ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.2377.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 2377/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Koláře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně INA Lanškroun, s.r.o. , se sídlem v Lanškrouně, Dvořákova 328, PSČ 563 01, IČ 25922092, zastoupené JUDr. Janem Dobrovolným, advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí, Náměstí 75, proti žalovanému R. V. , zastoupenému JUDr. Karlem Hubálkem, advokátem se sídlem v Žamberku, 28. října 160, o zaplacení 183 091 Kč, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 36 Cm 185/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. ledna 2009, č. j. 4 Cmo 106/2008-210, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 889 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce JUDr. Jana Dobrovolného.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaného proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 30. listopadu 2007, č. j. 36 Cm 185/2004-181, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 183 091 Kč a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.), není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009 – dále též jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II. bod 12. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatel žádnou otázku zásadního právního významu, na jejímž řešení odvolací soud své rozhodnutí založil, nevymezil. Ačkoli dovolatel uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., svými námitkami zpochybňoval skutková zjištění, na nichž odvolací soud založil svůj závěr o důvodnosti žalobou uplatněných nároků z odpovědnosti za vady a z odpovědnosti za škodu. Dovolatel tak patrně přehlédl, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (t. j. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který je možné tyto jeho výhrady z hlediska jejich obsahu podřadit, nemůže přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť z tohoto důvodu lze podat dovolání jen v případě přípustného dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a o. s. ř.), což případ podaného dovolání není.
Za otázku zásadního právního významu, která by mohla založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze považovat ani zjevně mylný názor dovolatele, že ustanovení §436 odst. 4 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), podle něhož vedle nároků stanovených v odstavci 1 má kupující nárok na náhradu škody, jakož i na smluvní pokutu, je-li sjednána, je vůči ustanovení §373 obch. zák. ustanovením speciálním, neboť toto ustanovení žádnou speciální úpravu předpokladů odpovědnosti za škodu neobsahuje.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinen uhradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Náklady žalobkyně sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 9 607,50 Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 1 981,50 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 18. května 2010
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu