ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.3405.2008.1
sp. zn. 32 Cdo 3405/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobce K. V. , zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, PSČ 120 00, proti žalované Komerční bance, a.s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33, IČ 45317054, zastoupené Mgr. Milanem Polákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 10, PSČ 120 00, o zaplacení 14,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 44/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2007, č. j. 13 Co 447/2006-151, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Tomáše Sokola do tří dnů od právní moci usnesení.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. března 2006, č. j. 16 C 44/2003-118, ve výroku ve věci samé, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 14,000.000,- Kč s 4% úrokem z prodlení od 5. října 1999 do zaplacení jako náhradu škody, způsobené porušením jejích povinností v souvislosti s realizací příkazu žalobce k výplatě uvedené částky, není přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále rovněž jen „o. s. ř.“), protože ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil. Dovolání v rozsahu směřujícím proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 30. června 2009 (srov. čl. II. bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další souvisící zákony), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v řešení otázek, zda v případě neplatného právního úkonu pro absenci svobodné vůle lze v obchodně právních vztazích aplikovat ustanovení §267 odst. 1 obchodního zákoníku (dále rovněž jen „obch. zák.“), zda v takovém případě lze neplatnost právního úkonu zhojit a zda dochází ke vzniku škody majiteli účtu, pokud banka na základě jeho neplatného právního úkonu provede výplatu peněžních prostředků, tvrdíc, že v obchodně právních vztazích zakládá nedostatek svobody vůle toliko relativní neplatnost právního úkonu, jíž je třeba se vůči ostatním účastníkům dovolat. Protože žalobce ještě před podáním žaloby dobrovolně podepsal příkaz k výběru a tím úkony žalované dodatečně schválil, vada nedostatku svobody vůle, jež činila jeho telefonický pokyn k výplatě neplatným, byla zhojena. Finanční prostředky se po uložení do banky stávají jejím majetkem a vkladateli tím vznikne pouze pohledávka vůči bance; výplatou finančních prostředků ze žalobcova účtu třetí osobě tak žalobci škoda nevznikla.
Tyto otázky však napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní.
Právní závěr, že žalovaná porušila vůči žalobci povinnosti, k nimž se zavázala ve svých Bankovních podmínkách (které lze považovat za obchodní podmínky ve smyslu ustanovení §273 obch. zák.), a tím mu způsobila škodu v žalované výši, na němž odvolací soud založil napadené rozhodnutí, je zcela v souladu s ustanovením §709 odst. 2 písm. a), §710 odst. 2 a 3 a §373 obch. zák. Lze pouze dodat, že i když oblast bankovních služeb – narozdíl od jiných služeb, běžných v tržní ekonomice – vykazuje jistá specifika, daná povahou bankovnictví, platí i v této oblasti, že poskytovatel služeb – banka je specializovaným, vysoce profesionálním obchodníkem, který musí nést i kvalifikovanou odpovědnost za úroveň a kvalitu bankovních služeb, jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 8. ledna 2003, sp. zn. 29 Odo 690/2001.
Dovolací důvod, týkající se posouzení povahy příkazu žalobce k výběru (zde jde o relativně, či absolutně neplatný právní úkon), rovněž nevymezuje otázku zásadního právního významu, protože výplatou finančních prostředků ze žalobcova účtu v rozporu se sjednanými podmínkami žalovaná způsobila žalobci škodu, a je nerozhodné, zda po jejím vzniku žalobce vystavil příkaz k výplatě v písemné formě sjednané v Bankovních podmínkách žalované.
Ani dovolací důvod, jímž žalovaná namítala, že žalobci nevznikla výplatou finančních prostředků ze žalobcova účtu škoda, protože finanční prostředky se po uložení do banky stávají majetkem banky, přípustnost dovolání nezakládá. Uvedený právní názor je sice v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 1774/99, na něž žalovaná v dovolání poukazuje, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. i v rozsudku ze dne 25. května 2008, sp. zn. 33 Odo 912/2006), ale škoda vzniklá žalobci spočívá ve snížení výše jeho pohledávky vůči žalované na výplatu finančních prostředků z jeho účtu.
Odvolacímu soudu tedy nelze vytknout, že by právní otázky vymezené dovoláním řešil v rozporu s hmotným právem, a vesměs nejde ani o otázky dovolacím soudem dosud neřešené.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř, protože dovolání žalované bylo odmítnuto. Žalované tak vznikla povinnost nahradit žalobci jeho náklady řízení, sestávající z odměny advokáta za zastoupení v řízení v jednom stupni (dovolací řízení) určené podle ustanovení §3 odst. 1, bodu 6., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1. září 2006 částkou 10.000,- Kč, z paušální náhrady ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. září 2006, a z náhrady 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2.060,- Kč, celkem tedy ve výši 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat
výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 17. března 2010
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu