ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.1949.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 1949/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobkyně Deutsche Bank Aktiengesellschaft , se sídlem Theodor-Heuss-Allee 70, 60486 Frankfurt nad Mohanem, Spolková republika Německo, identifikační číslo HRB 30000, zastoupené JUDr. Barborou Bumanovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 34, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) A. P., zastoupené Mgr. Karlem Hostašem, advokátem, se sídlem v Plzni, Máchova 29, PSČ 301 00, 2) V. Z. a 3) L. Z., o zaplacení částky 2,163.905,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 23 Cm 144/1998, o dovolání první žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. ledna 2009, č. j. 6 Cmo 299/2008-392, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. První žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání první žalované v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 14. března 2008, č. j. 23 Cm 144/1998-362, jímž Krajský soud v Plzni uložil první žalované zaplatit žalobkyni 2,163.905,40 Kč se 14,4% úrokem z prodlení od 30. června 1998 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení (výrok I.), rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.) a odměně soudem ustanovenému zástupci první žalované (výrok III.).
Odvolací soud považoval skutkové i právní závěry soudu prvního stupně za správné. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že prohlášením ručitele ze dne 29. dubna 1993 se první žalovaná podle ustanovení §303 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) zaručila za závazek J. P. a J. Z. ze smlouvy o úvěru č. 016/90/93/20 uzavřené 29. dubna 1993 do částky 1,300.588,40 Kč a 863.347,- Kč a vznikla jí povinnost uspokojit pohledávku Komerční banky, a. s. (dále jen „banka“) v uvedené výši, jestliže tak neučiní dlužník.
Neakceptoval výhradu první žalované, podle níž si není vědoma podpisu ručitelského prohlášení, ani námitku, že její ručení bylo časově omezeno do doby vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí. Podle závěru znalce ustanoveného soudem prvního stupně je podpis první žalované na ručitelském prohlášení jejím pravým podpisem. Omyl první žalované o tom, co bylo podstatou právního úkonu, by mohl být významný pouze za podmínek ustanovení §49a občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Vůle první žalované nebyla postižena právně významným omylem, na němž by se banka podílela. Podle obsahu spisu to nebyla ani banka, kdo měl první žalovanou ubezpečovat o tvrzeném časovém omezení ručitelského závazku, ale bývalý švagr první žalované. O účelovosti obrany svědčí i to, že připouští-li první žalovaná sdělení svého švagra o časově omezeném trvání ručitelského závazku, je zřejmé, že věděla o tom, že činí právě ručitelské prohlášení.
K výhradě o převzetí ručitelského závazku první žalované (vzniklého za trvání manželství) jejím bývalým manželem J. P. na základě dohody o vypořádání společného jmění manželů uzavřené 9. srpna 2000, odvolací soud uvedl, že podle ustanovení §150 odst. 2 obč. zák. nesmí být práva věřitelů dohodou manželů dotčena. Byl-li 14. listopadu 2000 v konkursu vedeném na majetek dlužníka J. P. udělen souhlas zástupcem věřitelů, jímž byla právní předchůdkyně žalobkyně (společnost Konpo, s. r. o.), nelze pominout ustanovení §26a odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, (dále jen „ZKV“), v tehdy platném znění, podle něhož k účinnosti dohody o vypořádání společného jmění manželů úpadce a jeho manžela je třeba schválení soudem, který vykonává nad průběhem konkursu dohled. Dohoda smí být schválena, vysloví-li s ní souhlas věřitelský výbor. Je zřejmé, že zástupce věřitelů musí při udělování souhlasu upřednostnit zájmy všech věřitelů. Vykonávala-li původní žalobkyně tímto způsobem právo a jako zástupce věřitelů projevila souhlas s dohodou o vypořádání společného jmění manželů úpadce, nelze toto jednání ani vymáhání pohledávky na první žalované, považovat za jednání v rozporu s dobrými mravy či zásadami poctivého obchodního styku.
Proti výrokům I. a II. rozsudku odvolacího soudu podala první žalovaná dovolání, odkazujíc co do přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že její ručitelský závazek byl časově omezen, jak vyplývá z „kontextuální interpretace znění ručitelského prohlášení, vlastní smlouvy o úvěru a zástavní smlouvy k nemovitostem“, a odvolací soud nerespektoval při výkladu jejího projevu vůle ustanovení §266 odst. 3 obch. zák. Na podporu tohoto tvrzení navrhla výslech bývalého švagra, soudy nižších stupňů však tento důkaz neprovedly. K dohodě o vypořádání společného jmění manželů namítá, že souhlasil-li její bývalý manžel společně se zástupcem věřitelů s dohodou, týkající se výslovně pohledávek věřitelů vzniklých za trvání manželství a přihlášených v konkursu na majetek J. P., je další nárokování sporných závazků v rozporu s dobrými mravy, resp. se zásadami poctivého obchodního styku.
Dovolatelka popírá pravost podpisu na ručitelském prohlášení, tvrdíc, že v bance nebyla (ač je její podpis na ručitelském prohlášení pracovnicí banky ověřen), přičemž se odvolává na svědeckou výpověd J. M., z níž vyplývá, že dovolatelka se nikdy žádného jednání v bance nezúčastnila. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné.
Dovolání směřující proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a proti výroku o nákladech odvolacího řízení není přípustné, když přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé by mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a nikoli (jak se nesprávně domnívá dovolatelka) podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Pro založení přípustnosti dovolání podle posledně označeného ustanovení totiž schází předpoklad, aby vázanost soudu prvního stupně právním názorem, na základě něhož rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku, plynula z rozhodnutí odvolacího soudu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2005, sp. zn. 21 Cdo 237/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2006, pod číslem 20).
V projednávané věci odvolací soud v usnesení ze dne 21. července 2006, č. j. 6 Cmo 7/2006-231, kterým byl částečně zrušen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 25. září 2003, č. j. 23 Cm 144/1998-132, uložil soudu prvního stupně splnit poučovací povinnost podle ustanovení §118a o. s. ř. a posoudit, zda navržené důkazy provede, v souladu s právním názorem vyjádřeným v rozsudku ze dne 27. října 2005, č. j. 29 Odo 564/2005-221, jímž Nejvyšší soud zrušil jeho předchozí rozsudek (v měnícím výroku ve věci samé, kterým byla první žalované uložena povinnost k zaplacení) ze dne 6. října 2004, č. j. 6 Cmo 58/2004-172.
Důvod založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pak Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Je tomu tak proto, že námitky, kterými dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neprovedl-li navržené důkazy k prokázání jejího tvrzení o časově omezeném trvání ručitelského závazku, nemohou založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže tvrzené vady nezahrnují (jako je tomu v projednávané věci) podmínku existence právní otázky zásadního významu (k tomu srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06).
Dovolatelkou zpochybněný závěr, podle něhož výkon práva věřitele domáhat se úhrady plnění z titulu ručitelského závazku poté, kdy jako zástupce věřitelů souhlasil s dohodou o vypořádání společného jmění manželů, není v rozporu s dobrými mravy ani poctivým obchodním stykem, žádnou otázku zásadního právního významu neotvírá. Odvolací soud se s touto otázkou řádně vypořádal a jeho závěr Nejvyšší soud neshledává ani rozporný s hmotným právem (ustanovením §26a odst. 2 ZKV, §3 odst. 1 obč. zák. a §265 obch. zák.).
Dovolací námitky, jimiž jsou zpochybněny závěry odvolacího soudu, že ručitelské prohlášení je platným právním úkonem a bylo učiněno bez časového omezení, rovněž nezahrnují otázku zásadního právního významu. Výklad sporného právního úkonu, jak jej provedl odvolací soud, přitom Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem, když plně respektuje zásady výkladu právních úkonů určené ustanoveními §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. a formulované např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03.
Námitkou, že ručitelské prohlášení nepodepsala, dovolatelka vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry učiněnými - mimo jiné - ze znaleckého posudku, podle něhož podpis na ručitelském prohlášení je pravým podpisem dovolatelky. Z obsahového hlediska jde o námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., které nemohou přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť z tohoto důvodu lze podat dovolání jen v případě přípustného dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.).
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř, když dovolání první žalované bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení. Ty sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátkou v částce 10.000,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., z náhrady za 20% daň z přidané hodnoty ve výši 2.060,- Kč a celkem činí 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 26. října 2010
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu