ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.2389.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 2389/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně Českomoravská investiční a. s. , se sídlem v Brně, Bartošova 1833/6, PSČ 602 00, IČ 49969854, zastoupené Mgr. Davidem Jüngerem, advokátem, se sídlem v Ostravě – Mariánských Horách, ul. 28. října 219/438, proti žalovaným 1) TOBA TRADE s. r. o. , se sídlem v Ostravě, Radvanicích, Ludvíkova 1351/16, PSČ 716 00, IČ 26860414, zastoupené JUDr. Světlanou Vargovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Musorgského 14, a 2) Správa železniční dopravní cesty, státní organizace , se sídlem v Praze 1, Nové Město, Dlážděná 1003/7, PSČ 110 00, IČ 70994234, o určení neplatnosti kupní smlouvy a určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 C 7/2007, o dovoláních žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2009, č. j. 27 Co 497/2009-393, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2009, č. j. 27 Co 497/2009-393, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 11. června 2009, č. j. 8 C 7/2007-348, ve výroku pod bodem I zamítl žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy, podle níž druhá žalovaná převedla na první žalovanou vlastnické právo k nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví č. 3018 pro katastrální území a obec Poděbrady, a to k budově č. p. 209, rodinný dům, část obce Poděbrady III, na pozemku parc. č. st. 4115/7 a k pozemku parc. č. st. 4115/7, zastavěná plocha a nádvoří. Ve výroku pod bodem II zamítl žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy, podle níž druhá žalovaná převedla na první žalovanou vlastnické právo k nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví č. 534 pro katastrální území Dvory u Nymburka, obec Dvory, a to k budově č. p. 12, rodinný dům, část obce Veleliby, na pozemku parc. č. st. 72 a k pozemku parc. č. st. 72, zastavěná plocha a nádvoří. Ve výrocích pod body III a IV pak rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze shora označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé změnil a určil, že obě kupní smlouvy jsou neplatné. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že předmětné nemovitosti ve vlastnictví České republiky se na základě zákona č. 77/2002 Sb., o akciové společnosti České dráhy, státní organizaci Správa železniční dopravní cesty a o změně zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, staly majetkem určeným k úhradě závazků státní organizace České dráhy a příslušnost k hospodaření s nimi přešla na druhou žalovanou. Usnesením Vlády České republiky ze dne 19. 7. 2006 č. 870 byl majetek uvedený v příloze tohoto usnesení, též předmětné nemovitosti, vyjmut z privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, s tím, že výnos z prodeje vyjmutého majetku bude využit k úhradě závazků druhé žalované. Druhá žalovaná při zpeněžování nemovitostí zvolila metodu přímého prodeje osobě vybrané za předem stanovených podmínek; výběr kupujícího byl uskutečněn za pomoci zprostředkovatele po zveřejnění nabídky v tisku. Žalobkyně se nabídkového řízení zúčastnila, nebyla však (na rozdíl od první žalované) jako kupující vybrána, neboť ve stanovené lhůtě nedoložila, že má zajištěny finanční prostředky na zaplacení kupní ceny.
S právním posouzením soudu prvního stupně, jenž založil zamítavé rozhodnutí na závěru, že druhá žalovaná nepostupovala při prodeji v rozporu se zákonem, kupní smlouvy tudíž nejsou neplatné a žalobkyně proto nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, se odvolací soud neztotožnil. Vyložil, že zákon č. 77/2002 Sb. v ustanovení §38a odst. 3 určuje druhé žalované způsoby, jakými má postupovat při zpeněžování majetku, jestliže stanoví, že při převodu majetku státu na jiné právnické či fyzické osoby se postupuje přiměřeně podle zákona č. 92/1991 Sb. Podle tohoto zákona (§§10 a 14) lze nemovitosti převést z majetku státu formou přímého prodeje předem vybranému zájemci, prodejem kupujícímu vybranému ve veřejné soutěži nebo zpeněžením ve veřejné dražbě. Odvolací soud dovodil, že postup spočívající ve výběru zájemce bez veřejné soutěže či veřejné dražby nebyl pro druhou žalovanou využitelný, neboť možnost rozhodnout o přímém prodeji předem vybranému zájemci dává zákon pouze vládě. Na tom podle jeho mínění nic nemění skutečnost, že vláda tyto nemovitosti vyňala z privatizace; nemovitosti tím sice byly vyčleněny z přímého působení zákona č. 92/1991 Sb., avšak v důsledku ustanovení §38a zákona č. 77/2002 Sb. se na ně tento zákon při zpeněžování vztahuje přiměřeně. Kupní smlouvy proto odvolací soud posoudil jako neplatné a dovodil (s odkazem na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2009, sp. zn. 28 Cdo 4813/2007), že žalobkyně jako neúspěšná uchazečka o koupi předmětných nemovitostí, která podala nabídku, avšak neuspěla, má naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupních smluv, neboť pokud bude jejich neplatnost určena, umožní jí to účast na opakovaném výběru kupujícího. Podle názoru odvolacího soudu je situace žalobkyně obdobou situace neúspěšného účastníka nabídkového řízení týkajícího se majetku obce, neboť i v tomto případě se jedná o majetek, při jehož převodu zákon vyžaduje dodržení kvalifikovaného postupu.
Rozsudek odvolacího soudu napadly obě žalované dovoláními, jejichž přípustnost shodně spatřovaly v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jež odůvodnily tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Obě žalované zpochybnily závěr odvolacího soudu o existenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení, jakož i jeho závěr o neplatnosti kupních smluv.
První žalovaná argumentovala (s poukazem na závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 913/2008, 32 Cdo 3460/2008 a 32 Cdo 945/2008 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1817/08), že není splněn předpoklad legitimního očekávání žalobkyně, že v případě požadovaného určení neplatnosti kupních smluv bude mít právo, aby kupní smlouvy byly uzavřeny s ní. V otázce platnosti kupních smluv se první žalovaná ztotožnila s právním názorem soudu prvního stupně.
Druhá žalovaná též prosazovala jako správné právní posouzení soudu prvního stupně, k němuž dodala, že v případech tzv. nabídkového řízení může být účel určovací žaloby naplněn jen tehdy, domáhá-li se neplatnosti právního úkonu neúspěšný uchazeč, který veškeré podmínky prodeje splnil a jehož nabídka byla lepší než nabídka vítězného uchazeče. Spočíval-li neúspěch žalobkyně v nesplnění stanovených podmínek, pak v případě určení neplatnosti kupních smluv nemá právo se domáhat, aby jí byly nemovitosti prodány.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnými osobami (účastníky řízení), při splnění podmínek povinného zastoupení předepsaných ustanovením §241 o. s. ř., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovodil, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud nejprve z úřední povinnosti (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.) zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, jsa tímto dovolacím důvodem vázán, včetně toho, jak jej dovolatelky shodně obsahově vymezily (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.), a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. lze návrhem na zahájení řízení (žalobou) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Soudní praxe dovodila (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 3/1997 pod č. 21, či rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 6 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003), že žaloba na určení je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Význam určovací žaloby je tedy ryze praktický; je jím nastolení jistoty v ohrožených právních vztazích, přičemž je třeba více než u žalob na plnění dbát, aby nedošlo k jejímu zneužití (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 1708/2007, uveřejněný pod č. C 5302 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, ročník 2008, svazek CD-6).
Závěr, že bez požadovaného určení by bylo ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, předpokládá, že buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotně právní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, případně pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný pod č. 35 ve Sbírce rozhodnutí Ústavního soudu, svazek 3).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil, že naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy může mít i osoba, která není jejím účastníkem, jestliže by vyhovění takové žalobě mohlo mít příznivý dopad na její právní postavení (srov. rozsudek ze dne 15. června 1999, sp. zn. Cdon 1690/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 9, ročník 1999, s. 489, a dále též např. rozsudek ze dne 6. března 2001, sp. zn. 22 Cdo 797/2000, uveřejněný pod č. C 290 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, ročník 2001, svazek 3). V rozsudku ze dne 27. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 824/97, uveřejněném pod č. 9 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001 (dále též jen „R 9/2001“), pak Nejvyšší soud uzavřel, že neúspěšný účastník nabídkového řízení má naléhavý právní zájem na určení, že smlouva o převodu nemovitostí ve vlastnictví obce, kterou obec uzavřela s jiným zájemcem o koupi, je neplatná (shodně též např. rozsudek ze dne 30. ledna 2007, sp. zn. 32 Odo 850/2004, uveřejněný pod č. C 4926 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, ročník 2008, svazek CD-6). V projednávané věci se však o takovou ani obdobnou situaci nejedná; v tom se odvolací soud mýlí a rozchází se přitom s judikaturou Nejvyššího soudu a též soudu Ústavního.
Platnost kupních smluv uzavřených na základě téhož nabídkového řízení byla předmětem řady dalších sporů s totožným okruhem účastníků, které – po zamítnutí žaloby pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení – dospěly do fáze dovolacího řízení. Nejvyšší soud dovolání žalobkyně v těchto věcech odmítl jako nepřípustná, neboť dovodil, že odvolací soudy, které ve všech těchto případech potvrdily zamítavá rozhodnutí soudů prvních stupňů, řešily otázku naléhavého právního zájmu v souladu s právem (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2008, sp. zn. 28 Cdo 913/2008, a z poslední doby např. usnesení ze dne 23. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1317/2008, ze dne 22. dubna 2010, sp. zn. 32 Cdo 2622/2008, ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 32 Cdo 5026/2008, a ze dne 18. května 2010, sp. zn. 32 Cdo 180/2008, www.nsoud.cz ). Nejvyšší soud nepřisvědčil argumentaci žalobkyně spatřující naléhavý právní zájem v tom, že jí bylo upřeno právo ucházet se o nabytí majetku státu způsobem předvídaným zákonem a že příznivé rozhodnutí by jí vrátilo postavení osoby, která se opětovně bude moci o tento majetek ucházet. Shledal správným právní závěr odvolacích soudů, že žalobkyni - oproti neúspěšnému uchazeči o obecní majetek, z jehož právního postavení vychází R 9/2001 - nesvědčí žádné vynutitelné právo. Ústavní soud v usnesení ze dne 4. června 2009, sp. zn. III. ÚS 1817/2008 ( www.usoud.cz ), jímž odmítl ústavní stížnost žalobkyně proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 913/2008 jako neopodstatněnou, shledal závěry Nejvyššího soudu ústavně konformními a shodně s ním posoudil odkaz žalobkyně na R 9/2001 jako nepřípadný.
Ústavní soud vysvětlil, že toto rozhodnutí je založeno na úvaze, že má-li obec postupovat při prodeji svého majetku podle ustanovení §9 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (jež stanoví obci povinnost zveřejnit záměr převést nemovitý majetek vhodným způsobem v obci nejméně po dobu 30 dnů před projednáním v orgánech obce, aby se k nim mohli občané vyjádřit a předložit své návrhy), pak zde musí existovat i této povinnosti odpovídající právo potenciálních zájemců o nabytí či nájem obecního nemovitého majetku, konkrétně právo na to, aby byl příslušný záměr obce zveřejněn a aby jim bylo umožněno ve stanovené lhůtě předložit své nabídky; právní zájem požadovaný ustanovením §80 písm. c) o. s. ř. tedy plyne z toho, že zde existuje právo zájemce účastnit se nabídkového řízení, které je vymahatelné prostřednictvím žaloby na určení neplatnosti smlouvy, již uzavřela obec se třetí osobou. Žalobkyně druhé žalované vytýká, že nepostupovala v souladu s ustanovením §38a odst. 3 zákona č. 77/2002 Sb., jež ukládá povinnost postupovat při prodeji příslušného majetku přiměřeně podle zákona č. 92/1991 Sb., tyto předpisy však vynutitelné právo ucházet se o majetek státu, v daném případě účastnit se jeho privatizace, nezakládají; obdobná povinnost příslušných subjektů, jaká byla uložena obcím zákonem č. 172/1991 Sb. (v daném případě umožnit potenciálním zájemcům podávat nabídky na koupi privatizovaného majetku), v zákoně č. 92/1991 Sb. zakotvena není, navíc je privatizační proces vyloučen ze soudního přezkumu (§10 odst. 3 citovaného zákona). Ústavní soud shodně s Nejvyšším soudem uzavřel, že vzhledem k tomu nelze usuzovat, že by bez požadovaného určení bylo ohroženo nějaké konkrétní právo žalobkyně, což je obecně akceptovaný předpoklad existence naléhavého právního zájmu.
K takto podanému výkladu, s nímž se Nejvyšší soud ztotožňuje (a jehož závěry jsou ostatně pro obecné soudy včetně Nejvyššího soudu závazné – srov. čl. 89 odst. 1 Ústavy České republiky), lze pro úplnost dodat, že důvody, pro něž nelze závěry vyjádřené v R 9/2001 použít v projednávané věci, platí mutatis mutandis též o závěrech vyjádřených v těch rozhodnutích Nejvyššího soudu, jež jsou založena na výkladu ustanovení §36a odst. 1, odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení). Již vůbec se k řešené právní problematice nevztahují závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2009, sp. zn. 28 Cdo 4813/2007, na něž se odvolací soud odvolává, hodnotící jako nesprávné posouzení, že občan obce má bez dalšího naléhavý právní zájem na určení vlastnictví obce, má-li za to, že nedošlo k platnému převodu obecního majetku.
Nezbývá tedy než uzavřít, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení v otázce naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je uplatněn opodstatněně. Přezkumem správnosti dalšího dovoláními napadeného právního závěru o absolutní neplatnosti kupních smluv se Nejvyšší soud za těchto okolností již nezabýval - srov. závěry jeho shora citovaného rozsudku sp. zn. 3 Cdon 1338/96, podle nichž zamítá-li soud určovací žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu, je vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné.
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není z uvedených důvodů správný, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), toto rozhodnutí podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o nákladech řízení [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc podle ustanovení §243b odst. 3, věty první, o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1, část věty před středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení nákladů včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. srpna 2010
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu