosti úpravy rozsahu náhrady škody v obchodním zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 32 Odo 339/2005) a ustanovení §263 odst. 1 obch. zák., podle kterého §385 obch. zák. není ustanovením kogentním.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).Z pohledu výše formulovaných závěrů jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky týkající se nesprávných či neúplných skutkových závěrů odvolacího soudu o postoupení pohledávky za žalovanou na žalobkyni. Zpochybňuje-li dovolatelka uvedené skutkové závěry soudů nižších stupňů, uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který u dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemá k dispozici a jehož prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. září 2010
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu
.