ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.2948.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 2948/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Česká kancelář pojistitelů, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, PSČ 140 00, IČ 70099618, zastoupené JUDr. Pavlem Novickým, advokátem, se sídlem v Praze 1, Malá Štupartská 6, proti žalovaným 1) L. M. , zastoupenému Mgr. Ivo Chmelařem, advokátem, se sídlem v Litoměřicích, Dlouhá 13, a 2) M. M., o zaplacení částky 84.482,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 13 C 148/2006, o dovoláních žalobkyně a žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. listopadu 2008, č. j. 9 Co 590/2008-86, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. listopadu 2008, č. j. 9 Co 590/2008-86, ve výrocích pod body I b), II a III a v části výroku pod bodem I a) týkající se nákladů řízení, jakož i rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 27. června 2007, č. j. 13 C 148/2006-48, v části výroku pod bodem I, jíž bylo žalovanému 2) uloženo zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně s žalovaným 1) částku 84.482,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 7. 9. 2003 do zaplacení, a ve výroku pod bodem II, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Litoměřicích k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalovaného 1) se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 27. 6. 2007, č. j. 13 C 148/2006-48, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 84.482,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 7. 9. 2003 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný 1) jako řidič automobilu, jehož provozovatelem byl žalovaný 2), způsobil dne 28. 3. 2003 dopravní nehodu, při níž došlo k poškození cizího automobilu. Jelikož žalovaný 2) neměl sjednáno pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, žalobkyně společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., která likvidovala pojistnou událost a vyplatila poškozenému částku 76.802,- Kč, tuto částku dne 10. 7. 2003 zaplatila spolu s náklady pojišťovny ve výši 7.680,- Kč.
Soud prvního stupně dovodil, že žalovaný 1) odpovídá za škodu podle ustanovení §420 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), neboť škodu zaviněným porušením právní povinnosti způsobil, a žalovaný 2) odpovídá za tuto škodu podle ustanovení §427 obč. zák., neboť škoda byla způsobena provozem jeho vozidla; zprostit se odpovědnosti podle ustanovení §428 obč. zák. se žalovanému 2) nepodařilo. Žalovaný 1) sice neprokázal, že by mu žalovaný 2) dal klíče, ale auto měl zaparkované, klíče nechal volně přístupné v kuchyni. Manželka žalovaného 2) jako svědkyně potvrdila, že odešla z místnosti a nechala zde žalovaného 1), který věděl, kde klíčky jsou, a doklady byly ve vozidle. Žalovaný 2) pak potvrdil, že si šel lehnout do vedlejšího pokoje a ponechal žalovaného 1) v kuchyni. Na základě toho soud prvního stupně usoudil, že žalovaný 2) s manželkou si nepočínali tak, aby zabránili škodám, ačkoliv každý má prevenční povinnost. Uzavřel, že žalovaní odpovídají společně a nerozdílně, a požadavek žalobkyně na náhradu toho, co zaplatila, shledal s odkazem na ustanovení §24 odst. 8 zákona č. 168/1999 Sb. důvodným.
K odvolání obou žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 25. 11. 2008, č. j. 9 Co 590/2008-86, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému 1) potvrdil, včetně výroku o nákladech řízení [výrok pod bodem I a)], ve vztahu k žalovanému 2) tento rozsudek změnil tak, že žalobu vůči němu zamítl [výrok pod bodem I b)], a rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi žalobkyní a žalovaným 1) [výrok pod bodem II)] a o nákladech řízení před soudy obou stupňů mezi žalobkyní a žalovaným 2) [výrok pod bodem III].
Odvolací soud uvedl, že vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s jeho právním posouzením se však neztotožnil. Dovodil, že žalovaný 1) užil vozidlo proti vůli žalovaného 2) a že jednání žalovaného 2), jenž ve svém bytě měl volně položeny klíče od vozidla, nelze hodnotit jako nedbalostní. Zdůraznil, že žalovaný 1) byl příbuzným manželů M., běžně do jejich domácnosti docházel a věděl, kde se klíče od vozidla nacházejí; podle jeho názoru nelze po žalovaném 2) spravedlivě požadovat, aby takovou osobu v bytě hlídal a v situaci, kdy jí odmítl půjčit automobil, prováděl zabezpečovací úkony ohledně klíčů od vozu. Na základě těchto úvah odvolací soud usoudil, že nelze dospět k závěru, že žalovaný 2) svou nedbalostí užití dopravního prostředku žalovanému 1) umožnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobkyně a žalovaný 1).
Žalobkyně své dovolání, jímž napadla výroky pod body I b) a III a jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odůvodnila tak, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávně zjištěném skutkovém stavu věci a na jejím nesprávném právním posouzení a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř.]. Žalobkyně především zpochybnila závěr, že nebylo prokázáno, že žalovaný 2) vozidlo žalovanému 1) půjčil. Argumentovala sdělením žalovaného 2), že vozidlo bylo žalovanému 1) půjčováno pravidelně, a zdůraznila, že opačné tvrzení je podloženo toliko výpovědí manželky žalovaného 2). Namítla, že hodnověrnost této svědkyně by měla být hodnocena též s ohledem na její osobní vztah k žalovanému 2), soud však nezdůvodnil, proč uvěřil právě její výpovědi. V situaci, kdy soudy nevzaly půjčení vozidla za prokázané, lze podle mínění žalobkyně dovodit odpovědnost žalovaného 2) za škodu z ustanovení §430 odst. 1, věty druhé, obč. zák., neboť užití dopravního prostředku svou nedbalostí umožnil. Žalobkyně vyjádřila názor, že v posuzované věci jde o situaci obdobnou té, z níž vycházejí závěry rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 25 Cdo 214/2002, a argumentovala též, že žalovaný 1) byl blízkým příbuzným žalovaného 2), do jehož domácnosti běžně docházel a věděl, kde se nacházejí klíče od vozidla; tím spíše tedy měl žalovaný 2) klíče od vozidla zabezpečit tak, aby nebyly žalovanému 1) volně přístupné.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) uvedl, že rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, podle obsahu (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) však brojí pouze proti měnícímu výroku pod bodem I b), jenž podle jeho mínění spočívá na nesprávném skutkovém a právním posouzení. Argumentoval, že škoda byla způsobena provozem motorového vozidla, k němuž nebylo sjednáno povinné smluvní pojištění, za což odpovídá žalovaný 2) jako majitel vozidla. Jeho odpovědnost lze dovodit též z ustanovení §430 odst. 1, věty druhé, obč. zák., neboť užití dopravního prostředku svou nedbalostí umožnil. Za škodu tedy odpovídají solidárně oba žalovaní.
Žalovaný 1) navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný 2) se k dovoláním nevyjádřil.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Po zjištění, že obě dovolání byla podána ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnými osobami (účastníky řízení) řádně zastoupenými advokáty, jimiž byla dovolání též sepsána (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
V prvé řadě bylo třeba zkoumat tzv. subjektivní přípustnost dovolání. K podání dovolání je subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. závěry Nejvyššího soudu vyjádřené např. v usnesení ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, a v rozsudku ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněném pod č. C 154 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 2). V projednávané věci se žalobkyně po žalovaných domáhá, aby jí plnili společně a nerozdílně, nejde tu tedy o taková společná práva nebo povinnosti, že se ve smyslu ustanovení §91 odst. 2 o. s. ř. rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, a kdy platí úkony jednoho z nich i pro ostatní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 20 Cdo 670/2006, uveřejněné pod č. C 4776 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek CD-6). Žalovaní tak nejsou v postavení nerozlučných společníků, nýbrž jsou společníky samostatnými, z nichž každý jedná v řízení sám za sebe (§91 odst. 1 o. s. ř.). I dovolání je proto samostatný společník oprávněn podat jen za svou osobu. Z toho pak plyne, že proti výroku, jímž byla žaloba zamítnuta vůči žalovanému 2), žalovaný 1) oprávněn podat dovolání není. Je přitom namístě zdůraznit, že jeho požadavek, aby povinnost k plnění byla uložena také žalovanému 2) a tento žalovaný byl zavázán solidárně s ním, nemůže vést ke snížení rozsahu plnění, jež byl žalobkyni rozsudkem soudu prvního stupně v části potvrzené rozsudkem odvolacího soudu zavázán poskytnout. Dovolání, jehož cílem je (pouze) uspořádat vnitřní poměry žalovaných [potud, že postavení žalobkyně by se při plném úspěchu dovolání žalobce 1) mohlo jen zlepšit], přípustné není; spor o vnitřním vypořádání společníků v rozepři, předjímaném normami hmotného práva, do poměrů žalobkyně bezprostředně nedopadá a je řešitelný samostatně (srov. mutatis mutandis závěry usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 3 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, týkající se subjektivní přípustnosti odvolání).Pokud tedy žalovaný 1) napadl rozhodnutí odvolacího soudu v měnícím výroku pod bodem Ib), týkajícím se toliko žalovaného 2), jde o dovolání podané neoprávněnou osobou a tudíž subjektivně nepřípustné. Nejvyšší soud proto jeho dovolání podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Dovolání žalobkyně subjektivně přípustné je, neboť je jím napaden zamítavý, tedy pro žalobkyni nepříznivý výrok. V tomto rozsahu je dovolání přípustné též z hlediska objektivního, a to podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
V projednávané věci řízení před soudy nižších stupňů vadami zatíženo je, a to především tou vadou, která je (byť jen dílčím způsobem) vytčena v dovolání žalobkyně. Rozhodnutí soudu prvního stupně je totiž nepřezkoumatelné, dílem pro nesrozumitelnost, dílem pro nedostatek důvodů. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí není zřejmé, jaký poznatek soud prvního stupně učinil o tvrzení žalovaného 2), že vozidlo žalovanému 1) – oproti jeho opačnému tvrzení – nepůjčil; příslušná věta, odkazující též na „shodné tvrzení“ svědkyně, nedává smysl, neboť zůstala nedokončena. Srozumitelný je toliko skutkový závěr, že nebylo prokázáno tvrzení žalovaného 1) o tom, že mu žalovaný 2) dal klíče, což ovšem zdaleka není totéž. Zejména však soud prvního stupně učinil skutkový závěr ohledně osudu klíčů od vozidla a skutková zjištění stran chování jednotlivých aktérů rozhodného skutkového děje, aniž vyložil, jak mu to ukládá ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, to jest jak vyhodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti (srov. §132 o. s. ř.), tak aby bylo z jeho rozhodnutí seznatelné, na základě kterých konkrétních důkazů a jakým myšlenkovým postupem dospěl k tomu kterému skutkovému poznatku a jak se vypořádal s případnými rozpory. V projednávané věci je absence odůvodnění postupu při hodnocení důkazů o to citelnější, že důkazní situace v ní je takové povahy, jež si vyžaduje odůvodnění zvláště pečlivého.
Výklad podávaný soudní praxí je jednotný v názoru, že je-li rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, musí je odvolací soud zrušit, jinak též zatíží řízení vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2001, pod číslem 14, a rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 40 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002). V projednávané věci tedy odvolací soud zatížil řízení vadou tím, že rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním napadené části nezrušil pro nepřezkoumatelnost podle ustanovení §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř., a dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. byl tudíž uplatněn opodstatněně.
Logickým důsledkem tohoto vadného procesního postupu odvolacího soudu bylo jeho další procesní pochybení. Ve zřejmé snaze obejít nedostatky odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně totiž – v rozporu s tím, co deklaroval - nevyšel ze skutkového stavu věci popsaného v tomto rozsudku, nýbrž jej doplnil o další skutková zjištění a skutkové závěry potřebné pro právní posouzení věci [srov. zjištění, že žalovaný 1) byl příbuzným manželů M., běžně do jejich domácnosti docházel a věděl, kde se klíče od vozidla nacházejí, a že žalovaný 2) odmítl žalovanému 1) půjčit automobil, a závěr, že žalovaný 1) užil vozidlo proti vůli žalovaného 2)]. Odvolací soud může založit své rozhodnutí na jiném skutkovém stavu věci, než k němuž dospěl soud prvního stupně (srov. §213 odst. 1 o. s. ř.). Z ustanovení §213 odst. 2, odst. 3 a odst. 4 o. s. ř., v nichž se v poměrech odvolacího řízení promítají zásady přímosti a ústnosti při dokazování, jimiž je ovládán civilní proces, však vyplývá, že odvolací soud nemůže dospět ke svým vlastním (ať již odlišným či dalším) skutkovým poznatkům, aniž by dokazování zopakoval, popřípadě doplnil. Odvolací soud v projednávané věci dokazování neprováděl a k vlastním skutkovým zjištěním a skutkovým závěrům tedy nemohl dospět jinak než neprocesním a tudíž nekorektním způsobem (přímo ze spisu, hodnocením důkazů, které neprovedl). Porušení stanoveného postupu při zjišťování skutkového stavu věci (zejména při dokazování) může mít za následek nesprávná skutková zjištění a tedy též nesprávné rozhodnutí ve věci.
Za těchto okolností nemůže rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadené části obstát. Vzhledem k povaze (významu) zjištěných procesních vad nemělo smyslu zkoumat důvodnost dovolacích námitek zpochybňujících zjištěný skutkový stav věci a správnost právního posouzení.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v napadené části správné, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř. v této části zrušil, včetně závislých výroků o nákladech řízení [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243b odst. 3, věty druhé, o. s. ř. zrušil v příslušném rozsahu i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. října 2010
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu