ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.1876.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 1876/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce J. N. , zastoupeného JUDr. Margitou Dostálovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Šumavská 31, proti žalované Manhattan Development s. r. o. , se sídlem v Praze 8, U Libeňského pivovaru 63/2, PSČ 180 00, IČ 28227948, zastoupené Mgr. Pavlem Markem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 19, o uzavření nájemní smlouvy, eventuálně o zaplacení částky 2.380.888,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 29 C 16/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. září 2008, č. j. 38 Co 480/2006-264, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.760,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Pavla Marka, advokáta, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 19.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 24. června 2005, č. j. 29 C 16/95-201, ve znění opravného usnesení ze dne 21. května 2006, č. j. 29 C 16/95-225, kterým byla zamítnuta žaloba, aby právní předchůdkyni shora uvedené žalované, společnosti MANHATTAN Development a. s., se sídlem v Praze 8, Ke Štvanici 656/3, PSČ 186 00, IČ 63079224 (dále též jen „žalovaná“), bylo uloženo uzavřít se žalobcem nájemní smlouvu na nebytové prostory označené v příloze žaloby a pro případ zjištění nemožnosti plnění aby jí bylo uloženo zaplatit žalobci částku 2.380.888,- Kč s úrokem z prodlení, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009, dále též jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II. bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.), neboť rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím soudem, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak. Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu v napadeném potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací námitky, jejichž prostřednictvím žalobce zpochybňuje závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované a poukazuje na to, že žalovaná nedostatek své věcné legitimace namítla až poté, co byla poučena podle ustanovení §119a o. s. ř., k závěru o přípustnosti dovolání vést nemohou již z toho důvodu, že odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) své rozhodnutí nezaložil na závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované, nýbrž na posouzení, že její právní předchůdce svůj závazek k uzavření nájemní smlouvy splnil a že se ostatně promlčelo jak žalobcovo právo na uzavření nájemní smlouvy, tak též eventuálním petitem uplatněné právo na náhradu škody, jež měla být žalobci způsobena v období od 1. 9. 1994 do 31. 10. 1996 porušením závazku uzavřít nájemní smlouvu.
Dovoláním předloženou otázku promlčení obou uplatněných nároků odvolací soud řešil v souladu s hmotným právem a s judikaturou Nejvyššího soudu.
Závěr, že dnem, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, s nímž ustanovení §101 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) spojuje počátek běhu obecné tříleté promlčecí doby, je v případě, že doba splnění nebyla dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí (§563 obč. zák.), nikoliv den splatnosti závazku (jež je v takovém případě ponechána na vůli věřitele), nýbrž den, kdy věřitel mohl nejdříve o splnění požádat a tedy též toto právo – objektivně vzato - vykonat, tj. první den následující po vzniku závazku, byl vyjádřen již v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. listopadu 1981, sp. zn. 3 Cz 99/1981, uveřejněném pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1984, a je zastáván též v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 27. listopadu 2002, sp. zn. 33 Odo 665/2002, uveřejněný pod č. C1610 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 23).
Otázku promlčení práva na náhradu škody v důsledku marného uplynutí tříleté objektivní promlčecí doby odvolací soud řešil v souladu s ustanovením §106 odst. 2 obč. zák., jak je vykládáno ustálenou rozhodovací praxí, shledal-li rozhodným pro počátek běhu této lhůty žalobcem tvrzený okamžik vzniku škody (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. května 1990, sp. zn. 1 Cz 20/90, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, uveřejněný pod č. C 1168 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2002, svazek 16). Zjištění nemožnosti primárního plnění, jímž argumentuje dovolatel, se z povahy věci neváže ke dni, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla, resp. ke dni vzniku škody, nýbrž k vědomosti poškozeného o škodě, jež je rozhodná toliko pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby stanovené v 106 odst. 1 obč. zák. Byť odvolací soud vyjádřil závěr o uplynutí promlčecích dob podle ustanovení §106 odst. 1, 2 obč. zák., tedy též promlčecí doby subjektivní, uplynutím této promlčecí doby se ve skutečnosti nezabýval a zabývat ani nemusel; k promlčení práva na náhradu škody dojde již marným uplynutím jedné (kterékoliv) z těchto promlčecích dob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2005, sp. zn. 25 Cdo 2232/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2006), závěr o uplynutí objektivní promlčecí doby je tedy plně postačující. Primární petit ostatně nebyl zamítnut z důvodu nemožnosti plnění, nejde tu tedy již z tohoto důvodu o situaci obdobnou té, kdy je vlastnickou žalobou uplatněn nárok na vydání věci a pro případ zjištění, že vydání je nemožné, je in eventum uplatněn nárok na náhradu škody (na niž míří závěry rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod č. 9 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2009).
Za této procesní situace nemůže přípustnost dovolání přivodit ani dovolatelem předložená otázka souladu závěrů odvolacího soudu o uzavření platné nájemní smlouvy s hmotným právem. Spočívá-li potvrzující rozsudek odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání věcně projednatelné, jestliže věcnému přezkumu posouzení byť jediné právní otázky brání to, že není splněna podmínka jejího zásadního právního významu. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je nepřípustné jako celek (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 48 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001). Odvolací soud v projednávané věci založil své rozhodnutí na dvou závěrech, z nichž každý samostatně obstojí coby důvod zamítnutí žaloby, jak jejího petitu primárního, tak eventuálního, totiž že žalovaná závazek k uzavření smlouvy splnila (závazek tedy splněním zanikl a nedošlo k porušení právní povinnosti, jež měla založit odpovědnost za škodu) a že (i kdyby tomu tak nebylo) je žalobcovo právo na uzavření nájemní smlouvy a též in eventum uplatněné právo na náhradu škody promlčeno. Závěr, že dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, by tedy byl namístě, jen kdyby Nejvyšší soud shledal napadené rozhodnutí zásadně významným v řešení obou těchto otázek; v projednávané věci tomu tak není.
Z hlediska uplatněných dovolacích námitek tu nejsou ani jiné okolnosti, které by činily rozhodnutí odvolacího soudu zásadně významným po právní stránce. Protože dovolání není přípustné ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 4 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Podle ustanovení §146 odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a §243b odst. 5, věty první, o. s. ř. má žalovaná vůči žalobci právo na náhradu nákladů, které vynaložila v dovolacím řízení a které spočívají v odměně jejího advokáta za zastupování a v jeho hotových výdajích (§137 a §243c odst. 1 o. s. ř.). Advokát žalované učinil v dovolacím řízení pouze jeden úkon právní služby – vyjádřil se k dovolání. Vzhledem k ustanovení §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se jeho odměna určuje podle §7 písm. e) ve spojení s §18 odst. 1, věty první, této vyhlášky a činí 2.000,- Kč (blíže srov. závěry usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 2008, sp. zn. 5 Cmo 158/2008, uveřejněného v časopise Soudní rozhledy č. 3, ročník 2009). Advokátovi dále náleží paušální náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů . K nákladům řízení patří též náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 20 %, kterou bude advokát jako plátce této daně povinen z odměny a náhrad hotových výdajů v celkové výši 2.300,- Kč odvést, a která činí 460,- Kč (§137 odst. 1, 3 a §243c odst. 1 o. s. ř.). Celkovou náhradu ve výši 2.760,- Kč žalobce zaplatí žalované k rukám jejího advokáta (§149 odst. 1 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 24. srpna 2010
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu